1 As 36/2011 — Nejvyšší správní soud

3 A 100/2023- 46 - text 10 č. j. 3A 100/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: České přístavy, a. s., IČ: 452 74 592, sídlem Jankovcova 1627/16a, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha 1, za účasti osoby na řízení zúčastněné: Městská část Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2023 č. j. MHMP 1583304/2023, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2023, č. j. MHMP 1583304/2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a napadené rozhodnutí 1. Žalobou podanou dne 2. 10. 2023 u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“ či „soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zastaveno přezkumné řízení zahájené žalovaným dne 1. 3. 2023 usnesením č. j. MHMP 444712/2023 (dále jen „přezkumné řízení“). Předmětem přezkumného řízení bylo pravomocné rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 9. 2022, č. j. MČ P7 334873/2022/SU/Vav (dále též „společné povolení“), kterým bylo na žádost Městské části Praha 7 vydáno společné povolení záměru „Park U Vody“, Praha 7 – Holešovice na pozemcích parc. č. 475/20, 489/3, 2281/102, 2281/103, 2354/1, 2408/2, 2409, 2410/2, 2410/12, 2410/15, 2410/16, 2410/54, 2410/55 v k. ú. Holešovice, jehož předmětem je komplexní návrh krajinářsko-architektonického řešení úpravy stávajícího městského parku (dále jen „stavební záměr“ nebo „Park U Vody“). 2. V napadeném rozhodnutí žalovaný shledal, že přezkoumávané společné povolení je zatíženo vadou spočívající v opomenutí žalobkyně v řízení, ale přesto nepřistoupil ke zrušení společného povolení, neboť dospěl k závěru, že stavebník z tohoto rozhodnutí nabyl práva v dobré víře a že případným zrušením společného povolení by mu byla způsobena větší újma, než jaká byla opomenutím způsobena žalobkyni. 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal námitky, které žalobkyně uplatnila v odvolání proti společnému povolení, jež však žalovaný jako opožděné zamítnul rozhodnutím ze dne 26. 1. 2023, č. j. MHMP 205768/2023 (dále též „rozhodnutí o zamítnutí odvolání“). 4. V prvé řadě žalovaný zopakoval, co již vyslovil v rozhodnutí o zamítnutí odvolání, a sice že žalobkyni jakožto vlastníku bývalé železniční vlečky (dále jen „vlečka“) nacházející se mj. na pozemcích parc. č. 2410/15 a 2410/54 v k. ú. Holešovice, na nichž je umisťován Park U Vody, nesvědčilo postavení hlavního účastníka v řízení, které předcházelo vydání společného povolení, avšak mělo s ní být jednáno jako s vedlejším účastníkem. Stavební záměr totiž podle názoru žalovaného není umisťován na stavbě vlečky ve smyslu § 94k písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), ale vlečka je sousední stavbou ve smyslu § 94k písm. e) stavebního zákona a žalobkyně může být přímo dotčena ve svých vlastnických právech. S pozicí nikoli hlavního, ale vedlejšího účastníka řízení souvisela také lhůta pro podání odvolání v délce třiceti dnů, kterou žalobkyně zmeškala. 5. Dále se žalovaný zabýval námitkou, že žalobkyně neměla v řízení možnost hájit svá práva ani veřejné zájmy vyplývající z nařízení (EU) č. 1315/2013 o hlavních směrech pro rozvoj transevropské dopravní sítě (dále jen „nařízení TEN-T“), což nelze napravit v rámci odvolacího řízení. Žalovaný žalobkyni přisvědčil, že skutečně byla v řízení opomenuta, což byl také důvod k zahájení přezkumného řízení. Z ust. § 94w odst. 4 stavebního zákona žalovaný nicméně dovodil, že hájení veřejných zájmů nespadá do rozsahu námitek, které smí vedlejší účastník uplatnit. Žalovaný poukázal rovněž na to, že prostřednictvím zanedbané a nefunkční vlečky již napojení na železniční dopravu, tedy jiný druh dopravy ve smyslu nařízení TEN-T, realizovat nelze. 6. Žalovaný odmítl rovněž námitku, že ačkoli je vlečka součástí stavebního záměru, stavebník nesplnil povinnost předložit souhlas žalobkyně jako dotčeného vlastníka podle § 184a stavebního zákona. Žalovaný k tomu zopakoval, že vlečka není stavbou, na které je umisťován stavební záměr, a proto nebylo třeba tento souhlas dokládat. 