4 Ads 62/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 62/2005- 68 - text č. j. 4 Ads 62/2005 - 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. J., zast. Rostislavem Tomisem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, č. j. 3 Cad 14/2004 – 26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 2. 2004, č. j. 44/11512/14.3.2003, bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Úřadu práce v Opavě ze dne 3. 2. 2003, č. j. 00629/03/hj a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byl zamítnut návrh na obnovu řízení ukončeného rozhodnutím Úřadu práce v Opavě rozhodnutím ze dne 28. 8. 2002, jímž nebylo žalobci přiznáno hmotné zabezpečení ode dne 15. 7. 2002. Správní orgány vycházely z toho, že dne 15. 7. 2002 podal žalobce u Úřadu práce v Opavě žádost o zprostředkování zaměstnání a současně předložil zápočtový list z firmy J. K. – T., z něhož vyplývalo, že pracovní poměr byl se žalobcem ukončen dne 27. 6. 2002 podle § 53 zákoníku práce. Úřad práce proto rozhodl o nepřiznání hmotného zabezpečení před nástupem do zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 10. 2002. Poté podal žalobce u úřadu práce žádost o obnovu řízení, v níž uvedl, že se se zaměstnavatelem J. K. u soudu dohodli na ukončení pracovního poměru dohodou. Na podporu svého tvrzení předložil žalobce nový zápočtový list ze dne 2. 12. 2002, a dohodu o rozvázání pracovního poměru a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 11. 2002, č. j. 13 C 136/2002 – 20, kterým bylo zastaveno řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru pro zpětvzetí žaloby. Správní orgány konstatovaly, že o neplatnosti rozvázání pracovního poměru může rozhodnout pouze soud. V posuzované věci však soud takto nerozhodl, ale řízení zastavil. Dále uvedly, že žalobce nepředložil ani dohodu podle § 259 zákoníku práce o narovnání sporného nároku se zaměstnavatelem v tom směru, že pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a bude trvat i nadále. Správní orgány dovodily, že okamžité zrušení pracovního poměru zůstává v platnosti a není dán žádný z důvodů pro obnovu řízení podle § 62 odst. 1 správního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že oba správní orgány ignorovaly skutečnost, že jeho pracovní poměr u firmy K. – T. skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 29. 11. 2002. Stalo se tak poté, co soudní řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru bylo zastaveno po zpětvzetí žaloby, přičemž ke zpětvzetí žaloby došlo právě proto, že skončení pracovního poměru bylo provedeno uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru. Připomněl, že v soudním řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru byli soudem k uzavření dohody vedeni, když soud dal najevo, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za nedůvodné. Namítal, že závěr žalovaného, totiž že okamžité zrušení pracovního poměru zůstává v platnosti, je v rozporu s prokázanou objektivní realitou a napadené rozhodnutí je proto nezákonné a protiústavní. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž rozhodnutí Úřadu práce v Opavě ze dne 3. 2. 2003 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 3 Cad 14/2004 – 26, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel ze správního spisu. Dospěl k závěru, že z ust. § 259 zákoníku práce vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem může ztratit své účinky jedině tehdy, kdyby si účastníci v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dohodli o narovnání mezi nimi sporného nároku tak, že předmětný pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále. Soud konstatoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce nepředložil v průběhu soudního řízení písemně uzavřenou dohodu o narovnání sporných nároků, ze které by vyplývalo, že pracovní poměr v době doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že trvá i nadále. Postavil se na stanovisko žalovaného spočívající v závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce zůstává platným důvodem rozvázání jeho pracovního poměru. Konstatoval, že žalobci nevznikl nárok na hmotné zabezpečení ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti a nově uváděné skutečnosti ze strany žalobce nebyly ani důvodem k obnově řízení ve smyslu § 62 správního řádu. Žalobu proto jako nedůvodnou podle § 78 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., (soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.). Především namítal, že nepředpokládal, že soud bude ignorovat objektivní realitu, pokud jde o způsob skončení jeho pracovního poměru. Nesouhlasil se závěrem, že jeho pracovní poměr skončil na základě jeho okamžitého zrušení a trval na tom, že pracovní poměr skončil dohodou. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na svých závěrech a navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Poté byl věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 28. 11. 2005 vrátil věc Městskému soudu v Praze za účelem odstranění nedostatku povinného zastoupení stěžovatele a doplnění kasační stížnosti. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti na výzvu městského soudu uvedl, že důvodem jeho kasační stížnosti je především skutečnost, že kasační stížností napadené rozhodnutí naprosto ignoruje prokázanou objektivní realitu, totiž to, že jeho pracovní poměr u firmy K. – T. skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 29. 11. 2002. Dovozoval, že napadené rozhodnutí soudu nemá oporu v provedených důkazech, a je s nimi v přímém rozporu. Nato pak navazuje nesprávné posouzení právní otázky soudem a z toho plynoucí nezákonnost. Poté byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze neshledal. Nejvyšší správní soud především uvádí, že se zřetelem k námitkám stěžovatele si vyžádal spis vedený pod sp. zn. 13 C 136/2002 od Okresního soudu v Opavě. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel dne 15. 8. 2002 podal Okresnímu soudu v Opavě žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru (nežádal další zaměstnání u zaměstnavatele), v níž namítal jednak to, že okamžité zrušení mu nebylo řádně doručeno, a jednak nesouhlasil s důvody, pro něž bylo okamžité zrušení pracovního poměru uloženo. Z protokolu o jednání před Okresním soudem v Opavě ze dne 29. 11. 2002 vyplývá, že poté, co účastníci byli poučeni a sdělili, že na svých stanoviscích trvají, bylo ze strany soudu na účastníky působeno v tom směru, aby věc skončili smírnou cestou, a to dohodou o skončení pracovního poměru ke dni 20. 5. 2002. Poté účastníci před tímto soudem uzavřeli dohodu o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 20. 5. 2002. S ohledem na tuto skutečnost poté vzal stěžovatel návrh na zahájení řízení v plném rozsahu zpět. Okresní soud vyhlásil usnesení, jímž řízení zastavil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pod bodem III. výroku usnesení vrátil stěžovateli částku 1000 Kč za zaplacený soudn