4 A 47/2025 – Městský soud v Praze

4 A 47/2025- 32 - text 14 4 A 47/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: A. P., narozený dne X bytem X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 - Vysočany proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. OAM-0419443-21/DO-2024 MV-190614-18/OAM-2024 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2025, č. j. OAM-0419443-21/DO-2024 MV-190614-18/OAM-2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí”), kterým bylo o žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany podané dne 11. 12. 2024 rozhodnuto tak, že žádost se zamítá a dočasná ochrana se dle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/2003 Sb.), neuděluje, neboť jiný členský stát poskytnul žadateli dočasnou ochranu. II. Obsah žaloby 2. Žalobce uvedl, že sice požádal o dočasnou ochranu v Německu, ta mu však nikdy nebyla udělena. Není sporu o tom, že v současnosti dočasnou ochranou nedisponuje v žádném státě EU. Upozornil, že Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) v rozsudku č.j. 7 Azs 45/2025-27 ohledně dalšího postupu žalovaného odkázal na bod 78 jiného rozsudku NSS č.j. 1 Azs 174/2024-42. Není sporu ani o tom, že žalobce je vysídlenou osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. 3. Namítal, že aktuální judikatura správních soudů jednoznačně zastává názor, dle kterého udělení dočasné ochrany nelze odmítnout proto, že ji osoba měla udělenou v jiném členském státě EU, k tomu viz rozsudky NSS ze dne 8. 4. 2025 č.j. 9 Azs 20/2024-37, ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 a ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 336/2024-42. Dle publikované právní věty, která byla potvrzena v desítkách dalších rozhodnutích NSS, držitel dočasné ochrany (státní příslušník Ukrajiny) má dle práva EU právo na přemístění se do jiného členského státu. I když platí, že nelze požívat dočasné ochrany ve více členských státech zároveň, nastínil Nejvyšší správní soud postup, pokud již žadatel dočasné ochrany požívá v jiném členském státě. Žalovaný musí v první řadě prověřit, zda žadatel dočasnou ochranou v jiném státě prokazatelně disponuje a pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu udělit. Uvedená judikatura se sice týká nepřijatelnosti žádosti, je však zřejmé, že ze stejného důvodu nelze žádost ani zamítnout. Důsledkem postupu žalovaného je totiž opět rozpor s unijním právem, neboť žadateli je odepřena možnost sekundární volby členského státu, v němž má být povolen pobyt za účelem dočasné ochrany. Na rozporu postupu žalovaného s unijním právem nic nemění ani to, že nyní postupoval dle jiného ustanovení právního předpisu (rozsudek NSS č.j. 1 Azs 111/2025-34, body 28 – 29). Žádost proto nelze zamítnout ani podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb. z důvodu, že žadateli dříve poskytl ochranu jiný členský stát. Z toho jasně plyne, že pokud žadatel již dočasnou ochranou v jiném členském státě nedisponuje, je vysídlenou osobou a nedopadá na něj žádný důvod pro vyloučení, je nutné mu dočasnou ochranu v ČR udělit. I nadále tak platí závěr NSS, dle kterého je důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. rozporný s právem EU. K zamítnutí žádosti lze přistoupit, pouze pokud by hrozilo, že žadatel bude požívat dočasné ochrany ve dvou státech zároveň. 4. Na tom nic nemění ani přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady a jeho body 4 – 6 preambule, z něj totiž plyne pouze to, že práv plynoucích z dočasné ochrany nelze požívat ve dvou státech současně. K tomu viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025 č.j. 18 A 38/2025-33, bod 16, a ze dne 25. 6. 2025 č.j. 15 A 35/2025-46, bod 19. Odkázal též na bod 57 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2025-42, dle kterého dohoda členských států o vyloučení čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) je podstatná z hlediska otázky, zda mají držitelé dočasné ochrany právo na sekundární přemístění do jiného členského státu. Veřejný ochránce práv ve svém stanovisku ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. 585/2025/VOP/VVO dospěl ke stejným závěrům ohledně nového prováděcího rozhodnutí Rady, kdy jeho cílem není omezit sekundární mobilitu, ale zabránit zneužívání systému. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2025 č.j. 1 Azs 126/2025-28 konstatoval, že nové prováděcí rozhodnutí Rady nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany, cílem bodů 4-6 preambule je pouze potvrdit nemožnost získání dočasné ochrany v několika státech současně, nikoli nemožnost získat dočasnou ochranu v jiné zemi, jeho dosavadní judikatura tedy obstojí. Nadále je tedy rozhodující, zda žadatel aktuálně požívá práv spojených s dočasnou ochranou v jiném členském státě; pokud tomu tak není, musí mu být dočasná ochrana v ČR udělena. 5. Nelze souhlasit s tím, že by judikatura Nejvyššího správního soudu nebyla pro žalovaného závazná, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat (viz rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025 č.j. 1 Azs 111/2025-34, bod 17). Pokud žalovaný jedná v rozporu s judikaturou NSS, narušuje právní jistotu jednotlivců. NSS v rozsudku sp. zn. 1 Azs 126/2025 vytkl žalovanému, že zcela zbytečně vyvolává spory o kasačních stížnostech ve věcech, kde je již ustálený názor ohledně možnosti druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany. Žalobce tak apeloval na soud, aby posoudil, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany. Je zřejmé, že žalobce je vysídlenou osobou, není držitelem dočasné ochrany v jiné zemi a žalovaný netvrdí, že by se na něj vztahoval některý z důvodů pro vyloučení, dočasná ochrana by mu tedy měla být udělena. 6. Požádal o přiznání odkladného účinku žalobě a o přednostní projednání věci s ohledem na to, že je nezletilý, v ČR se nachází sám bez rodičů, nemůže se vrátit na Ukrajinu, v současnosti se připravuje na studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, nemůže pracovat a nemá přístup ke zdravotnímu pojištění. 7. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný zopakoval své konstantní stanovisko, že osoba, která již využila práv souvisejících s dočasnou ochranou v členském státě, žádné právo na přemístění do jiného členského státu nemá. Na to však žádný soud nereagoval jinak než odkazem na „dubnové“ rozsudky Nejvyššího správního soudu s tím, že ani nově přijaté recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady na tom nic nezměnily. Žalovanému však není jasné, jak může politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně založit jednotlivci právo, které nevyplývá ze směrnice samotné. Měl za to, že nově přijaté recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady zcela vyvracejí, že by existovalo právo na přemístění a že by dohoda členských států o neaplikování čl. 11 mohla takové právo osobám požívajícím dočasné ochrany založit. Z toho plyne, že „dubnová“ judikatura NSS je tím překonaná, proto žalovaný žalobci dočasnou ochranu neudělil. Učinil tak proto, že osoby, které již svých práv z dočasné ochrany využily, nemají právo na to, aby je čerpaly v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda dočasnou ochranou v jiném státě disponují či nikoli. Stále totiž platí § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., a nyní již i § 5 odst. 1 písm. f), s tím, že ve světle nově přijatých recitálů nelze na toto ustanovení nahlížet jako na rozporné s právem EU. 9. Poukazoval na to, že i dle „dubnové“ judikatury NSS (rozsudky sp. zn. 1 Azs 174/2024 a 1 Azs 336/2024) ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany ve členském státě, na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě. Toto právo nevyplývá z textu směrnice ani implicitně, svědčí o tom již samotná textace čl. 8 odst. 1, z něhož plyne, že členský stát, který takové povolení vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Cílem tedy je, aby osobě, na níž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu a aby tedy byla po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena. Pokud jde o osoby, které již jsou držiteli dočasné ochra