7. Další námitka, kterou žalobkyně uplatnila v odvolání proti společnému povolení, se týkala nerespektování ochranného pásma kolem vlečky, které dle názoru žalobkyně stále trvá, neboť podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách (dále jen „zákon o drahách“), dochází k jeho zániku až odstraněním stavby, k čemuž však dosud nedošlo. Žalovaný k tomu uvedl, že kolejnice už není vlečkou ve smyslu zákona o drahách, neboť Rozhodnutím Drážního úřadu ze dne 30. 9. 2015, č. j. DUCR-57084/15/Wo, byla vlečka na žádost žalobkyně zrušena, a to ke dni 20. 10. 2015, čímž zaniklo povolení k jejímu provozování. Zrušením vlečky dle názoru žalovaného zaniklo také její ochranné pásmo, bez ohledu na to, že kolej doposud nebyla odstraněna. 8. Konečně žalovaný vyslovil, že stavební záměr nezasahuje do dopravního napojení přístavu, neboť zpevněná plocha, která je společnou přístupovou cestou jak pro přístav, tak pro Park U Vody, zůstane stavebním záměrem nedotčena. Proto ve společném územním a stavebním řízení nebylo třeba dokládat stanovisko žalobkyně jakožto vlastníka veřejné dopravní infrastruktury, jak žalobkyně namítala. 9. Odvolací argumentaci tedy žalovaný odmítl jako nedůvodnou vyjma námitky, že s žalobkyní mělo být jednáno jako s účastníkem řízení, avšak byla opomenuta. V důsledku tohoto postupu žalovaný shledal rozpor společného povolení s právními předpisy. Uzavřel však, že stavebník nabyl ze společného povolení práva v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí a v případě zrušení tohoto rozhodnutí by pozbyl právo realizovat stavební záměr, čímž by mu vznikla nepoměrně větší újma, než jaká by mohla vzniknout žalobkyni jakožto vlastníku zrušené vlečky, ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu a nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I ÚS 17/16. Žalovaný se nadto v napadeném rozhodnutí věcně zabýval odvolacími námitkami, čímž byla dle jeho mínění vada řízení zhojena, námitky přitom neshledal důvodnými. Z uvedených důvodů žalovaný nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. II. Žaloba 10. Žalobkyně se ve své žalobě nejprve podrobně věnuje přípustnosti a včasnosti podané žaloby. Cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 419/01, a rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011-79, a uzavírá, že žaloba proti usnesení o zastavení přezkumného řízení vydané na základě § 94 odst. 4 správního řádu, je přípustná. Ve vztahu ke lhůtě pro podání žaloby žalobkyně tvrdí, že jí bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 31. 7. 2023, poslední den lhůty tak připadá na den 2. 10. 2023. 11. Žalobkyně pokládá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nezákonné pro nenaplnění podmínek pro zastavení řízení stanovených v § 94 odst. 4 správního řádu. 12. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí z velké části sestává ze shrnutí námitek uplatněných žalobkyní v odvolání proti společnému povolení a reakcí stavebníka a žalovaného na tyto námitky. Samotné odůvodnění zastavení přezkumného řízení představuje de facto jednu stranu textu. Podle názoru žalobkyně z napadeného rozhodnutí nejsou seznatelné úvahy, které žalovaného vedly k zastavení přezkumného řízení. K tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2005, čj. 2 As 18/2004-68, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, č. j. 72 A 2/2019-37. 13. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že nebyly naplněny podmínky pro zastavení přezkumného řízení stanovené § 94 odst. 4 správního řádu. Jediná ze zde uvedených podmínek, která splněna byla, je rozpor přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy. 14. Podmínka dobré víry osoby, která z přezkoumávaného rozhodnutí nabyla práva, tedy stavebníka, podle názoru žalobkyně dána nebyla. Stavebník nemohl nabýt práva v dobré víře ve správnost a zákonnost společného rozhodnutí s ohledem na svou dobrou znalost místních poměrů. Stavebník vedl s žalobkyní před vydáním společného povolení jednání, z nichž byly patrny výhrady žalobkyně vůči stavebnímu záměru. V dopisu ze dne 15. 6. 2020 žalobkyně stavebníka upozorňovala na význam přístavu Praha Holešovice, na potřebu neomezovat dopravní napojení přístavu a rovněž na nutnost zachovat vlečku. Stavebníkovi tedy muselo b