2 Azs 289/2017 — Nejvyšší správní soud

49 A 10/2026- 25 - text [OBRÁZEK][OBRÁZEK] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Bobákem ve věci žalobce: S. T., narozený X státní příslušnost X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vyšehradská 415/9, 12800 Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované z 23. 3. 2026, čj. CPR-2266-3/ČJ-2025-930310-V238, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu 1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (správní orgán I. stupně) uložila žalobci správní vyhoštění, jelikož na území ČR nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (členské státy EU a smluvní státy), pobýval bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to konkrétně v období od 9. 7. 2025 do 2. 12. 2025 [§ 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců)]. Dále stanovila dobu 1 roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, a zároveň dobu k vycestování z území do 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí dle § 118 odst. 3 téhož zákona [rozhodnutí z 3. 12. 2025, čj. KRPA-377324-12/ČJ-2025-000022-SV (prvostupňové rozhodnutí)]. Žalobce se odvolal. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) žalovaná částečně změnila prvostupňové rozhodnutí. Část výroku stran doby k vycestování z území EU a smluvních států upravila tak, že místo původní 10 dnů stanovila žalobci novou 20ti denní dobu k vycestování. Ve zbytku jeho odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. II. Podání stran 2. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou. Správní orgány náležitě nezjistily skutkový stav věci. Žalovaný dále v rozporu s § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád) nezjistil skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, nýbrž pouze v jeho neprospěch. Žalovaný porušil rovněž § 2 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu. Napadené rozhodnutí nijak nepokrývá konkrétní situaci žalobce a v podstatě jen paušálně prochází jednotlivé regulativy. Žalovaný dostatečně nezohlednil specifika případu. 3. Dle žalobce je napadené rozhodnutí nepřiměřené z hlediska formy uloženého opatření i z hlediska délky správního vyhoštění. Dle žalobce je napadené rozhodnutí v rozporu se zásadou proporcionality a právní jistoty. Žalovaný nepřihlížel k negativnímu zásahu, který bude mít napadené rozhodnutí na žalobcův život. Napadené rozhodnutí nereflektuje polehčující okolnosti, „excesivnost“ žalobcova jednání, jeho bezúhonnost a společenskou „nezávadovost“ a rovněž jeho spolupráci s žalovaným. 4. Žalobce rovněž namítal nedostatečné posouzení přiměřenosti uloženého správního vyhoštění, pokud jde o zásah do žalobcova soukromého a rodinného života. Cizinecká policie v prvostupňovém rozhodnutí sice uvedla kritéria podle § 174a zákona o pobytu cizinců, avšak tím celé hodnocení záležitosti skončilo. Prakticky se nijak nevypořádala s možnými důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění pro budoucí život žalobce. Napadené rozhodnutí je prý nepřezkoumatelné. 5. Žalovaná ve vyjádření z 14. 4. 2026 navrhla, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení věci 6. Dle soudu je žaloba včasná, přípustná a podala ji osoba k tomu oprávněná. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Přitom neshledal důvody, jimiž by se musel zabývat z úřední povinnosti [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)]. 7. U jednání zástupce žalobce setrval na podané žalobě. Nenavrhl, aby soud doplnil dokazování. 8. Žalovaná se z jednání omluvila. 9. Žaloba není důvodná. 10. Ze správního spisu vyplynulo, že hlídka cizinecké policie zajistila žalobce 2. 12. 2025 při pobytové kontrole cizinců. Kontrolou jeho cestovního dokladu zjistila, že překročil dobu, po kterou mohl na území pobývat na základě jednovstupového schengenského víza typu C. Vízum bylo vydané pro období od 4. 6. 2025 do 17. 7. 2025 s délkou pobytu 9 dnů. Dále se v jeho cestovním dokladu nachází otisk vstupního razítka přes hraniční přechod Madrid – Barajas z 30. 6. 2025. 11. Správní orgán I. stupně vyslechl žalobce za přítomnosti tlumočníka. Z protokolu o výslechu z 3. 12. 2025 mj. vyplynulo, že žalobce je zdráv, s ničím se neléčí. Je svobodný a bezdětný. Celá jeho rodina je v X. Na území EU nemá žádné příbuzné. Jeho vycestování nikoho nezasáhne na soukromém či rodinném životě. V X mu po návratu nic nehrozí. Je to pro něj bezpečná země. V ČR nic nevlastní, nemá zde žádné závazky ani pohledávky, ani jakékoli vazby. Nemá ani zdravotní, ani cestovní pojištění. Z X přicestoval do Madridu, kde pobýval a pracoval asi měsíc. V Madridu nedostal výplatu. Pak vycestoval za prací do ČR. Chtěl si vydělat, jelikož v X dluží peníze. Nevěděl, že zde může být pouze 9 dnů. O azyl nežádal ve Španělsku. V ČR by chtěl požádat o azyl. 12. Soud při posuzování věci vycházel z následující právní úpravy. 13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 14. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 15. Předně soud uvádí, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Bylo-li by nepřezkoumatelné, žalobce by nemohl polemizovat s jeho odůvodněním. Soud neshledal, že by z napadeného rozhodnutí nebylo možné zjistit o jaké věci žalovaná rozhodla, jak a proč rozhodla, resp. jak vypořádala žalobcovy námitky apod. 16. V posuzované kauze je stěžejní, že žalobce nijak nezpochybňoval svůj neoprávněný pobyt na území EU v období od 9. 7. 2025 do 2. 12. 2025, tj. ode dne, kdy pozbylo platnosti jeho jednovstupové vízum typu C do dne, kdy ho kontrolovala hlídka cizinecké policie. Toliko tvrdí, že správní vyhoštění je nepřiměřené a domáhá se stanovení kratší délky správního vyhoštění. Tvrdí, že správní orgány nedostatečně zohlednily další skutečnosti, které mu mohly jít ku prospěchu. 17. Těmto námitkám soud nepřisvědčil. Přitom vycházel také z principu, že kvalita žaloby předurčuje hloubku soudního přezkumu. Soud se jistě nemohl zabývat veškerými aspekty posuzované kauzy, aniž žalobce na to které dílčí pochybení konkrétně poukázal. Vznesl-li žalobce toliko obecné námitky, nebylo jistě úkolem soudu, aby za něj domýšlel jejich konkrétní přesah na okolnosti tohoto případu. 18. Soud předesílá, že správní vyhoštění nemá sankční povahu; jedná se pouze o správní opatření, kterým stát toliko vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se na území státu zdržovali cizinci, kteří dodržují platné právní předpisy. Zákon o pobytu cizinců v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 nepřipouští správní uvážení. Naplní-li cizinec podmínky tohoto ustanovení, správní orgán je povinen správní vyhoštění uložit [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 31. 1. 2018, čj. 2 Azs 289/2017-31, č. 3713/2018 Sb. NSS]. V nynější kauze není sporu o tom, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil a v žalobě ani nenamítl opak. Podstatné je, že žalobce pobýval na území ČR ve výše specifikované době nelegálně. Správní orgány tedy měly splněny veškeré podmínky pro uložení správního vyhoštění. Nemohly postupovat jinak. Pro tento závěr je bez významu bezúhonnost či spolehlivost žalobce nebo skutečnost, že jeho protiprávní jednání spočívající v nelegálním pobytu na území ČR údajně mělo být excesem. Námitka o nepřiměřenosti formy řešení dané věci (tj. uložení správního vyhoštění) tudíž není důvodná. Ostatně ani žalobce netvrdil nic, co by vylučovalo jeho správní vyhoštění (typicky důvody týkající se rodinných vazeb v ČR nebo u exist