1 Afs 63/2004 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 63/2004- 66 - text č. j. 1 Afs 63/2004 – 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: P. – C., spol. s r. o., zastoupený Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Václavské nám. 43, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2003, č. j. FŘ – 4187/14/03, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. 8 Ca 247/2003 - 38, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004 č. j. 8 Ca 247/2003 – 38 s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný tímto rozhodnutím č. j. FŘ – 4187/14/03 ze dne 19. 8. 2003 zamítl odvolání proti platebnímu výměru na daň darovací vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 (dále jen „finanční úřad“). Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), dle jeho názoru je napadený rozsudek nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky Městským soudem v Praze, dále namítá vady řízení, neboť skutkový stav, z něhož správní soud v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, popř. při jeho zjišťování byl porušen zákon, rozhodnutí je též nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele soud ani žalovaný nepřihlédl k zásadní skutečnosti, že věcné břemeno nebylo zřízeno bezúplatně, ale od počátku bylo zřízeno za úplatu 25.000 Kč, což je patrné z dodatku smlouvy. Úplatná věcná břemena nepodléhají dani darovací, proto nebyl důvod k zahájení řízení o vyměření darovací daně. Stěžovatel dále namítá, že tvrzení žalovaného a soudu o účelovosti dodatku smlouvy nejsou podložena, s ohledem na nejednoznačnost pojmu „účelový postup“ považuje v této části rozsudek Městského soudu v Praze v této části za nepřezkoumatelný. Soud se dále nesprávně vypořádal s otázkou existence důvodu k vyměření daně darovací v souvislosti s předmětnou smlouvou o zřízení věcného břemene. Dodatek smlouvy se po jeho podpisu stává nedílnou součástí původní smlouvy, proto je nutno jej brát v úvahu. Pokud soud považoval dodatek za neplatný, vzhledem k podpisu jednatele stěžovatele za obě strany, měl stejně posoudit i platnost smlouvy o zřízení věcného břemene, která je podepsána stejným způsobem. Pokud by tato smlouva byla neplatná, nemohla by být na jejím základě vyměřena darovací daň. K použití ustanovení § 44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), stěžovatel namítá, že na výzvu finančního úřadu sdělil, že nejsou splněny zákonné podmínky k podání daňového přiznání, neboť dotčený právní úkon stěžovatele nepodléhá dani darovací. Nebyl tedy dán důvod k podání daňového přiznání a tedy ani k vyměření daně dle pomůcek. Soud rovněž nesprávně interpretoval ustanovení § 50 odst. 5 daňového řádu, neboť žalovaný měl přezkoumat i zákonnost použití pomůcek. Dle stěžovatele se soud nevypořádal s jeho dalšími námitkami uvedenými v žalobním návrhu, nespecifikuje dále, o jaké námitky se jedná. S odvoláním na tyto skutečnosti stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k novému rozhodnutí. Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že před zahájením vyměřovacího řízení měl finanční úřad k dispozici pouze smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 12. 10. 1998 s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí, dle které bylo věcné břemeno zřízeno bezplatně. O existenci dodatku této smlouvy ze stejného dne, kterým byla dohodnuta úplatnost zřízeného věcného břemene, se dozvěděl až v odvolacím řízení proti platebnímu výměru dne 26. 3. 2003. Stěžovatel vůbec nereagoval na výzvu finančního úřadu k podání daňového přiznání, proto žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že k výzvě sdělil, že není dán důvod k podání daňového přiznání. Pokud by stěžovatel tento názor při vyměřovacím řízení uplatnil, pak by skutečnosti týkající se úplaty za zřízení věcného břemene mohly být u povinného ověřeny. Finanční úřad při vyměření darovací daně nemohl k dodatku ke smlouvě o zřízení věcného břemene přihlédnout, neboť jej neměl. Žalovaný se ztotožňuje se závěry soudu ohledně podpisu dodatku ke smlouvě pouze stěžovatelem, neboť z plné moci založené ve správním spisu nevyplývá, že by stěžovatel byl oprávněn ke změně smlouvy o zřízení věcného břemene. Použití § 44 daňového řádu finančním úřadem při stanovení daně v předmětné věci žalovaný shledává v souladu se zákonem, stejně tak i svůj postup dle § 50 odst. 5 daňového řádu, kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Z předloženého soudního i správního spisu vyplývá k uvedeným skutečnostem následující: Dne 12. 