8 A 160/2025 – Městský soud v Praze

8 A 160/2025- 20 - text 10 č. j. 8 A 160/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: B. Z. st. přísl. Ukrajina, bytem X zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., vrátil žádost o udělení dočasné ochrany ze dne 24. 10. 2025, zaevidovanou pod č. j. OAM-0436488/DO-2025, pro nepřijatelnost žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany, zaevidované dne 24. 10. 2025 pod č. j. OAM-0436488/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou zásahovou žalobou domáhá určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který spočívá v tom, že mu dne 24. 10. 2025 byla jako nepřijatelná vrácena žádost o dočasnou ochranu, evidovaná pod č. j. OAM–0436488/DO–2025. Důvodem nepřijatelnosti podle žalovaného bylo, že žalobce již získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Rumunsku. 2. Podstata sporu spočívá v tom, zda v případě žalobce jsou splněny podmínky pro využití institutu nepřijatelnosti, tedy aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen zákon č. 65/2022 Sb., nebo jen „lex Ukrajina“). II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce se dne 24. 10. 2025 obrátil na žalovaného se žádostí o poskytnutí dočasné ochrany, přičemž tato žádost, evidovaná žalovaným pod č. j. OAM-0436488/DO-2025 (dále jen „žádost o dočasnou ochranu“), byla žalobci obratem vrácena a označena jako nepřijatelná. 4. Žalovaný vyhodnotil žádost žalobce jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla již udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Rumunsku, a proto přistoupil k vrácení žádosti s odkazem na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. 5. Žalobce je přesvědčen, že ke dni podání žaloby splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany na území České republiky (dále jen „ČR“), a tudíž jeho žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Postup žalovaného považuje za nezákonný, a proto se domáhá, aby soud přezkoumal jeho žalobní návrh a rozsudkem obnovil stav před vrácením předmětné žádosti. 6. Žalobce dále uvádí, že ke dni podání žaloby existuje ustálená judikatura, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024-42 ze dne 3. 4. 2025, opřený o judikaturu Evropské unie, včetně rozsudku ve věci Krasiliva, na který hodlá žalobce ve své argumentaci odkázat. 7. Současně žalobce poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 A 122/2024-55 ze dne 28. 5. 2025, na jehož základě žalovaný již provedl obsah rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024, MV-2690-9/OAM-2025, kdy dne 12. 6. 2025 žalovaný v obdobném případě udělil pobytové oprávnění typu D/DO/967, s vízovým štítkem č. 902395614, a to v rozsahu dříve udělené dočasné ochrany Rumunskem. V uvedeném případě došlo k vyznačení pobytového oprávnění ČR s platností do 31. 3. 2026, poté co žadatel zrušil svůj pobyt v Rumunsku. 8. Vrácení své žádosti označené jako „nepřijatelná“ považuje žalobce za soudně přezkoumatelné a odkazuje na čl. [5] odůvodnění rozsudku NSS č. j. 1 Azs 174/2024-42 ze dne 3. 4. 2025. 9. Žalobce uvádí, že z Ukrajiny utekl před válečným konfliktem v obavě o svůj život a rozhodl se žít svobodně na území České republiky společně se svou rodinou a přáteli. Pro cestu z Ukrajiny si zvolil bezpečné Rumunsko, přes které dne 7. 6. 2025 obdržel dočasnou ochranu Evropské unie, a to formou vydání tzv. rumunského „Permisu“, aniž by si takový postup přál. Již na území České republiky žalobce prostřednictvím rumunské ambasády svůj pobyt v Rumunsku zrušil, označený „Permis“ odevzdal a o této skutečnosti si nechal vystavit potvrzení (certifikát) touto ambasádou dne 16. 7. 2025. 10. Poté, co zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění žadateli v obdobné situaci, pokusil se žalobce dne 22. 8. 2025 podat svou žádost o pobyt prostřednictvím žalovaného, včetně všech náležitostí. Žádost byla žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouhlasí. 11. Žalobce tvrdí, že postupoval v souladu s právními předpisy a učinil vše nezbytné pro legalizaci svého pobytu na území ČR. Je přesvědčen, že bránění mu v podání žádosti představuje nezákonný zásah žalovaného, který jej krátí na právech. Odkazuje zejména na odst. [32] odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024-42, podle něhož „udělení dočasné ochrany ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb. znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. Dočasná ochrana ve smyslu českých právních předpisů je legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky, které jsou členské státy povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.“ 12. Žalobce je přesvědčen, že jeho žádost měla být žalovaným přijata a následně přezkoumána, aby nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace jeho pobytu na území ČR. 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce považuje za nezákonný zásah postup žalovaného podle zákona č. 65/2022 Sb., avšak žalovaný vyhodnotil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Podle údajů z platformy pro výměnu informací mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) je žalobce držitelem dočasné ochrany v Rumunsku, což potvrzuje označení „tp“ (temporary protection). Tvrzení žalobce, že se této ochrany vzdal, zatím nekoresponduje s daty rumunského systému. 14. Podle § 5 odst. 1 písm. f) je žádost nepřijatelná, pokud cizinec získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU po oznámení Ministerstva vnitra Evropské komisi dle § 3 odst. 3. Toto oznámení bylo odesláno a zveřejněno dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí samotné získání ochrany v jiném státě, bez ohledu na její aktuální platnost. 15. Žalovaný dodává, že žalobce neuvedl žádné rodinné vazby, které by umožnily udělení ochrany podle § 51 (sloučení rodiny) či § 52 (důvody zvlášť hodné zřetele). Proto nebylo možné žádosti vyhovět. 16. K odkazu žalobce na případ sp. zn. OAM-415944/DO-2024 žalovaný uvádí, že tehdy bylo žádosti vyhověno pouze na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, a před přijetím prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které výslovně vylučuje možnost získat dočasnou ochranu ve více členských státech. Navíc v té době neexistoval důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) součástí zákona. 17. Žádost žalobce o dočasnou ochranu byla vyhodnocena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., nikoli podle písm. d), které je předmětem judikatorních pochybností. Podmínky uvedené v písm. f) byly splněny: Ministerstvo vnitra učinilo oznámení Evropské komisi dle § 3 odst. 3 a žalobce již získal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, konkrétně v Rumunsku. 18. Žalovaný předpokládá, že soud posoudí soulad tohoto ustanovení s právem EU. Podle názoru žalovaného je ustanovení v souladu s unijním právem, neboť směrnice 2001/55/ES nezakládá právo osob, které již využily dočasné ochrany v jednom členském státě, na získání stejného oprávnění v dalším státě. Výjimky připouští pouze pro sloučení rodiny, humanitární důvody a přemístění podle čl. 26 směrnice. 19. Textace čl. 8 odst. 1 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, avšak tato povinnost je splněna vydáním oprávnění kterýmkoli členským státem. Směrnice používá odlišné označení pro osoby, které již pobytové oprávnění získaly, a povinnost vydat další povolení omezuje jen na případy uvedené v čl. 15 a čl. 26. Ani prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 takové právo nezakládá. 20. Podle žalovaného nelze dovozovat právo na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany z pouhé politické dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Toto ustanovení upravuje pouze vzájemné povinnosti členských států (převzetí osoby zpět při neoprávněném pobytu), nikoli práva cizince na získání nového povolení k pobytu. Nepoužívání čl. 11 tedy znamená pouze to, že členské státy nebudou předávat držitele oprávnění zpět, nikoli že vzniká práv