4 As 14/2004 — Nejvyšší správní soud

4 As 14/2004- 70 - text  č. j. 4 As 14/2004 – 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. K., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Praha 2, Spálená 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 33, a o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 49, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 33, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 49, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 33, zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. Spr. 282/2003, a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2003, č. j. Spr. 282/2003, podepsaným místopředsedou Městského soudu v Praze, bylo rozhodnuto tak, že daňový nedoplatek ve výši 5000 Kč se daňovému dlužníku nepromíjí a nepovoluje se posečkání s jeho zaplacením. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Konstatoval, že postupoval podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Citoval ustanovení zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. a ustanovení § 60 zákona č. 337/1992 Sb. Uvedl, že pokud jde o povolení posečkání poplatku, shledal argumentaci žalobce nepřípadnou, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že neprodlené zaplacení soudního poplatku by pro něj bylo spojeno s vážnou újmou, nebo že z jiných důvodů nebylo možno vybrat soudní poplatek od žalobce najednou. Citoval dále ustanovení § 13a zákona č. 549/1991 Sb. a § 65 zákona č. 337/1992 Sb. Uvedl, že při svém rozhodování o žalobní námitce týkající se prominutí nedoplatku poplatku, se musel zabývat i otázkou, zda se v daném případě skutečně jedná o nedoplatek poplatku. Z dikce ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. je zřejmé, že zákonodárce měl při jeho formulování na mysli závěr  nezatěžovat soudce rozhodujícího v dané již zahájené věci o jejím meritu, a proto vyloučil rozhodování o nedoplatku soudního poplatku předsedovi soudu jako správnímu orgánu. Když totiž navrhovatel nezaplatil ani část soudního poplatku, tak by soud v případě, že nerozhodl o osvobození od soudních poplatků, musel řízení zastavit (§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Z dikce ustanovení § 13 zákona č. 549/1991 Sb. potom vyplývá, že poplatek a nedoplatek poplatku jsou dvě různé kategorie. V daném případě žalobce žádá o prominutí celého soudního poplatku ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 232/2001, nikoliv o prominutí nedoplatku na poplatku. Žalovaný by měl tedy uvážit, zda je vůbec postup podle § 16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. na místě. Z výše uvedených důvodů postupoval soud podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a § 78 odst. 4 s. ř. s. a zrušil napadené rozhodnutí bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a vyslovil, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému. O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby proto soud nerozhodoval, když již rozhodl ve věci samé. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas kasační stížnost. Namítal, že v rozhodnutí č. j. Spr. 282/2003 – 21 ze dne 3. 4. 2003 se výrok vztahuje ke dvěma uplatněným nárokům. Jestliže rozhodnutí o návrhu na povolení posečkání poplatku bylo shledáno soudem po právu, jak je v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno, domnívá se žalovaný, že tato část výroku měla být soudem potvrzena. Výrok o tomto nároku byl sice řádně přezkoumán, ale přesto byl zrušen pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Pokud by v soudní praxi nebylo možné potvrdit jen část výroku ohledně jednoho z uplatněných nároků, bylo by potřeba uplatňovat jednotlivé nároky samostatnými návrhy, nebo o jednotlivých nárocích rozhodovat samostatnými rozhodnutími, avšak tento postup není zákonem závazně stanoven. Pokud by rozhodnutí o více nárocích při shledání jen jednoho z nich neoprávněným mělo být zrušeno jako celek, znamenalo by to, že ostatní nároky, byť by byly shledány po právu, zůstanou stále nerozhodnuté až do doby, než se o nich rozhodne stejným způsobem znovu a otevře se opakovaně možnost jejich přezkumu. Takový postup však zakládá pochybnost nejen o zachování právní jistoty, ale především o rychlosti a efektivnosti nalezení práva s možností jeho včasného a účinného vymáhání. Stěžovatel dále nesouhlasil s výkladem soudu uvedeným v napadeném rozsudku ve vztahu k § 16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. Konstatoval, že rozhodování o prominutí nedoplatku na poplatku je svěřeno ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. předsedovi soudu, přičemž jde o zvláštní úpravu ve vztahu k ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Toto zmocnění také v poznámce 5 odkazuje na § 68 zákona č. 337/1992 Sb. Z toho je zřejmé, že právní výklad termínu prominutí nedoplatku na poplatku není vázán na zákon č. 549/1991 Sb., ale na zákon č. 337/1992 Sb., neboť předseda soudu zde vystupuje jako správce daně. Termín daňových nedoplatků pak upravuje ustanovení § 63 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., z něhož jednoznačně vyplývá, že nedoplatkem na dani se rozumí nejen její nezaplacená zůstatková část, ale i celá částka daně, není-li zaplacena. V takovém případě přichází v úvahu postup podle § 65 uvedeného zákona upravující podmínky, za nichž může správce daně daňový nedoplatek prominout. Při výkladu, že daňový nedoplatek, který lze prominout, znamená jen nezaplacenou část soudního poplatku, by docházelo k nerovnému přístupu práva zvýhodněním pro ty účastníky, kteří by zaplatili byť jen 1 Kč na soudním poplatku a mohli by požádat o prominutí daňového nedoplatku, oproti těm, kteří by nezaplatili soudní poplatek zcela a byli by vyloučeni z možnosti, aby jejich stejná osobní situace byla posouzena podle podmínek stanovených pro prominutí platby. Žalovaný se proto domnívá, že postup při rozhodování o prominutí daňového nedoplatku, t. j. v daném případě o prominutí nedoplatku na poplatku, byl správný, nejen podle speciálního zmocnění ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., ale i podle generální normy v této věci, kterou je ustanovení § 65 zákona č. 337/1992 Sb. Kromě toho žalovaný namítal, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci. Tuto námitku vznáší žalovaný až nyní proto, když předpokládal, že rozhodující soudci sami namítnou své vyloučení, protože rozhodovali ve věci, kde účastníkem řízení je soud, u kterého sami působí. Navrhoval, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 96/2003 – 33 ze dne 7. 1. 2004 bylo v celém rozsahu zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce v podaném vyjádření uvedl, že žádá o ustanovení zástupce, který by mohl hájit jeho zájmy v řízení o kasační stížnosti. Podání kasační stížnosti žalovaným považuje za účelové. Navrhoval proto, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 49, zamítl návrh na ustanovení zástupce žalobce. V odůvodnění usnesení uvedl, že podle ustanovení § 105 odst. 2 část věty před středníkem s. ř. s. musí být v řízení o kasační stížnosti obligatorně zastoupen advokátem stěžovatel. Žalobce však v řízení o kasační stížnosti není stěžovatelem, a proto jeho právní zastoupení není povinné. Podle názoru soudu není tedy dána podmínka potřebnosti k ochraně práv žalobce, jejichž splnění zákon vyžaduje k tomu, aby mohlo být žádosti žalobce vyhověno. Z tohoto důvodu se soud již nezabýval druhou zákonem stanovenou podmínkou – splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podal včas kasační stížnost žalobce a zároveň požádal o ustanovení zástupce pro řízení o této kasační stížnosti. Připojil se ke vznesené námitce žalovaného na vyloučení soudců Městského soudu v Praze v této věci, když v této věci je účastníkem řízení soud, u kterého tito soudci sami působí. Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti proti rozsudku s tím, že současně je předkládána kasační stížnost žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobci pro řízení o kasační stížnosti proti usnesení ze dne 18. 2. 2004, č. j. 8 Ca 96/2003 – 49. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek i usnesení z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Podle § 109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší spr