17 A 127/2025 – Městský soud v Praze

17 A 127/2025- 32 - text 8 17 A 127/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové v právní věci žalobkyně: proti žalovanému: M. S. státní příslušnost Ukrajina bytem X. Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 17. 9. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0419628/DO-2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 17. 9. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0419628/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 17. 9. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-0419628/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá ochrany před postupem žalovaného, který vyhodnotil jí podanou žádost o udělení dočasné ochrany dne 17. 9. 2025, č. j. OAM-0419628/DO-2025, jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), a to z důvodu, že žalobkyně měla v minulosti dočasnou ochranu Polské republiky. 2. Žalobkyně uvedla, že její předchozí dočasná ochrana poskytnutá Polskou republikou zanikla ke dni 12. 1. 2024. Ministerstvo vnitra žádost odmítlo jako nepřijatelnou s odkazem na § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., podle něhož nelze přijmout žádost cizince, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Žalobkyně namítá, že tímto postupem ministerstvo nezahájilo správní řízení a věc neposoudilo individuálně, čímž zasáhlo do jejích práv garantovaných právem EU i českým právním řádem. 3. Podle žalobkyně je výklad ministerstva v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382, které umožňují požádat o dočasnou ochranu v jiném členském státě, pokud ochrana v předchozím státě skončila. Žalobkyně zdůrazňuje, že v době podání žádosti již nebyla držitelkou ochrany v Polsku, a proto nelze aplikovat ustanovení určená pro případy souběžné ochrany. 4. Žalobkyně se opírá o judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 10 Azs 151/2024-28, 1 Azs 174/2024-42, 10 Azs 4/2025-49), která potvrzuje, že odmítnutí žádosti bez věcného posouzení je nezákonným zásahem, pokud předchozí ochrana již netrvá. 5. Na základě shora uvedeného proto žalobkyně navrhla, aby soud určil nezákonnost zásahu, zakázal jeho pokračování a uložil žalovanému povinnost žádost věcně projednat. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně figuruje v systému TPD jako někdejší držitelka dočasné ochrany v Polsku. Tuto skutečnost dokládá údaj „inactive“ v rubrice „Type of protection“, který označuje již neaktivní povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. To ovšem dle žalovaného není rozhodné, protože pro naplnění důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je stěžejní, že příslušná osoba v minulosti získala dočasnou ochranu, ne zda je tato ochrana i nadále aktivní. 7. Žalovaný dále uvedl, že postupoval v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, ministr vnitra učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žalovaný si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, která dovozuje právo na tzv. sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU. S tímto výkladem se však žalovaný neztotožňuje. Argumentuje, že takové právo nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně, a to ani implicitně. 8. Žalovaný rozebírá jazykový, systematický i teleologický výklad směrnice o dočasné ochraně a dovozuje, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě, která dosud žádné takové oprávnění nezískala (právo primární volby). Výjimky, jako je sloučení rodiny nebo přemístění z kapacitních důvodů, jsou podle něj výslovně upraveny v článcích 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, a nelze je rozšiřovat výkladem. 9. Žalovaný odmítá tezi Nejvyššího správního soudu, že právo na druhotný pohyb zakládá fakt, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, jedná se o politickou dohodu, dle níž nebudou neoprávněně pobývající držitelé dočasné ochrany předáváni do členského státu poskytujícího dočasnou ochranu. 10. Žalovaný poukazuje na aktuální prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které podle jeho názoru potvrzuje, že žádosti o dočasnou ochranu mají být zamítnuty, pokud žadatel již požívá této ochrany v jiném členském státě. Citované recitály tohoto rozhodnutí dle žalovaného vylučují povinnost členského státu udělit dočasnou ochranu osobě, která již takové oprávnění získala jinde. Dle žalovaného tyto recitály potvrzují, jaký význam dohodě o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně přikládají členské státy, což je stěžejní pro její výklad. 11. V závěru svého vyjádření žalovaný shrnuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je podle jeho názoru v souladu s unijním právem, a že byl oprávněn žádost žalobkyně vyhodnotit jako nepřijatelnou. Navrhuje proto, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze 12. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků. 14. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož Soudní dvůr EU (SDEU) ve věci C-753/23 Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 Legis Ukrajina rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. 15. Žaloba je důvodná. 16. Podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách. 17. Podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3. 18. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. 19. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc. 20. Sou