— Nejvyšší správní soud

Konf 106/2004- 6 - text Konf 106/2004-9 Usnesení Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Okresního soudu v Kolíně na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi tímto soudem a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, Okresní pojišťovnou, 280 90 Kolín IV, Komenského 193, za další účasti žalovaného T. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Řehákem, advokátem se sídlem 289 11 Dobřichov 205, ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1263/2001, t a k t o : Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Dne 19. 11. 2004 se obrátil Okresní soud v Kolíně na zvláštní senát s návrhem na zahájení řízení o kompetenčním sporu, který vznikl mezi ním a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou – Okresní pojišťovnou Kolín (dále též „pojišťovna“) jako žalobkyní ve věci pravděpodobného dlužného pojistného a penále, k jehož zaplacení je podle žalobního tvrzení povinen žalovaný T. S. Ze spisu vyplynuly tyto podstatné skutečnosti: Žalobkyně podala dne 12. 10. 2001 u Okresního soudu v Kolíně žalobu o zaplacení částky 140 148 Kč s příslušenstvím. Jako povinného označila T. S. – dědice Ing. R. S. coby plátce pojistného na zdravotní pojištění; spornou částku pak vyčíslila jako součet pravděpodobného dlužného pojistného podle § 25a zákona č. 592/1992 Sb. (ve znění zákona č. 127/1998 Sb.) ve výši 84 148 Kč a penále ve výši 56 000 Kč. Žalobu na zaplacení pohledávky podala pojišťovna poté, co T. S. neuznal tuto pohledávku přihlášenou do dědického řízení, resp. zpochybnil její výši, a pohledávka proto nebyla zařazena do dluhů dědictví. Jak pojišťovna v žalobě uvedla, dědic odpovídá do výše nabytého dědictví za zůstavitelovy dluhy a je tak povinen dlužnou částku uhradit. Okresní soud v Kolíně vydal dne 31. 10. 2001 platební rozkaz, jímž uložil žalovanému zaplatit požadovanou částku; žalovaný však proti platebnímu rozkazu podal odpor. Usnesením ze dne 28. 2. 2002 zastavil Okresní soud v Kolíně řízení o žalobě pro nedostatek pravomoci a postoupil věc Všeobecné zdravotní pojišťovně. V odůvodnění uvedl, že rozhodování o pravděpodobném pojistném a o penále za pozdní platbu pojistného náleží samotné pojišťovně podle § 18 zákona č. 550/1991 Sb., resp. podle § 53 zákona č. 48/1997 Sb. Pojišťovna rozhoduje o těchto věcech ve správním řízení platebními výměry, které jsou titulem pro soudní výkon rozhodnutí. Pravomoc soudu je tedy dána až v řízení exekučním, nikoli v řízení nalézacím. Pojišťovna se proti tomuto usnesení odvolala ke Krajskému soudu v Praze; zdůraznila přitom, že předmětem žaloby je sporná pohledávka z dědictví. Podle správních předpisů postupovat nelze, neboť dědic není účastníkem správního řízení ve smyslu § 14 správního řádu a chybí mu tak procesní způsobilost. Dědic, který vstoupil do „obchodního vztahu“ zůstavitele, je povinen vypořádat jeho závazky; obchodní vztahy jsou pak jedním z typů občanskoprávních vztahů, nikoliv vztahů správního práva. Obchodní jméno zůstavitele jako účastníka správního řízení není způsobilé mít práva a povinnosti a případný správní akt směřující vůči němu by tak byl nicotný. Pravomoc k rozhodnutí sporu z dědictví proto náleží soudu v občanskoprávním řízení. Krajský soud v Praze zrušil usnesením ze dne 12. 8. 2002 rozhodnutí soudu prvního stupně napadené odvoláním a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil žalobkyni v tom, že platební výměr pojišťovny vydaný ve správním řízení může směřovat jen proti účastníku takového řízení. Tím však žalovaný není: je dědicem po zemřelém pojištěnci a za dluhy dědictví odpovídá podle § 470 občanského zákoníku do výše nabytého dědictví. Soud prvního stupně se proto musí zabývat důvodností žaloby i z hlediska tohoto ustanovení. Okresní soud v Kolíně následně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Odvolal se opět na § 53 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. a popsal procesní postup ve věcech pravděpodobného dlužného pojistného a penále: pojišťovna vydává platební výměr, proti němuž se lze odvolat k rozhodčímu orgánu pojišťovny. Teprve pravomocná rozhodnutí zdravotních pojišťoven lze podrobit přezkumu ve správním soudnictví. Je-li ve věci podle odvolacího soudu dána soudní pravomoc, má se tím podle okresního soudu na mysli pravomoc přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Tou je však nadán soud krajský, nikoli okresní. Vrchní soud v Praze vyslovil usnesením ze dne 22. 