2 A 52/2025 – Městský soud v Praze

2 A 52/2025- 39 - text 11 č. j. 2 A 52/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci žalobce: X, nar. X státní příslušnost X bytem X zastoupen obecným zmocněncem O. K. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2025, č. j. OAM-6839-23/DO-2025 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2025, č. j. OAM-6839-23/DO-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2025, č. j. OAM-6839-23/DO-2025 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo o žalobcově žádosti o udělení dočasné ochrany podané dne 28. 1. 2025 rozhodnuto tak, že žádost se zamítá a dočasná ochrana se podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2003 Sb.), neuděluje, neboť jiný členský stát poskytnul žadateli dočasnou ochranu. II. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce v podané žalobě shrnul dosavadní průběh řízení. Dále uvedl, že je vysídlenou osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., resp. čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“), kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Žalovaný však v rozporu s ustálenou judikaturou odmítá udělit žalobci dočasnou ochranu, protože ji v minulosti měl v Rumunsku. Žalobce však tvrdil, že se dne 27. 1. 2025 práv plynoucích mu z dočasné ochrany v Rumunsku vzdal, a zároveň nebyl z dočasné ochrany vyloučen ve smyslu čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 (dále jen „Směrnice o dočasné ochraně“). Proto má nárok na udělení dočasné ochrany v ČR. Žalobce dále namítal, že se přemístil z území Rumunska, čímž tam měla skončit platnost jeho pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany ve smyslu čl. 26 odst. 4 Směrnice o dočasné ochraně. Žalobce citoval čl. 41 Listiny základních práv EU a namítal, že došlo k porušení jeho práv tam uvedených. Žalobce dále namítal, že žalovaný neposoudil přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Následně na dvou stranách žaloby uváděl seznam rozhodnutí správních soudů ve věcech dočasné ochrany. Žalovaný pochybil, když žalobci neudělil dočasnou ochranu, a to i ve světle prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025 č. 2025/1460, účinného od 13. 8. 2025 (dále jen „nové prováděcí rozhodnutí Rady“). Dále žalobce odkazoval na závěry Veřejného ochránce práv k otázce nepřijatelnosti žádosti o udělení dočasné ochrany. Žalobce rovněž podal návrh na vydání předběžného opatření a žádal o přednostní projednání věci. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom současné judikatury, která pokládá ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. za nesouladné s unijním právem a v postupu podle něj shledává nezákonný zásah do práv žadatelů o udělení dočasné ochrany. V rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, Nejvyšší správní soud dokonce naznačil, jak by měl žalovaný postupovat v případech, kdy žadatel již dříve získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě (viz. bod 78 odůvodnění tohoto rozsudku). V každém případě Nejvyšší správní soud hovoří o tom, že má žalovaný žádosti těchto osob posuzovat meritorně. Žalovaný konzistentně zastává názor, že žádné právo na přemístění do jiného členského státu již osoba, která využila práv souvisejících s dočasnou ochranu v jiném členském státě, nemá. Jenže na jeho argumentaci vlastně žádný soud nereagoval jinak, než odkazem již zmíněné dubnové rozsudky Nejvyššího správního soudu s tím, že ani nově přijaté recitály prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 na závěrech Nejvyššího správního soudu nic změnit nemohou. Nově přijaté recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady podle žalovaného zcela vyvracejí to, že by popsané právo na přemístění existovalo a že by dohoda členských států o neaplikování čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně mohla takové právo osobám požívajícím dočasné ochrany založit. Z tohoto důvodu má žalovaný za to, že judikatura založená na „dubnových“ rozsudcích Nejvyššího správního soudu je tímto překonaná, a proto o žádosti žalobce znovu v tomto smyslu rozhodnul, tedy dočasnou ochranu, resp. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, neudělil. Rozhodoval tedy meritorně a vyšel cestou, kterou naznačil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č.j. 5 Azs 273/2023-27, tedy analogicky použil ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb. 4. Podle žalovaného ze Směrnice o dočasné ochraně „právo na přemístění“ nevyplývá. Žalovaný poukazoval na to, že podle „dubnové“ judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudky ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42) ze Směrnice o dočasné ochraně nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany ve členském státě, na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě. Toto právo nevyplývá z textu směrnice ani implicitně. O tom svědčí již samotná textace čl. 8 odst. 1, z něhož plyne, že členský stát, který takové povolení vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Cílem tedy je, aby osobě, na níž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu a aby tedy byla po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena. Pokud jde o osoby, které již jsou držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, upravuje směrnice povinnost vydat jim povolení k pobytu pouze v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4. 5. Prováděcí rozhodnutí Rady také neobsahuje žádné ustanovení, které by hovořilo o právu vysídlené osoby na volbu členského státu, v němž uplatní své právo na vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany poprvé a již vůbec nezakotvuje právo na změnu takového státu, tedy na následnou čerpání práv vyplývajících z dočasné ochrany v jiném členském státě. Nicméně i kdyby normativní text prováděcího nařízení Rady ustanovení zakotvující právo na přemístění skutečně obsahoval, je otázkou, zda lze prováděcím rozhodnutím Rady provádět tak zásadní změnu unijní právní úpravy v oblasti dočasné ochrany. Jinak řečeno, zda směrnice vůbec předpokládá, že její čl. 5 přenáší na Radu EU oprávnění přijmout rozhodnutí, kterým bude vyloučeno uplatnění některých článků směrnice. Nejvyšší správní soud v bodě 55 odůvodnění rozsudku č.j. 1 Azs 174/2024-42 totiž hovoří výslovně o odchýlení se od unijní právní úpravy plynoucí ze směrnice. Žalovaný odkázal na rozsudek SDEU ze dne 19.12.2024, ve spojených věcech C-244/24 a C-290/24, Kaduna. V daném případě sice šlo o zodpovězení otázky k možnosti členského státu udělit dočasnou ochranu i dalším osobám s odkazem na čl. 7 směrnice a právu členského státu rozhodnout o jejím ukončení, nicméně některá východiska zde uvedená lze aplikovat i na řešenou otázku práva sekundárního pohybu osob. V bodu 120 SDEU uvedl: „Článek 1 uvedeného prováděcího rozhodnutí se totiž omezuje na provedení směrnice 2001/55, takže nemůže být v rozporu s cílem sledovaným článkem 7 této směrnice ani měnit jeho normativní obsah (obdobně viz rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C-695/20, EU:C:2023:127, body 49 a 50). Z toho vyplývá, že uvedený článek 1 nemůže omezit prostor pro volné uvážení, který tento článek 7 přiznává členským státům.“ 6. Nepoužívání čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně mezi členskými státy podle žalovaného samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 Směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Podle žalovaného z dohody o neaplikaci čl. 11 Směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že neoprávněně pobývající cizinec nebude daným státem vrácen do státu, který mu povolení k pobytu vydal. Právo na získání pobytového oprávnění dle čl. 8 odst. 1 mu však ve státě, kde pobývá neoprávněně, nevznikne, alespoň ne na základě vyloučení čl. 11 (ten upravuje pouze povinnosti mezi členskými státy). Nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy tedy samo osobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu dle čl. 8 odst. 1 Směrnice o dočasné ochraně, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Jenže právě z d