2 Azs 47/2003 — Nejvyšší správní soud

6 A 51/2001- 30 - text  č. j. 6 A 51/2001 – 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Zdeňka Pivoňky a JUDr. Antonína Koukala, v právní věci žalobce A., spol. s r. o. zastoupeného Ing. V. J., konkursním správcem úpadce – žalobce, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovické 65, v řízení o žalobě ze dne 2. 5. 2001 proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 3. 2001 č. j. 500/296/502 11/01 a č. j. 500/428/502 11/ 01 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému se n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 2. 5. 2001, která byla podána v zákonné lhůtě a adresována Vrchnímu soudu v Praze, se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2001 č. j. 500/296/502 11/01 a č. j. 500/428/502 11/01, kterými bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzena rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha, oddělení ochrany ovzduší se sídlem v Praze 10 (dále pouze „ Inspekce“) ze dne 3. 1. 2001 č. j. 0101/009/01/KR a č. j. 0101/0092/01/KR, jimiž byl žalobci za roky 1999 a 2000 vyměřen poplatek za znečišťování ovzduší ve výši 47 000 Kč a 48 700 Kč. Žalobce uváděl, že na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 5. 2000 se společností P. B. P., a. s. provozuje P. P.. Z ustanovení čl. 6 této smlouvy jednoznačně vyplývá, že pronajímatel (P. B. P., a. s.) je povinen udržovat předmět nájmu ve stavu, v němž je způsobilý řádně sloužit účelu smlouvy a zároveň na své náklady zabezpečovat plnění povinností, které mu, jako vlastníkovi věci, ukládá veřejné právo nebo úřední rozhodnutí. S ohledem na to žalobce namítal, že nebyl adresátem zmiňovaných rozhodnutí, a že mu byl poplatek za znečišťování ovzduší vyměřen neoprávněně. Dodával, že Inspekce již jednou autoremedurou zrušila svá předchozí rozhodnutí, a to právě vzhledem na pochybení v adrese plátce. Žalovaný posoudil uvedenou věc po právní stránce nesprávně, a proto žalobce navrhoval zrušení obou jeho rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Současně požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný ve vyjádřeních ze dne 11 7. 2001 č. j. 500/1051/502 19/01 a č. j. 500/1179/502 19/01 tvrdil, že podle smlouvy o pronájmu P. P., jehož součástí je i kotelna na tuhá paliva, uzavřené dne 1. 7. 1997 a 30. 5. 2000 se společností P. B. P., a. s., se žalobce stal ve smyslu ustanovení § 4 písm. a/ zákona č. 309/1991 Sb. provozovatelem velkého zdroje znečišťování. S ohledem na to byl také k 15. 2. kalendářního roku povinen podávat příslušnému orgánu ochrany ovzduší oznámení o poplatku za znečišťování ovzduší, včetně údajů nutných pro výpočet poplatku (§ 8 odst.1 zákona č. 389/1991 Sb.). Jako provozovatel byl podle § 8 odst. 3 téhož zákona rovněž povinen poplatek platit. Žalobce uvedenou povinnost splnil, a proto Inspekce vydala dne 3. 1. 2001 rozhodnutí č. j. 0101/0091/01/ KR, jímž vyměřila žalobci za rok 1999 poplatek za znečišťování ovzduší ve výši 47 000 Kč, a rozhodnutí č. j. 0101/0092/01/ KR, kterým žalobci vyměřila za rok 2000 poplatek za znečišťování ovzduší ve výši 48 700 Kč. Na základě žalobcova odvolání vydal žalovaný dne 6. 3. 2001 pod č. j. 500/296/502 11/01 a č. j. 500/428/502 11/01 rozhodnutí, kterými odvolání zamítl a rozhodnutí Inspekce v celém rozsahu potvrdil, a to z důvodů, které uvedl v jejich písemných vyhotoveních. Žalovaný dále popisoval jednotlivá rozhodnutí Inspekce i svá rozhodnutí, která výše popsaným rozhodnutím předcházela. Rovněž uváděl, že názor žalobce o tom, že bod 6.6., druhá věta nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2000 nebo bod 5.8 nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 1997 zavazuje pronajímatele (P. B. P., a. s.) i k placení poplatků za znečišťování ovzduší je mylný, protože uvedená část této smlouvy se vztahuje jen k placení daní a poplatků z nemovitostí. Ostatně v citovaných ustanoveních nájemní smlouvy je také uvedeno, že se nevztahují na úkony, které může nebo musí provést jedině nájemce. Vzhledem k tomu, že žalobce je nájemcem, a tedy tím, kdo fakticky provozuje pivovar, včetně kotelny, je i osobou povinnou k placení poplatků za znečišťování ovzduší. Pokud by se bod 6.6., věta druhá nájemní smlouvy měl skutečně týkat i poplatků za znečišťování ovzduší, žalovaný připomínal, že žádná nájemní smlouva nemůže nahrazovat zákonná ustanovení.V daném případě se dle názoru žalovaného jedná o obchodně právní spor mezi pronajímatelem a nájemcem, který však žádná