5. 2003, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy. Upozornil na to, že postup okresního soudu je v rozporu s § 226 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je soud prvního stupně vázán rozhodnutím odvolacího soudu. Jeho věcná příslušnost plyne z § 9 odst. 1 o. s. ř., neboť nejde o žádný z případů vyjmenovaných v § 9 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. O přezkum rozhodnutí správního orgánu nemůže jít již proto, že takové rozhodnutí nebylo vydáno; žalobkyně je přitom odmítá vydat, protože je přesvědčena o pravomoci soudu rozhodovat v této věci. Okresní soud v Kolíně se následně obrátil na zvláštní senát s návrhem na zahájení řízení o kompetenčním sporu. K důvodům svého postupu předestřeným již dříve dodal, že argumentace, z níž žalobkyně dovozuje jeho pravomoc (na základě ustanovení § 470 občanského zákoníku a skutečnosti, že dědic není účastníkem správního řízení ve smyslu § 14 správního řádu), je absurdní: úmrtí účastníka správního řízení totiž nemůže přivodit přechod pravomoci ze správního orgánu na soud. Úmrtím původního účastníka se na charakteru nároku ani na pravomoci nic nemění, jak to ostatně plyne z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydaného pod sp. zn. 5 A 404/98 a publikovaného pod č. 544/1999 Soudní judikatury ve věcech správních. V této věci se stala spornou pravomoc rozhodovat o dlužných telefonních poplatcích po úmrtí telefonního účastníka; podle Vrchního soudu v Praze se však povaha uplatněného nároku nemění bez ohledu na skutečnost, že právní nástupce odpovídá za dluhy ve smyslu § 470 občanského zákoníku: jde totiž pouze o změnu subjektu právního vztahu a rozhodování ve věci přísluší správnímu orgánu. Okresní soud v Kolíně má proto zato, že on sám neměl nikdy pravomoc rozhodovat o dlužném pojistném a o penále za pozdní úhradu pojistného, a z tohoto hlediska je zcela bez významu, zda pojistník zemřel či nikoliv. O těchto nárocích rozhoduje zdravotní pojišťovna jako správní orgán ve správním řízení. Okresní soudy rozhodují na základě těchto předpisů v nalézacím řízení pouze o náhradě škody podle § 20a zákona č. 550/1991 Sb., resp. podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb.; navrhovatel proto odmítá vyměřovat za pojišťovnu dlužné pojistné a penále a popírá svou pravomoc k tomu. Zvláštní senát o věci uvážil takto: Z ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, plyne, že stranami kladného nebo záporného kompetenčního sporu jsou buď soudy na straně jedné a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy na straně druhé, nebo soudy v občanském soudním řízení na straně jedné a soudy ve správním soudnictví na straně druhé. Podle odst. 2 téhož ustanovení je kompetenčním sporem spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž již druhá strana vydala pravomocné rozhodnutí (tj. pozitivní kompetenční spor). Kompetenčním sporem je též spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků (tj. negativní kompetenční spor). Okresní soud v Kolíně označil ve svém návrhu jako druhou stranu negativního kompetenčního sporu Všeobecnou zdravotní pojišťovnu: ta se totiž na něj obrátila, místo aby ve věci rozhodla sama, což je podle názoru okresního soudu její povinností. Nevůle dvou orgánů k rozhodování ovšem ještě neznamená, že zde vznikl kompetenční spor, o němž by byl příslušný rozhodovat zvláštní senát. Kompetenční spor je v některých svých rysech analogií sporu o právo: rozpor mezi zúčastněnými subjekty tu však neplyne z protichůdných tvrzení o existenci subjektivního práva, nýbrž ze vzájemně nesouladných právních názorů na to, který ze svářících se orgánů veřejné moci je nadán objektivní pravomocí rozhodovat. Takový spor bývá založen na odlišném výkladu právních norem a systematiky právního řádu jako celku: v projednávané věci se kupříkladu Okresní soud v Kolíně jako navrhovatel domnívá, že ani existence ustanovení § 470 občanského soudního řádu mu nezakládá pravomoc k rozhodování o dlužném pojistném na zdravotní pojištění z titulu pohledávky zdravotní pojišťovny za dědicem, neboť rozhodování o pojistném náleží samotné pojišťovně, ať už je dlužníkem plátce pojistného či jeho dědic. Soud (nebo i kterýkoli jiný orgán státní moci) však může uplatňovat svobodu ve výkladu práva jen v té míře, v níž není podroben závaznému právnímu názoru jiného orgánu. (Omezení plynoucí z povinnosti rozhodujících orgánů respekto