10. 1998 byla mezi stěžovatelem jakožto oprávněným a společností D. H., spol. s r. o., jakožto povinným, uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene. Osoba povinného byla při uzavření smlouvy zastoupena stěžovatelem, tj. zároveň oprávněným, na základě plné moci ze dne 7. 10. 1998 (viz níže). V článku I. smlouvy byly specifikovány nemovitosti, které dle článku II. měl oprávněný právo užívat pro účely svého podnikání a výkonu správy. Dle článku III. bylo věcné břemeno zřízeno bezplatně. Kopie této smlouvy ověřená Katastrálním úřadem v Jihlavě je součástí správního spisu finančního úřadu, je k ní přiložena plná moc udělená společností D.- H., spol. s r.o., stěžovateli. Stěžovatel je zplnomocněn k provedení vkladu věcných břemen, včetně podpisu smluv o zřízení věcných břemen, do katastru nemovitostí. V plné moci jsou uvedeny nemovitosti, ke kterým je stěžovatel jakožto zmocněnec oprávněn zřídit věcné břemeno, dělit je a členit, tyto změny může navrhovat k zápisu do katastru nemovitostí. Stěžovatel je oprávněn provést veškeré úkony potřebné k uvedenému zmocnění. Plná moc byla podepsána jednatelem společnosti D.-H., spol. s r. o., dne 7. 10. 1998, podpis je ověřen notářkou. Zástupkyni stěžovatele byla dne 8. 11. 2000 doručena výzva vydaná finančním úřadem k podání daňového přiznání. Stěžovatel byl upozorněn, že dosud nepodal přiznání k dani darovací ohledně věcného břemene, k jeho podání mu byla stanovena lhůta 15 dnů, byl poučen o následcích nepodání přiznání. Jako příloha výzvy je označena smlouva o zřízení věcného břemene a stanovení hodnoty věcného břemene včetně způsobu jejího výpočtu. Finanční úřad vydal dne 25. 2. 2003 platební výměr, kterým vyměřil stěžovateli daň darovací ve výši 175.228 Kč. Stěžovatel podal odvolání, ve kterém nesouhlasil zejména s existencí důvodu k vyměření daně darovací. Věcné břemeno nebylo zřízeno za účelem získání prospěchu, ale jako zajištění pohledávek stěžovatele za povinným, dodatkem smlouvy bylo sjednáno za úplatu 25.000 Kč. Stěžovatel dále namítá nereálné ocenění hodnoty věcného břemene ze strany finančního úřadu, nemovitosti jsou ve špatném technickém stavu, vyčísleného užitku není možno v žádném případě docílit. Finanční úřad měl dodatek smlouvy o zřízení věcného břemene za úplatu k dispozici, proto měl dospět k závěru, že úplatné věcné břemeno nepodléhá dani darovací. K odvolání stěžovatel přiložil návrh správce konkursní podstaty společnosti D.-H., spol. s r. o., o určení neplatnosti smluv o zřízení věcného břemene a dodatek smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 10. 1998, ve kterém strany konstatují, že opravují chybu v psaní v článku III. smlouvy a nahrazují bezplatné zřízení věcného břemene úpravou, že břemeno se zřizuje za úplatu 25.000 Kč. Podpisy povinného i oprávněného se shodují, u označení stran dodatku smlouvy je uvedeno, že povinného zastupuje na základě plné moci ze dne 7. 10. 1998 jednatel stěžovatele (též jednající za oprávněného). Žalovaný odvolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že z obsahu smlouvy o zřízení věcného břemene nevyplývá, že by věcné břemeno mělo sloužit k zajištění pohledávky, proto správce daně k této skutečnosti nemohl přihlédnout. Finanční úřad obdržel smlouvu o zřízení věcného břemene od příslušného katastrálního úřadu a proto vycházel ze skutečnosti, že existuje pravomocné rozhodnutí příslušného státního orgánu, kterým je dle § 28 odst. 1 daňového řádu vázán. V případě potvrzení absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene soudem bude v daňovém řízení věc řešena dle § 54 daňového řádu, tj. obnovou řízení. O existenci dodatku smlouvy, který mění věcné břemeno z bezúplatného na úplatné, se žalovaný poprvé dozvěděl dne 26. 3. 2003, kdy obdržel kopii tohoto dodatku spolu s odvoláním proti platebnímu výměru. Nemůže proto souhlasit s názorem žalobce, že nebyl důvod k zahájení řízení o vyměření daně darovací. Žalovaný dále