4 Ads 28/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 28/2005- 43 - text č. j. 4 Ads 28/2005 - 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 98, Mansfeldova 729/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 11 Ca 245/2003 – 20, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 11 Ca 245/2003 – 20, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 9. 2003, č. j. x, byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů – dále též jen „zákon“), s odůvodněním, že žalobci nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu jeho věznění od 10. 5. 1989 do 21. 12. 1989 (z politických důvodů) nevznikl, neboť rozhodnutí o zrušení jeho neoprávněného věznění, vydané Okresním soudem v Olomouci dne 11. 12. 2002, pod č. j. RT 4/2002 – 14, nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť deklaruje pouze účast žalobce na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění, per analogiam. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí dále uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb. považuje za politického vězně pouze vězně, u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno podle výše citovaných dvou zákonů s tím, že některá pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí byla sice zrušena přímo zákonem č. 119/1990 Sb (§ 2), ovšem trestného činu, pro který byl odsouzen žalobce, se tento postup netýkal. Ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. by tak mohlo dojít jen k návrhu podle § 5 téhož zákona, nebo v důsledku stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem podle § 30 odst. 2 téhož zákona, k čemuž však v daném případě též nedošlo a rozsudek byl zrušen podle obecných ustanovení trestního řádu. Žalovaná potvrdila, že žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, ke zrušení však nedošlo způsobem předpokládaným zákonem č. 261/2001 Sb. I když lze v obecném pojetí žalobce pokládat za politického vězně, nesplňuje tímto zákonem stanovenou podmínku pro postavení „politického vězně“ ve smyslu tohoto zákona. Legislativní zkratku „politický vězeň“ zavádí zákonodárce jen pro účely tohoto zákona a stanoví podmínky k naplnění jeho pojmu. Žádosti o povolení obnovy řízení, k ní došlo v dané trestní věci, lze vyhovět pouze za splnění zákonem stanovených podmínek bez ohledu na politickou motivaci odsouzení. Zrušení rozsudku jako nezákonného tímto postupem odpovídá možnosti náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv však možnosti odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Městský soud v Praze se s tímto stanoviskem žalované, vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, neztotožnil. Vyšel přitom především z obsahu správního spisu a v něm založeného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2002, č. j. Nt 202/2001 – 47, jímž byla podle § 278, odst. 1, trestního řádu povolena obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1989, sp. zn. 1 T 77/89, kterým byl žalobce odsouzen pro trestný čin nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách podle § 269, odst. 1, trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu 20 měsíců. Současně byl tímto usnesením pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1989 sp. zn. 1 T 77/89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, zrušen podle § 284, odst. 1, trestního řádu. Dále vyšel Městský soud v Praze též ze žalobcem předloženého rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2002, č. j. 2 T 68/2002 – 57, kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin, pro který byl uvedeným Vojenským soudem v Olomouci pravomocně odsouzen. V odůvodnění rozsudku ze dne 24. 5. 2002 Okresní soud v Olomouci uvedl, že po zhodnocení předložených důkazů dospěl k závěru, že jednání obžalovaného, za které byl pravomocně odsouzen, nelze považovat za trestný čin, když bylo zjištěno, že základní vojenskou službu nenastoupil z náboženského přesvědčení. Dále Městský soud v Praze vycházel též z usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, č. j. Rt 4/2002 – 14, kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění per analogiam, účasten soudní rehabilitace. Městský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že z obsahu spisového materiálu je patrno, že Okresní soud v Olomouci se dobral stejného výsledku, jakoby žalobce rehabilitoval podle zákona č. 119/1990 Sb., když postupu podle naposledy uvedeného zákona bránila v současnosti již prošlá lhůta k projednání věci. Jelikož bylo postupováno podle obecných a nikoliv rehabilitačních předpisů, nevznikl by žalobci nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Proto bylo nutno postupovat analogicky podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle kterého se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy, uvedenými v § 2 a v § 4 tohoto zákona, v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Městský soud v Praze dovodil, že v dané věci žalobce prokázal, že v obnoveném trestním řízení ve věci vedené původně Vojenským obvodovým soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 T 77/89, byl pravomocný odsuzující rozsudek tohoto soudu zrušen a následně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl žalobce pro skutek, pro který byl původně pravomocně odsouzen, zproštěn obžaloby s odůvodněním, že jednání, pro něž byl žalobce odsouzen nelze považovat za trestný čin. Následně pak tentýž soud usnesením ze dne 11. 12. 2002, č. j. Rt 4/2002 – 14, konstatoval, že se na žalobce analogicky vztahují ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., takže je této rehabilitace účasten. Uvedené rozhodnutí je přitom v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, ve kterém je ve vztahu k zákonu o soudní rehabilitaci uvedeno, že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem a že rehabilitační předpisy je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Městský soud v Praze dovodil, že žalobce doložil, že jeho věznění bylo nespravedlivé a nelegitimní a že odsuzující rozsudek Vojenského soudu, na jehož základě byl vězněn, byl v rámci povolené obnovy řízení zrušen a v obnoveném řízení byl žalobce pro skutek, pro který byl odsouzen a vězněn, zproštěn obžaloby. Poté bylo konstatováno, že se žalobce účastní soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a toto konstatování nahrazuje podmínku stanovenou v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2002 Sb. – je tudíž nutno postupovat tak, jakoby rozhodnutí o věznění žalobce bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí žalované jako nezákonné zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení podle § 78 odst. 1, odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) výše uvedený rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dovolávajíc se důvodu kasační stížnosti uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle jejího přesvědčení soud nesprávně posoudil právní otázku, zda občan, u něhož byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., má či nemá nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Odkázala na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, č. j. 5 A 544/2002, v němž v obdobné věci soud uvedl, že ke zrušení daného odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. by mohlo dojít jen k návrhu podle § 5 téhož zákona nebo v důsledku stížnosti pro porušení zákona podané podle § 30 odst. 2 generálním prokurátorem. Žalovaná přitom nebyla oprávněna posuzovat, zda by v případě takového návrhu došlo ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., ani zda by mohl být úspěšný návrh podle zákona č. 198/1993 Sb. I když ž