2 A 49/2025 – Městský soud v Praze

2 A 49/2025- 38 - text 12 č. j. 2 A 49/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobkyně: X, nar. X státní příslušnost X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-380396-12/DO-2025 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-380396-12/DO-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2025, č. j. OAM-380396-12/DO-2025 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo o žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany podané dne 19. 5. 2025 rozhodnuto tak, že žádost se zamítá a dočasná ochrana se podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2003 Sb.), neuděluje, neboť jiný členský stát poskytnul žadatelce dočasnou ochranu. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobkyně v podané žalobě shrnula dosavadní průběh řízení. Dále uvedla, že podle ní mezi stranami není sporné, že žalobkyně je vysídlenou osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., resp. čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“), kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Žalovaný však v rozporu s ustálenou judikaturou odmítá udělit žalobkyni dočasnou ochranu, protože ji v minulosti měla v Polsku. 3. Žalobkyně namítala, že aktuální judikatura jednoznačně zastává názor, že dočasnou ochranu nelze odmítnou z důvodu, že ji daná osoba dříve měla udělenou v jiném členském státě. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, či ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42. Podle publikované právní věty, která byla potvrzena v desítkách dalších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, držitel dočasné ochrany (státní příslušník Ukrajiny) má podle práva Evropské unie právo na přemístění se do jiného členského státu. I když platí, že nelze požívat dočasné ochrany ve více členských státech zároveň, nastínil Nejvyšší správní soud postup, pokud již žadatel dočasné ochrany požívá v jiném členském státě. Žalovaný musí v první řadě prověřit, zda žadatel dočasnou ochranou v jiném státě prokazatelně disponuje a pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu udělit. Uvedená judikatura se sice týká nepřijatelnosti žádosti, je však zřejmé, že ze stejného důvodu nelze žádost ani zamítnout. Důsledkem postupu žalovaného je totiž opět rozpor s unijním právem, neboť žadateli je odepřena možnost sekundární volby členského státu, v němž má být povolen pobyt za účelem dočasné ochrany. Na rozporu postupu žalovaného s unijním právem nic nemění ani to, že nyní postupoval dle jiného ustanovení právního předpisu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34, body 28-29). Žádost proto nelze zamítnout ani podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb. z důvodu, že žadatelce dříve poskytl ochranu jiný členský stát. Z toho jasně plyne, že pokud žadatelka již dočasnou ochranou v jiném členském státě nedisponuje, je vysídlenou osobou a nedopadá na ni žádný důvod pro vyloučení, je nutné jí dočasnou ochranu v ČR udělit. I nadále tak platí závěr Nejvyššího správního soudu, podle nějž je důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. rozporný s právem EU. K zamítnutí žádosti lze přistoupit, pouze pokud by hrozilo, že žadatel bude požívat dočasné ochrany ve dvou státech zároveň. 4. Na těchto závěrech nic nemění ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025 č. 2025/1460, účinného od 13. 8. 2025 (dále jen „nové prováděcí rozhodnutí Rady“). Z nového prováděcího rozhodnutí, resp. z jeho preambule (body 4-6) plyne pouze to, že práv z dočasné ochrany nelze požívat ve dvou státech současně. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025 č. j. 18 A 38/2025-33, bod 16, a ze dne 25. 6. 2025 č. j. 15 A 35/2025-46, bod 19. Odkázala též na bod 57 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2025-42, podle nějž dohoda členských států o vyloučení čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES (dále jen „Směrnice o dočasné ochraně“) je podstatná z hlediska otázky, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na sekundární přemístění do jiného členského státu. Veřejný ochránce práv ve svém stanovisku ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. 585/2025/VOP/VVO, dospěl ke stejným závěrům ohledně nového prováděcího rozhodnutí Rady, kdy jeho cílem není omezit sekundární mobilitu, ale zabránit zneužívání systému. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2025 č.j. 1 Azs 126/2025-28 konstatoval, že nové prováděcí rozhodnutí Rady nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany, cílem bodů 4-6 preambule je pouze potvrdit nemožnost získání dočasné ochrany v několika státech současně, nikoli nemožnost získat dočasnou ochranu v jiné zemi, jeho dosavadní judikatura tedy obstojí. Nadále je tedy rozhodující, zda žadatel aktuálně požívá práv spojených s dočasnou ochranou v jiném členském státě; pokud tomu tak není, musí mu být dočasná ochrana v ČR udělena. 5. Žalovaný se dále podle žalobkyně mýlí, když prohlašuje, že pro něj judikatura správních soudů není závazná. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34, jsou správní orgány povinny respektovat judikaturu i mimo kasační závaznost v individuálním případě. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce. 6. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, vytkl žalovanému, že zcela zbytečně vyvolává spory o kasačních stížnostech ve věcech, kde je již ustálený názor ohledně možnosti druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany. Žalobkyně tak apelovala na soud, aby posoudil, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany. Je zřejmé, že žalobkyně je vysídlenou osobou, není držitelem dočasné ochrany v jiné zemi a žalovaný netvrdí, že by se na ni vztahoval některý z důvodů pro vyloučení. Dočasná ochrana by jí tedy měla být udělena. 7. Žalobkyně rovněž požádala o přiznání odkladného účinku žalobě a o přednostní projednání věci. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že si je vědom současné judikatury, podle níž je § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. pokládán za nesouladný s unijním právem. Podle žalovaného však osoba, která již využila práv souvisejících v jednom členském státě, nemá právo na přemístění do jiného členského státu. Žalovaný nikdy neměl možnost se v odůvodnění rozsudků správních soudů dočíst, jak může politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně založit jednotlivci právo, které z této směrnice nevyplývá. Recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady podle žalovaného zcela vyvracejí, že by právo na přemístění existovalo. Proto měl žalovaný za to, že judikatura založená na „dubnových“ rozsudcích Nejvyššího správního soudu je překonaná. Žalovaný tedy rozhodoval meritorně a následoval cestu naznačenou rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, tedy analogicky použil § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb. 9. Žalovaný poukazoval na to, že podle „dubnové“ judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42) ze Směrnice o dočasné ochraně nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany ve členském státě, na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě. Toto právo nevyplývá z textu směrnice ani implicitně. O tom svědčí již samotná textace čl. 8 odst. 1, z něhož plyne, že členský stát, který takové povolení vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Cílem tedy je, aby osobě, na níž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu a aby tedy byla po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena. Pokud jde o osoby, které již jsou držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, upravuje směrnice povinnost vydat jim povolení k po