8 As 319/2018 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 14/2024- 42 - text 12 18 Ad 14/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Bc. O. O., bytem X zastoupená advokátkou JUDr. Zuzanou Špitálskou sídlem Plzeňská 232/4, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: státní tajemník v Ministerstvu zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2024, č. j. MZE-57806/2024-11133 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2024, č. j. MZE-57806/2024-11133, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně, JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 9. 2024 domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný jako věcně příslušný služební orgán podle § 168 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 162 odst. 4 písm. c) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o státní službě“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí vedoucího služebního úřadu – ústřední ředitelky Státního pozemkového úřadu (dále jen „služební orgán“) ze dne 6. 6. 2024, č. j. SPU 224931/2024 (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto v souvislosti se služebním úrazem žalobkyně utrpěným dne 24. 11. 2020 v odpoledních hodinách při výkonu služby na pracovišti Státního pozemkového úřadu, pobočka Klatovy, o náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobkyně ve výši 786 120 Kč a s tím související náhradě za znalečné ve výši 9 200 Kč. 2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 13. 8. 2024. II. Rozhodnutí žalovaného (Napadené rozhodnutí) 3. Žalovaný v Napadeném rozhodnutí zrekapituloval, že dne 24. 11. 2020 utrpěla žalobkyně služební úraz, když …(popis služebního úrazu a poškození zdraví). Z provedeného šetření vyplynulo, že k úrazu žalobkyně došlo v přímé souvislosti s výkonem služby na jejím služebním působišti. Státní pozemkový úřad svým opatřením ze dne 23. 3. 2021, č. j. 101081/2021, konstatoval, že se služební úřad nezprošťuje odpovědnosti za vznik úrazu žalobkyně s tím, že úraz bude služebním úřadem odškodněn ve 100% výši a že služební úřad nebude v této souvislosti podávat návrh na vymáhání škody vůči jiné osobě. 4. V průběhu správního řízení zahájeného na základě žádosti žalobkyně ve věci náhrady škody za ztížení společenského uplatnění způsobené služebním úrazem byly vypracovány dva znalecké posudky. Prvním posudkem byl posudek předložený žalobkyní a vypracovaný MUDr. Zdeňkem Beštou, označený jako znalecký posudek č. 486 ze dne 18. 2. 2022, který služební úraz vyčíslil ve vztahu k náhradě škody za ztížení společenského uplatnění částkou ve výši 3 123 939 Kč podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (uveřejněnou pod číslem 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Metodika“), a částkou 650 000 Kč podle nařízení č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (v tehdy účinném znění, tj. před novelou účinnou od 1. 1. 2023; dále jen „nařízení č. 276/2015 Sb.“). Druhým posudkem byl pak znalecký posudek č. 701/2023 vypracovaný na žádost služebního orgánu MUDr. Josefem Efflerem, ze dne 6. 10. 2023, doplněn dne 17. 12. 2023, který služební úraz vyčíslil ve vztahu k náhradě škody za ztížení společenského uplatnění částkou ve výši 2 771 778 Kč podle Metodiky a částkou ve výši 500 000 Kč (2 000 bodů x 250,- Kč/bod) ke dni vyhotovení prvního znaleckého posudku, resp. částkou 776 000 Kč (2 000 bodů x 393, 06 Kč/bod) s ohledem na novelu nařízení č. 276/2015 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2023, kterou došlo k navýšení 1 bodu z 250 Kč/bod na 393,06 Kč/bod. 5. Žalovaný konstatoval, že služební orgán vyšel při stanovení výše náhrady škody žalobkyně za ztížené společenské uplatnění ze znaleckého posudku MUDr. Josefa Efflera. Žalobkyně nerozporovala tento znalecký posudek ohledně výše vyčíslení náhrady škody za ztížené společenské uplatnění, požadovala však, aby výše náhrady škody byla stanovena nikoliv v režimu nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ale v režimu vyčíslení podle Metodiky, tj. na částku 2 771 778 Kč. Žalovaný dále zdůraznil, že služební orgán si byl vědom existence nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, kterým Ústavní soud zavázal obecné soudy k zohlednění rozhodného interpretačního vodítka v této věci, resp. k