2 A 47/2025 – Městský soud v Praze

2 A 47/2025- 38 - text 14 č. j. 2 A 47/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobkyně: X, nar. X státní příslušnost X bytem X zastoupená JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. OAM-0373689-17/DO-2025 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. OAM-0373689-17/DO-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Pokorného, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. OAM-0373689-17/DO-2025 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo o žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany podané dne 15. 4. 2025 rozhodnuto tak, že žádost se zamítá a dočasná ochrana se podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2003 Sb.), neuděluje, neboť jiný členský stát poskytnul žadatelce dočasnou ochranu. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobkyně v podané žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a namítala, že odepření povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu, že již byla žalobkyně registrována v Německu, je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES (dále jen „Směrnice o dočasné ochraně“) a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 (dále též „prováděcí rozhodnutí Rady“). 3. Žalobkyně spadá do kategorie osob, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, s čímž se žalovaný ztotožnil. Proto měl žalobkyni okamžitě registrovat k dočasné ochraně. Žalovaný odůvodnil své zamítavé rozhodnutí zákazem sekundárního pohybu žadatelů o dočasnou ochranu, k čemuž odkázal na recitály prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025 č. 2025/1460, účinného od 13. 8. 2025 (dále jen „nové prováděcí rozhodnutí Rady“). Z těchto recitálů podle žalovaného plyne skutečná vůle členských států, coby účastníků dohody o nepoužívání čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně, nepředávat si neoprávněně pobývající držitele dočasné ochrany, avšak že toto rozhodnutí nezakládá povinnost vydat povolení k pobytu v jiném členském státě. Žalobkyně naopak namítala, že dohoda o nepoužívání čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně nezakazuje změnu hostitelského státu, ale pouze vyžaduje, aby nedocházelo k souběžnému čerpání práv, čemuž odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně zastávala názor, že pokud osoba v jiném státě již žádná práva z dočasné ochrany nečerpá (např. se jí vzdala), nic nebrání, aby jiný stát její žádost věcně posoudil a vydal povolení k pobytu. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, podle nějž: „z unijního práva plyne právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice vydat povolení k pobytu.“ 4. Žalobkyně dále namítala, že z autentické anglické verze recitálu č. 4 nového prováděcího rozhodnutí Rady vyplývá, že členské státy „by měly zamítnout“ žádost, pokud je zřejmé, že žadatel již dočasnou ochranu získal v jiném státě, a tudíž tam využívá práv s ní spojených. To však není případ žalobkyně. Žalobkyně totiž v době podání žádosti o dočasnou ochranu v ČR již německou dočasnou ochranou nedisponovala. Recitál č. 6 pak podle žalobkyně pouze připomíná, že členské státy nemají automatickou povinnost vydat povolení v každém jednotlivém případě, zároveň ale nevylučuje vydání povolení tam, kde je zřejmé, že souběžné čerpání práv nehrozí – což naopak je případ žalobkyně. Žalobkyně dále odkazovala na závěry Nejvyššího správního soudu, podle jehož rozsudku ze dne 2. 4. 2025, č. j. 5 Azs 272/2023-31, podle nějž: „čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nelze ve světle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Krasiliva vykládat jinak, než že členský stát je povinen udělit povolení k pobytu každé vysídlené osobě požívající dočasné ochrany, která v danou chvíli nedisponuje povolením k pobytu v jiném členském státě.“ Dále citovala rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. 5 Azs 168/2025-17, podle nějž: „(nové) prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany. Podle čl. 1 tohoto rozhodnutí došlo pouze k prodloužení dřívějšího právního rámce založeného (původním) prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 bez jakýchkoliv změn.“ 5. Žalobkyně namítala, že § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb. upravuje důvody pro odnětí již poskytnuté ochrany v situaci, kdy cizinci požívajícímu této ochrany poskytne dočasnou ochranu jiný stát. Naopak § 9 citovaného zákona taxativně vymezuje důvody pro neudělení dočasné ochrany; mezi nimi skutečnost, že žadateli byla poskytnuta dočasná ochrana v jiném členském státě, nefiguruje. Žalobkyně poukázala na to, že i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, na který v napadeném rozhodnutí odkazoval žalovaný, plyne, že trvající povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě po řádném meritorním řízení může být důvodem k neudělení dočasné ochrany v ČR. Žalobkyně poukazovala na to, že v citovaném rozsudku se hovoří o trvající dočasné ochraně. Na případ žalobkyně § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb. nedopadá a nemůže být použito jako důvod pro zamítnutí žádosti pouze proto, že žalovaný toto ustanovení vyložil a aplikoval v neprospěch žalobkyně. 6. Žalobkyně se dále vymezila proti závěru žalovaného, že žalobkyni nelze udělit dočasnou ochranu podle § 51 odst. 1 zákona č. 221/2003 Sb., neboť nesplňuje definici rodinného příslušníka podle § 51 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Žalobkyně k tomu uvedla, že ačkoliv uzavřela manželství až po vzniku důvodů pro udělení dočasné ochrany, nejedná se o důvod k zamítnutí žádosti o dočasnou ochranu, nýbrž o situaci vyžadující individuální posouzení s ohledem na širší rámec ochrany rodinného života. Směrnice o dočasné ochraně v čl. 15 ukládá členským státům usnadnit sloučení rodiny osob požívajících dočasné ochrany. Navíc podle § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), se při rozhodování o pobytovém oprávnění zohledňuje rozsah soukromého a rodinného života, a zda by jeho neudělení nevedlo k nepřiměřenému zásahu do těchto práv. Tento princip je aplikovatelný i v kontextu dočasné ochrany. I Nejvyšší správní soud potvrdil, že rodinné důvody mohou legitimně ospravedlnit přemístění osoby požívající dočasné ochrany do jiného členského státu EU. Žalobkyně navíc měla dočasnou ochranu v Německu jako nezletilá osoba v doprovodu zákonných zástupců a neměla možnost si stát poskytnutí ochrany svobodně zvolit. Poté, co uzavřela sňatek, ukončila svou dočasnou ochranu v Německu, aby se mohla sloučit se svým manželem, který je poživatelem práv z dočasné ochrany v ČR a má zde stálý příjem z hlavního pracovního poměru. 7. Žalobkyně rovněž požádala o přiznání odkladného účinku žalobě. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom současné judikatury, která pokládá ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. za nesouladné s unijním právem a v postupu podle něj shledává nezákonný zásah do práv žadatelů o udělení dočasné ochrany. V rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, Nejvyšší správní soud dokonce naznačil, jak by měl žalovaný postupovat v případech, kdy žadatel již dříve získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě (viz. bod 78 odůvodnění tohoto rozsudku). V každém případě Nejvyšší správní soud hovoří o tom, že má žalovaný žádosti těchto osob posuzovat meritorně. Žalovaný konzistentně zastává názor, že žádné právo na přemístění do jiného členského státu již osoba, která využila práv souvisejících s dočasnou ochranu v jiném členském státě, nemá. Jenže na jeho argumentaci vlastně žádný soud nereagoval jinak, než odkazem již zmíněné dubnové rozsudky Nejvyššího správního soudu s tím, že ani nově přijaté recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 na závěrech Nejvyššího správního soudu nic změnit nemohou. Nově přijaté recitály nového