3 A 130/2025 – Městský soud v Praze

3 A 130/2025- 26 - text 13 3 A 130/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: I. L., narozena dne X, občanka X pobytem na území republiky X zastoupena JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, a to vrácení žalobkyni žádosti o dočasnou ochranu ze dne 16. 7. 2025 č. j. OAM0397692/DO2025 pro nepřijatelnost, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobkyni dne 16. 7. 2025 jako nepřijatelnou její žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM0397692/DO2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 16. 7. 2025, evidované pod č. j. OAM-0397692/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Předmět řízení 1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny, dne 16. 7. 2025 požádala v České republice o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina) (dále též „Lex Ukrajina“). Žádost žalovaný označil za nepřijatelnou, neboť žalobkyně získala dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. 2. Podání účastníků řízení a procesní vývoj věci 2. Žalobou se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 3. Žalobkyně v žalobě uvedla, že z Ukrajiny utekla před válkou v obavě o svůj život do Polska, kde jí byla udělená dočasná ochrana. Žalobkyně se rozhodla být v České republice, v Polsku se necítí být v bezpečí, jelikož sousedí s válkou zasaženou Ukrajinou a s Běloruskem. Polské vízum si zrušila na konzulárním oddělení ve Lvově, její žádost v České republice proto měla být přijata. Na podporu tvrzení odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu i rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věci C-753/23, Krasiliva ze dne 27. 2. 2025. Dále odkazuje na obdobnou věc, v níž bylo tamnímu žadateli vyhověno. Podle žalobkyně se jedná o nezákonný zásah do jejích práv. K tomuto poukázala na judikaturu. 4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žádost shledal za nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, protože žalobkyně je vedena v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitelka dočasné ochrany v Polsku. Žalobkyně do žádosti neuvedla, že by na území byl přítomen některý z jejích rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany v České republice. Žalovaný proto nemohl uvažovat o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 Lex Ukrajina, ani z důvodů zřetele zvlášť hodných podle § 52 téhož zákona. Žalovaný neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit za nepřijatelnou. Byť žalobkyně poukazuje na předchozí právní úpravu, pak tato nezahrnuje nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 (dále též „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), jímž se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027, a které obsahuje dva nové recitály, z nichž je zřejmé, že osoby, které získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nemají právo na získání pobytového oprávnění ze stejného titulu v jiném členském státě. Žalovaný si je vědom aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42 a č. j. 1 Azs 174/2024-42). Její závěry stran práva sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany napříč členskými státy EU však ze žádného právního předpisu nevyplývají a v současnosti nemohou obstát. Podle žalovaného neexistuje právo, aby vysídlená osoba, která získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členský států, přesunula se do dalšího členského státu, a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany a čerpala z výhod spojených se statusem osoby požívající dočasné ochrany. Občané Ukrajiny, kteří jsou držiteli biometrických pasů, mají možnost vstoupit a pobývat na území členských států Schengenského prostoru 90 dnů v jakémkoliv období 180 dnů, jak dovodil bod 16 preambule Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Směrnice 2001/55/ES však nezakládá osobám, které již využily práv vyplývajících z dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě. Povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“ nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Cílem je, aby osobě, na niž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady podle čl. 5, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu, a která je po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak, a především by nesměla být součástí směrnice ustanovení čl. 15 a čl. 26. Směrnice 2001/55/ES totiž pro označení osob, kterým již členským státem bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termínu: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o články 10, 11, 15 nebo čl. 26 směrnice 2001/55/ES. Tohoto označení směrnice používá vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy však samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. V oblasti druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být „zamítnuty“, což ale zahrnuje všechny formy negativního posouzení, tj. žádná asistence orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě. Druhý recitál by měl být vykládán tak, že podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES má členský stát povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě požívající dočasné ochrany, které nebylo toto pobytové oprávnění ještě vydáno jiným členským státem. Nedopadá tedy na osoby, které již dočasné ochrany požívají v jiném členském státě. Přesněji, kterým bylo jiným členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. Smyslem a cílem úpravy nebylo zakládat osobám požívajícím dočasné ochrany právo se volně pohybovat a pobývat na území členských států EU s tím, že budou žádat a získávat povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v různých členských státech dle svého výběru. Z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 je zřejmé, že v případě, kdy je cizinec držitelem oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, tak i pokud již držitelem oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě není, může být vydání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v České republice odmítnuto. Vedle nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a v něm projevené vůli evropského zákonodárce, tedy již nemůže dosavadní judikatura správních soudů ve věcech nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu obstát. Má-li být jedním z cílů směrnice 2001/55/ES předcházet riziku druhotného pohybu osob mezi členskými státy (bod 9 preambule směrnice), pak nelze prováděcím rozhodnutím Rady podle čl. 5 ani praxí členských států zavést přesný opak, tedy absolutně nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy. Z tohoto důvodu se žalovaný domnívá, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není rozporné s unijním právem. Žalovaný je přesvědčen, že směrnice 2001/55/ES připouští opakované získávání povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany pouze v členském státě, který je již cizinci jednou vydal. Přesněji, pokud se cizinec povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jednom členském státě vzdal, případně jeho platnost skončila, je oprávněn o jeho vydání znovu požádat pouze v členském státě, který mu j