2 Afs 186/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 186/2005- 214 - text č. j. 2 Afs 186/2005 - 214 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šebánkem, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 6, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2005, č. j. 10 Ca 108/2005 - 176, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2005, č. j. 10 Ca 108/2005 - 176, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zrušena jeho rozhodnutí ze dne 20. 2. 2004, č. j. 1661/02-01, č. j. 1662/02-01, č. j. 1663/02-01, č. j. 1664/02-01, č. j. 1665/02-01, č. j. 1666/02-01, č. j. 1667/02-01, č. j. 1668/02-01, č. j. 1669/02-01, č. j. 1670/02-01, č. j. 1671/02-01 a č. j. 1672/02-01 a věci mu vráceny k dalšímu řízení. Rovněž byla vyslovena nicotnost rozhodnutí Celního úřadu ve Strážném ze dne 4. 12. 2001, č. j. 1474/01-0326-01, č. j. 1475/01-0326-01, č. j. 1476/01-0326-01, č. j. 1477/01-0326-01, č. j. 1478/01-0326-01, č. j. 1479/01-0326-01, č. j. 1480/01-0326-01, č. j. 1481/01-0326-01, č. j. 1482/01-0326-01, č. j. 1483/01-0326-01, č. j. 1484/01-0326-01 a č. j. 1485/01-0326-01, kterými bylo žalobci vyměřeno dlužné clo a daně (spotřební daň a daň z přidané hodnoty) v souvislosti s dovozy benzínu euro super A2 ze Spolkové republiky Německo v období od května do října roku 2000. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel připomíná, že krajský soud zrušil jeho rozhodnutí, když se řídil právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 2 Afs 200/2004, avšak nicotnost rozhodnutí prvostupňového správního orgánu vyslovil proto, že následoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 7 Afs 150/2004. Stěžovatel se však domnívá, že krajský soud měl být vázán pouze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 2 Afs 200/2004, který byl vydán v této konkrétní věci a kde Nejvyšší správní soud uvedl jako důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu chybnou formální aplikaci zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a vady správního řízení dané nezjišťováním skutečného deklaranta. V tomto rozsudku konstatoval jiné důvody než v rozsudku sp. zn. 7 Afs 150/2004 a výslovně v něm uvedl, že námitku porušení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), neshledal důvodnou; změnou některých formulací správní orgán druhého stupně neučinil rozhodnutí prvostupňového orgánu neurčitými a nesrozumitelnými. Nejvyšší správní soud zde také konstatoval, že prvostupňová rozhodnutí netrpí vadami způsobujícími neplatnost, resp. nicotnost a navíc byly vady odstraněny v rozhodnutích druhostupňového orgánu (stěžovatele), která s nimi tvoří jeden celek. Podle stěžovatele dále není možno na tento případ aplikovat právní názor Ústavního soudu, že při stanovení celního dluhu nelze určit povinnost k jeho úhradě jen na základě formální aplikace celního zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení řidiči převážejícímu zboží. V tomto případě totiž nedošlo k uložení povinnosti k úhradě celního dluhu řidiči na základě celního prohlášení, neboť to zde nebylo podáno. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že předmětný dovoz byl nezákonný a dlužníkem měla být osoba, která zboží nezákonně dovezla, tedy řidič, který měl povinnost přihlásit zboží při dopravě přes státní hranici, čehož si měl být jako řidič mezinárodní dopravy vědom. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit a žádá, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle § 107 s. ř. s. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že podle jeho názoru jsou výroky krajského soudu v daném rozsudku naprosto správné a korespondují s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 200/2004. Pokud pak krajský soud vyslovil nicotnost rozhodnutí Celního úřadu ve Strážném, pak je opřel o důvody, které Nejvyšší správní soud uvedl v jiném svém rozhodnutí, které bylo skutkově a právně identické s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, totiž v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 7 Afs 150/2004. Žalobce se s argumentací tam uvedenou plně ztotožňuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Nad