6 Af 10/2025 – Městský soud v Praze

6 Af 10/2025- 53 - text 19 pokračování 6 Af 10/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: AGRS, a.s., IČ 27128628 sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 zastoupená advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, Prostějov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2025, č. j.: 6261/25/5300-21443-711275 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci [1] Dne 7. 11. 2023 byly Finančním úřadem pro hlavní město Prahu vydány dva dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále také jen obecně „daň“ nebo „DPH“) – č. j. 8543018/23/2007-50521-104752 a č. j. 8543151/23/2007-50521-104752. Jejich vydání předcházela daňová kontrola prováděná Finančním úřadem pro Kraj Vysočina, Územním pracovištěm ve Žďáru nad Sázavou (dále jen obecně „správce daně“, pokud rozlišení vykonavatele veřejné správy není důležité pro srozumitelnost textu). Výše uvedené platební výměry byly následně potvrzeny žalovaným v rámci žalobou napadeného rozhodnutí. [2] Žalobce vymezil předmět sporu tak, že mezi stranami je sporné splnění prokázání rozsahu plnění jako jedné z hmotněprávních podmínek odpočtu daně z přidané hodnoty k plnění, které žalobce přijal od společnosti Koratip top s.r.o. (dále též „subdodavatel“, „dodavatel“ nebo „společnost Koratip“), a to za zdaňovací období říjen a listopad 2019. [3] Žalobce dále do předmětu sporu zahrnul také zákonnost prováděných kontrolních postupů. Žalobce se pozastavuje nad tím, proč byla kontrola provedena celkem pěti různými správci daně, a to v sedmi různých kontrolních postupech. Uvádí, že toto shledává být v rozporu se základními zásadami daňového řízení a rovněž se smyslem a účelem ust. § 8 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 4 a § 12 odst. 3 zákona č. 445/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“). Žalobce podotýká, že se jednalo o totožná plnění od totožných dodavatelů. Jediné, co se lišilo, byla daná zdaňovací období. Žalobce tedy namítá, že takovýto postup v rámci kontroly neodpovídá zásadě hospodárnosti a zásadě přiměřenosti a šetření práv daňových subjektů. Žalobní argumentace [4] Žalobce v žalobě popisuje předmět své ekonomické činnosti, kterou tvoří poskytování služeb reklamní a marketingové agentury. Uvedl, že v rámci této činnosti některé služby vykonává prostřednictvím subdodavatelů. V dané věci se jednalo o poskytování služby subdodavatelem s názvem Koratip top s.r.o., která pro žalobce poskytovala podporu reklamních kampaní. Žalobce zdůrazňuje, že rozsah objednaného plnění od tohoto subdodavatele zcela odpovídá rozsahu plnění, které bylo objednáno žalobcovými odběrateli. [5] Dále žalobce poukazuje na to, že jeho ekonomická činnost není vždy snadno specifikovatelná, jelikož je ovlivněna průběhem sportovních soutěží, který není možno předvídat. Uvádí rovněž sezónnost sportů i další skutečnosti, které způsobují, že v žalobcově případě se zpravidla plnění na vstupu a plnění na výstupu nesetkávají v tomtéž měsíci. Pro podporu svých tvrzení žalobce odkazuje na svědeckou výpověď XXX (společníka a jednatele společnosti Koratip v předmětném období). Upozorňuje, že do protokolu o jeho svědecké výpovědi nebyly uvedeny všechny informace vyplývající z dané výpovědi. Z tohoto důvodu žalobce navrhnul provést zvukový záznam dané výpovědi jako důkaz. Správce daně však jeho žádosti nevyhověl. [6] Žalobce rovněž připomíná místní šetření, které bylo provedeno. Uvádí, že výše uvedené svědecké výpovědi a místní šetření potvrdily závěry vyplývající z žalobcem poskytnutých důkazních prostředků a vysvětlení. Dohromady tyto důkazy vytváří auditní stopu příslušných transakcí. Žalobce připomíná, že se opakovaně pokoušel namítat izolované posuzování příslušných důkazních prostředků a argumentoval, že je zapotřebí tyto posuzovat ve vzájemné souvislosti. [7] Dále žalobce poskytuje přehled důkazních prostředků, které byly (mimo jiné) provedeny v rámci daňového řízení. Jedná se o smlouvu o obchodních vztazích mezi žalobcem a subdodavatelem, příslušné objednávky plnění, daňové doklady, předávací protokoly, podklady prokazující úhradu daňových dokladů, vývojový diagram poskytování služeb žalobcem, metodiku žalobce k propagaci a reklamě v oblasti sportu, tabulky propojující daňové doklady na vstupu s daňovými doklady na výstupu, další podklady související s poskytovanými