právní norma na ochranu ovzduší neřeší. Podle žalovaného spadá právní úprava vyměřování a placení poplatků za znečišťování životního prostředí (konkrétně ovzduší) do oblasti veřejného práva, jež ukládá odpovědnost za placení poplatků provozovatelům zdrojů znečišťování ovzduší. Takové odpovědnosti se v oblasti veřejného práva nelze vyhnout poukazem na smluvní ujednání obchodního vztahu mezi vlastníkem zdroje znečišťování a jeho nájemcem – provozovatelem. Poplatky se vyměřují provozovateli, kterým byl žalobce. Žalobce nebyl zkrácen na žádném svém právu, a proto žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. K vyjádření přiložil správní spis. Z předloženého spisu žalovaného bylo mimo jiné zřejmé, že dne 1. 7. 1997 byla uzavřena nájemní smlouva, která byla dne 30. 5. 2000 ještě doplněna. Jejím předmětem byly nemovitosti situované v k. ú. K. (průmyslový objekt – P. P.) i movité věci. Pronajímatelem byly P. B. P., a. s. se sídlem v P. 2, S. 23 (dále pouze „ pronajímatel“) a nájemcem byl žalobce. Dne 8. 2. 1999 obdržela Inspekce od žalobce vyplněný tiskopis vyhotovený dne 1. 2. 1999, který byl označený jako „Oznámení podle § 8 odst. 1 zákona o státní správě ovzduší o výpočtu poplatku za znečišťování ovzduší na rok 1999. Dne 8. 2. 2000 bylo Inspekci doručeno stejné žalobcovo Oznámení ze dne 31. 1. 2000, jež se týkalo roku 2000. Obě tyto listiny se vztahovaly k provozu kotelny na tuhá paliva situované v objektu P. P.. Dne 3. 1. 2001 vydala Inspekce rozhodnutí č. j. 0101/0091/01/KR a č. j. 0101/0092/01/KR, kterými na základě § 6 odst. 2 a § 8 odst. 2 zákona č. 389/1991 Sb. o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování (dále jen „ zákon o státní správě ochrany ovzduší“) vyměřila žalobci za rok 1999 poplatek za znečišťování ovzduší ve výši 47 000 Kč a za rok 2000 stejný poplatek ve výši 48 700 Kč. V obou případech byl jako zdroj znečišťování označen P. P. Proti těmto rozhodnutím Inspekce podal žalobce jediné odvolání ze dne 30. 1. 2001, v němž uváděl stejná tvrzení, jako v pozdější žalobě. Žalovaný svými rozhodnutími ze dne 6. 3. 2001 č. j. 500/296/502 11/01 a č. j. 500/428/502 11/01 vydanými dle ustanovení § 50 odst. 3, 6 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále pouze „zákon o správě daní a poplatků„) žalobcovo odvolání zamítl a zpochybněná rozhodnutí Inspekce v celém rozsahu potvrdil. V odůvodnění těchto rozhodnutí uvedl žalovaný závěry, které pak následně zařadil do svých vyjádření k žalobě. Obě rozhodnutí žalovaného nabyla právní moci dne 9. 3. 2001. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003 č. j. 37 K 16/2003 – 16 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs a ustanoven konkursní správce Ing. V. J.. Účinky konkursu nastaly dnem 15. 5. 2003. Při řešení dané věci je dle názoru Nejvyššího správního soudu namístě nejdříve připomenout, že dne 1. 1. 2003 vstoupila v České republice v účinnost nová právní úprava správního soudnictví uskutečněná zákonem č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou byl mimo jiné zřízen Nejvyšší správní soud (do dne 31. 12. 2002 bylo správní soudnictví upraveno v páté části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Dále je nutno uvést, že vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, jenž byl dle původní právní úpravy správního soudnictví k vyřízení této žaloby věcně i místně příslušným soudem, do dne 31. 12. 2002 o žalobě nerozhodl, převzal tuto neuzavřenou věc k dokončení řízení a k vydání rozhodnutí Nejvyšší správní soud (§ 132, § 130 odst. 1 s. ř. s.), jenž v řízení postupoval podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., který upravuje řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a následující s. ř. s.). Nejvyšší správní soud považuje rovněž za nezbytné úvodem připomenout, že předmětem napadených rozhodnutí žalovaného (ve spojení s rozhodnutími Inspekce) byla problematika poplatku za znečišťování ovzduší za roky 1999 a 2000, tedy povinné platby stanovené § 17 zákona č. 309/1991 Sb. o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (dále jen „zákon o ovzduší“) a § 6 odst. 1 zákona o státní správě ochrany ovzduší. Výši tohoto poplatku, jeho výpočet a způsob placení stanovil zákon o státní správě ochrany ovzduší. Řízení o poplatku bylo upraveno zákonem o státní správě ochrany ovzduší a zákonem o správě daní a poplatků. Žaloba není důvodná. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že s odkazem na obsah nájemní smlouvy mu byl poplatek vyměřen neoprávněně