tento rámec žalobce dále namítá, že se krajský soud ve výroku o nákladech řízení nelogicky dovolával ustanovení § 11 s přihlédnutím k § 17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., přestože vychází z toho, že předmětem řízení byla pouze jedna věc. Takový přístup odporuje dikci § 17 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky, podle níž měla být odměna určena součtem všech věcí spojených ke společnému projednání, tedy dvanáctinásobkem základní částky 3500 Kč, když zde bylo spojeno ke společnému projednání dvanáct věcí. Z ničeho nelze podle žalobce dovodit, že by zásada obsažená v § 17 odst. 1 písm. b) dopadala pouze na případy, kdy věci spojí ke společnému projednání svým rozhodnutím soud, a nikoli na případy, kdy je ke společnému projednání spojí samotná žaloba. Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že Celní úřad ve Strážném zahájil se žalobcem dne 26. 9. 2001 řízení ve věci vyměření celního dluhu vzniklého nezákonným dovozem zboží  benzínu euro super A2 v r. 2000 ve dnech 19. 5., 23. 5., 25. 5., 31. 5., 2. 6., 7. 6., 10. 6., 16. 6., 23. 6., 28. 6., 3. 8. a 19. 10. K jednotlivým dovozům byla Celním úřadem Strážný vydána dne 4. 12. 2001 rozhodnutí se shodnými náležitostmi. Rozhodnutí byla označena jako „Rozhodnutí  vydání platebního výměru, sdělení výše celního dluhu“. V textu byl specifikován dovoz (SPZ auta, celní úřad, zboží, hodnota zboží) a uvedeno, že zboží bylo dovezeno J. H. jako řidičem dopravce F.-P. spol. s r. o. v likvidaci v rozporu s ust. § 80  84 celního zákona, neboť nebylo přihlášeno - předloženo spolu s doklady k celnímu řízení. Tím vznikl celní dluh podle § 239 celního zákona a dlužníkem je osoba, která zboží dovezla, nezákonného dovozu se zúčastnila a byla nebo si měla být vědoma nezákonnosti dovozu. Podle § 2 odst. 6 daňového řádu za použití § 11 odst. 1 a § 323 celního zákona byl vydán platební výměr obsahující vyčíslení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty s uvedením splatnosti. Rozhodnutí dále obsahovalo upozornění na penalizaci a poučení o opravném prostředku. Žalobce proti těmto rozhodnutím podal odvolání, kde shodně namítal, že zboží celnímu úřadu vždy přihlásil a důvodem vzniku celního dluhu byla skutečnost, že se doklady na celnici ztratily. Stěžovatel rozhodnutími ze dne 20. 2. 2004 podle § 50 odst. 6 daňového řádu jednotlivá rozhodnutí celního úřadu změnil následovně: 1) nadpis napadeného rozhodnutí „Rozhodnutí  platební výměr………“ se nahrazuje textem – Rozhodnutí o vyměření cla a daní, 2) odstavec druhý začínající slovy „Na základě ustanovení……….“uvozující tabulku výpočtu dlužného cla a daní se nahrazuje tímto zněním: Celní úřad Strážný vydává následující rozhodnutí: V souladu s ustanovením § 56 odst. 1 celního zákona, § 5 odst. 1 písm. b) a 22 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních ve znění platném v době dovozu zboží, a dále § 43 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění platném v době dovozu zboží, se vyměřuje p. J. H., bytem Z. 6, M., clo a příslušné daně v následující výši:, 3) v tabulce výpočtu dlužného cla a daní se v řádku označeném „SPD“, sloupci „Sazba“ nahrazuje údaj „10 840“ údajem 10 840/1000 l. Nakonec je ve výrocích odvolacích rozhodnutí konstatováno, že ostatní ustanovení napadeného rozhodnutí zůstávají beze změn. V odůvodnění stěžovatel dospěl k závěru, že se jednalo o nezákonný dovoz, při němž nebyly předloženy doklady Celnímu úřadu Strážný, a o odpovědnost žalobce jako dovozce. S ohledem na skutečnost, že vydaná rozhodnutí plně neodpovídala požadavkům § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu, byla prvostupňová rozhodnutí podle § 50 odst. 6 daňového řádu změněna. Závěrem je dovozena odpovědnost žalobce jako společného a nerozdílného dlužníka. Proti tomu podal žalobce žalobu, která však byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, č. j. 10 Ca 58/2004 - 130, zamítnuta. Soud dovodil, že bylo dostatečně prokázáno uskutečnění dovozů zboží žalobcem co do termínů, druhu zboží a jeho množství, což ani žalobce nevyvracel. Označení žalobce za celního dlužníka odpovídalo § 239 odst. 4 písm. a) c