ústavně konformnímu výkladu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), ve vazbě na obecnou občanskoprávní úpravu § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nicméně služební orgán byl v této věci povinen postupovat zásadně v souladu s § 124 odst. 1 služebního zákona, podle kterého se zabezpečení státního zaměstnance při služebním úrazu či nemoci z povolání řídí zákoníkem práce. Dle názoru služebního orgánu bylo třeba k této věci přistupovat rezervovaně (služebnímu orgánu nebylo známo rozhodnutí obecného soudu o těchto náhradách v rámci služebních poměrů, které by reflektovalo předmětný nález Ústavního soudu) a postupovat striktně v souladu s pracovněprávními předpisy, tj. dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2023. 6. Žalovaný pro úplnost poznamenal, že v souvislosti se služebním úrazem žalobkyně řeší služební orgán další dvě žádosti, a to o náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením žalobkyně podle § 271d zákoníku práce, a dále žádost týkající se úhrady nákladů souvisejících s rehabilitačními zdravotními pomůckami, které si žalobkyně pořídila v době léčby a využívá je v souvislosti s její rehabilitací. 7. K závěrům služebního orgánu k možné aplikaci § 2958 o. z. a s tím související Metodiky pak žalovaný doplnil, že nálezy Ústavního soudu byly vyvolány dvoukolejností právní úpravy v otázkách náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s výkonem závislé činnosti vs. činnosti, která nemá se závislou činností příčinnou souvislost. Na základě dvoukolejnosti právní úpravy byla poškozeným ve stejných situacích vyplácena odlišná výše odškodnění. Výše finanční náhrady se lišila u zaměstnance/státního zaměstnance a u běžného občana, včetně zaměstnance, kterému vznikl nárok na náhradu škody, která nevznikla v příčinné souvislosti s výkonem závislé činnosti. Z judikátů Ústavního soudu nicméně nevyplývá více, než že zaměstnanec/státní zaměstnanec nemůže za pracovní úraz obdržet nižší částku ztížení společenského uplatnění než jiná fyzická osoba ve srovnatelné situaci, jejíž nárok by byl odškodněn podle občanského zákoníku a Metodiky. Ze žádného nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že by služební orgány měly nebo dokonce musely postupovat podle občanského zákoníku, resp. podle Metodiky. Uvedené je o to komplikovanější, že § 271s zákoníku práce pojednává pouze o možnosti moderačního práva soudu (nad rámec nařízení č. 276/2015 Sb.), nikoliv správních orgánů. Je tedy otázkou, zda by extenzivní výklad zkoumaného ustanovení nebyl ingerencí do moci soudní ze strany moci výkonné. Komplikovanost otázky je o to palčivější, že správní/služební orgány rozhodují o náhradách škody v souvislosti se služebními úrazy v režimu veřejného, konkrétně správního práva, včetně nástrojů spojených se správním právem. Subsidiární použití občanského zákoníku je vyloučeno. 8. I kdyby žalovaný přistoupil na argumentaci žalobkyně, z povahy věci by správní orgány nebyly schopny správně a zákonně rozhodovat o uvedených nárocích, mj. z toho důvodu, že by nemohly využít některé instituty občanského práva (např. zajišťovací úkony v rámci civilního řízení v návaznosti na § 2953 o. z.). Pokud by bylo přistoupeno na variantu pravomoci služebních orgánů aplikovat občanský zákoník (resp. Metodiku), znamenalo by to velice omezené možnosti správních orgánů ve srovnání se soudními orgány, a tedy další a možná i flagrantnější porušení zásady rozhodovat ve skutkově stejných nebo obdobných případech stejně. V režimu zákoníku práce je dle žalovaného případná aplikace občanského zákoníku snáze odůvodnitelná s ohledem na hybridní povahu pracovního práva ve srovnání se zákonem o státní službě, který je zákonem ryze veřejného práva. Žalovaný dále poukázal na to, že i povaha Metodiky je více než sporná, přičemž i Ústavní soud si je této spornosti vědom a hovoří v této souvislosti o Metodice jako o jistém interpretačním vodítku. Dle žalovaného vyplývá z judikatury soudů toliko to, že je třeba u tohoto typu řízení postupovat obdobně či stejně, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly, a za tím účelem v případě vzniku těchto rozdílů má tyto odstraňovat soud. 9. Žalovaný se tedy ztotožnil s právním názorem služebního orgánu ohledně nemožnosti aplikovat Metodi