2 As 31/2005 — Nejvyšší správní soud

9 A 119/2023- 30 - text 10 sp. zn. 9A 119/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: V. P. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 963/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. 8. 2023, č. j. MV-90262-3/SO-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 9. 2023 u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“) domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „ministr vnitra“) ze dne 8. 8. 2023, č. j. MV-90262-3/SO-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství II (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 4. 2023, č. j. MV-124330-29/VS-2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky ze dne 8. 6. 2022 (dále jen „žádost“) neboť žalobce neprokázal, že jeho příjmy dostačovaly zejména v období od 8. 6. 2019 do 6. 1. 2020 k pokrytí jeho životních potřeb, a to jak výdajů na živobytí, tak na bydlení dle § 14 odst. 7 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“). II. Napadené rozhodnutí 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 3. 5. 2023 včasný rozklad. V něm namítal, že požadavek žalovaného na doložení dokladů svědčících o nákladech na bydlení za rozhodné období je nezákonný a představuje nepřípustnou libovůli a svévoli. Ustanovení § 14 odst. 7 zákona o státním občanství jednoznačně ukládá žadateli o udělení státního občanství České republiky povinnost prokázat výši a zdroje svých příjmů, nikoli výši a účel svých výdajů. 4. Žalobce dále uvedl, že z jím doložených dokladů vyplývá, že jeho čistý příjem je několikanásobně vyšší než zákonné životní a existenční minimum. 5. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 8. 8. 2023. Ministr vnitra v napadeném rozhodnutí nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, vymezil podstatu rozkladové námitky a uvedl, že důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že žalobce doložil příjmy, které v rozhodném období nepostačovaly na úhradu jeho životních nákladů. V řízení o žádosti bylo zjištěno, že žalobce nedoložil, jakým způsobem financoval své výdaje zejména v období, kdy nebyl výdělečně činný. Vzhledem k absenci potřebné součinnosti žalobce ve vztahu k vyčíslení výdajů na bydlení dospěl ministr vnitra k závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínky pro udělení státního občanství České republiky podle § 14 odst. 7 zákona o státním občanství, přičemž zákon nesplnění této podmínky neumožňuje prominout. 6. Dle ministra vnitra je nutno § 14 odst. 7 zákona o státním občanství vykládat ve spojení se souvisejícím § 20 odst. 2 zákona o státním občanství, podle něhož má žadatel povinnost připojit k žádosti „doklady prokazující zdroje jeho finančních prostředků sloužících k zajištění jeho životních potřeb v České republice (…)“. Předmětné ustanovení tedy nelze interpretovat izolovaně ve smyslu, že postačí předložit toliko výši a zdroje příjmů, aniž by byly zároveň předloženy i výdaje účastníka řízení „sloužící k zajištění jeho životních potřeb v České republice“. Z uvedených důvodů se ministr vnitra ztotožnil s prvostupňovým orgánem a podaný rozklad zamítl. III. Žaloba 7. První žalobní námitkou žalobce namítal průtahy v řízení. Podle § 23 odst. 1 zákona o státním občanství mělo být o jeho žádosti rozhodnuto do 180 dnů. Prvostupňový orgán však učinil první úkon, který by mohl vést k posunu v řízení až 186. den po obdržení žádosti. 8. Ve druhé žalobní námitce uvedl žalobce shodné argumenty jako v podaném rozkladu, tj. že požadavek na doložení dokladů svědčící o nákladech žalobce souvisejících s bydlením za rozhodné období je nezákonný a představuje nepřípustnou libovůli, svévoli a porušení zásady legality zakotvené v § 2 odst. 2 správního řádu, která stanoví, že správní orgán musí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a uplatňovat svou pravomoc pouze v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. 9. Třetí žalobní námitkou žalobce namítl, že tvrzení obsažená v napadeném rozhodnutí, konkrétně „že účastník řízení pobýval v době od 8. 6. 2019 do 8. 6. 2022 (dále jen „rozhodné období“) v pronajatých bytech v okrese Brno-venkov. Mezi jeho životní náklady patřilo tedy i nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu.“ a že „dokumentace prokazující výši příjmů účastníka řízení z pracovní činnosti nebyla jím předložena kompletně“, nemají oporu ve spisovém materiálu. 10. Závěrem žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve vyjádření ze dne 6. 11. 2023 k první žalobní námitce k argumentaci žalobce, týkající se překročení lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci stanovené v § 23 odst. 1 zákona o státním občanství, poukázal na opakovaná podání žalobce podle § 80 správního řádu (ze dne 28. 12. 2022 a ze dne 30. 3. 2023). V obou případech došlo k vydání rozhodnutí ministra vnitra, žalovaný proto nesdílí přesvědčení žalobce, že by v tomto správním řízení nebyla chráněna jeho procesní práva. 12. K druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že po žalobci byly požadovány doklady (např. nájemní smlouvu), které jsou běžnými listinami, jimiž osoby žádající o udělení státního občanství České republiky prokazují náklady na bydlení. Žalovaný dále upozornil, že v řízení o pobytovém oprávnění cizince nejsou na rozdíl od zákona o státním občanství relevantní příjmy a výdaje cizince zpětně před podáním žádosti, nýbrž doložení finančního zajištění cizince pro období do budoucna. V řízení o pobytu cizince na území České republiky nelze předjímat výši výdajů na zajištění jeho potřeb, proto je výše finančních prostředků specifikována násobky existenčního minima. Ustanovení § 14 odst. 7 zákona o státním občanství ale příjmy žadatelů o udělení státního občanství tímto způsobem nevyčísluje. Pokud by v řízení o udělení státního občanství nebylo možné výdaje porovnávat s výší příjmů žadatele, podmínka uvedená v § 14 odst. 7 zákona o státním občanství by pozbyla smysl, neboť žadateli by v takovém případě postačovalo předložit jakýkoliv doklad prokazující výši a zdanění příjmu, aniž by bylo možno ve správním řízení posuzovat, zda je tato výše dostatečná k zajištění životních potřeb žadatele v České republice či nikoliv (viz důvodová zpráva k zákonu o státním občanství České republiky). 13. Ke třetí žalobní námitce žalovaný konstatoval, že z údajů evidovaných v cizineckém informačním systému vyplývá, že ubytovatelem žalobce byla v rozhodném období nejprve obchodní společnost, následně fyzická osoba (viz č. 3 spisu vedeného pod sp. zn. MV-124330/VS-2022). Pokud žalobce tyto údaje rozporuje, měl ve správním řízení předložit doklady prokazující výši výdajů spojených s bydlením, tzn. i smluv k užívání nemovitostí. Pokud jde o námitku týkající se předložených dokladů o výši příjmů, resp. jejich kompletního předložení, pak žalovaný uvedl, že žalobce byl po část rozhodného období nezaměstnaný a nemohl tak za celé posuzované období prokázat příjem z výdělečné činnosti. 14. Žalovaný závěrem navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 15. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 16. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalovaného byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS). 17. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. 18. Žalobce podal prostřednictvím Krajského úřadu Jihomoravského kraje dne 8. 6. 2022 žádost o udělení stá