plněními, fotodokumentaci ze zápasů a odkazy na záznamy zápasů, informace k obdrženým plněním získané o odběratelů žalobce, svědeckou výpověď xxx a místní šetření provedené u žalobce. [8] Žalobce popisuje také způsob, jakým bylo plnění od subdodavatele účtováno. Dle žalobce se jednalo o balíčky služeb, kdy byla vždy určena cena právě pro celý takovýto balíček služeb. V daňovém dokladu pak jednomu balíčku odpovídalo množstevní označení „1“. Obsah daných balíčků pak byl specifikován v rámci objednávek a předávacích protokolů. Dále rovněž zdůrazňuje, že správce daně prováděl ověření daného plnění přímo u příslušných odběratelů. Rozsah plnění dle žalobce také vyplývá z pořízených fotografií a odkazů na záznamy proběhlých zápasů. Žalobce připouští, že v rámci daňového dokladu není rozsah plnění detailně popsán. Každý z daňových dokladů však nese zřetelný odkaz na příslušný balíček služeb, z čehož plyne možnost spárovat daňový doklad na vstupu s daňovým dokladem na výstupu. [9] Žalobce připomíná, že ze strany žalovaného nebyla identita daného dodavatele (subdodavatele) rozporována. Odkazuje na bod 41 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl, že osoba dodavatele netvoří předmět sporu, jelikož správce daně má za prokázané, že příslušným dodavatelem je společnost Koratip. [10] Dále se žalobce ohrazuje proti tvrzení žalovaného v bodě 46 napadeného rozhodnutí, kde měl žalovaný polemizovat o tom, zda nemohl žalobce realizovat dané plnění svým klientům svépomocí. Uvádí, že žalovaný neposkytl pro tyto domněnky žádný důkaz. Podotýká rovněž, že jelikož žalovaný tento argument představil až v napadeném rozhodnutí, není možné, aby důkazní břemeno přešlo na stranu žalobce. Proto považuje dané tvrzení za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatku důvodů a z důvodu vnitřní rozpornosti. Žalobce uvádí, že využití plnění v rámci jeho ekonomické činnosti nebylo pokládáno za sporné. Rovněž nebyly vzneseny námitky ohledně plnění v menším či větším rozsahu, než jaký je tvrzen žalobcem. Rozporována nebyla ani cena plnění. Žalobce namítá, že správce daně se výše uvedenými skutečnostmi vůbec nezabýval nebo jen okrajově. [11] Žalobce se také vymezuje vůči argumentaci žalovaného v bodě 67 napadeného rozhodnutí, kde tento uvádí, že rozsah plnění na vstupu není možné srovnat s plněním na výstupu, a to z důvodu, že není znám rozsah daného plnění. Žalobce dodává: „Plnění pro odběratele přitom mohla být dodána pouze společností Koratip, jelikož (i) tato společnost byla žalovaným potvrzena jako dodavatel plnění, (ii) žalovaným nebylo prokázáno, že by zde existovala byť jen pochybnost o existenci dalšího možného dodavatele a (iii) žalovaný neprokázal, že by žalobce měl možnost plnění dodaná odběratelům provést vlastními silami.“ [12] Dle žalobce byla ze strany správce daně i ze strany žalovaného porušena povinnost dle § 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „daňový řád“). Důvodem bylo izolované hodnocení důkazních prostředků, které neobsahovalo zvážení vzájemných souvislostí mezi nimi. Žalobce je přesvědčen, že i kdyby nebyl žádný z daných důkazních prostředků způsobilý prokázat žalobcovo tvrzení ohledně rozsahu plnění sám o sobě, vyhodnocení všech těchto důkazních prostředků jako celku by toto prokázání umožnilo. Proto žalobce uvádí, že v důsledku tohoto nesprávného postupu došlo k faktickému znemožnění spolehlivého zjištění skutkového stavu. Žalobce v této souvislosti odkazuje na dva rozsudky Nejvyššího správního soudu - ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 4 Afs 93/2017 a ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 1 Afs 376/2019. Uvádí také nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, a odkazuje na body 30 a 48 jeho odůvodnění. [13] Žalobce má tedy za to, že neuznání svědecké výpovědi pana xxx ze strany správce daně a žalovaného pro dokázání splnění hmotněprávních podmínek odpočtu DPH ukazuje na „přemrštěnost důkazních požadavků“. Žalobce považuje za dostatečné, že pan xxx poskytl výpověď o principech a průběhu spolupráce s žalobcem. Dodává, že skutečnost, že „pan xxx nebyl schopen si po několika letech vzpomenout na detaily konkrétních poskytovaných plnění v rámci mnoha set zápasů, v rámci kterých jeho společnost zajišťovala plnění pro žalobce. Návrh žalobce, aby panu xxx byly ukázány záznamy z utkání a k nim položeny doplňující dotazy, nejenže nebyl vysl