4 Ads 9/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 9/2006- 72 - text č. j. 4 Ads 9/2006 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: V. P., zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova č. 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského nám. 125, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 24. 8. 2005, č. j. 54 Cad 114/2004 – 49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Václavu Bubeníkovi, advokátu, se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, s e u r č u j e částkou 650 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Úřadu práce ve Svitavách ze dne 3. 8. 2004, č. j. 1471/4/SYE-1/2, byla zamítnuta žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory – příspěvku na bydlení ode dne 1. 6. 2004 s odůvodněním, že žalobkyně nedoložila, že byt je užíván na základě nájemní smlouvy. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a žalovaný, Krajský úřad Pardubického kraje, odbor sociálních věcí, rozhodnutím ze dne 13. 9. 2004, č. j. 16418/2004/OSV/AK, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobkyně požádala o dávku státní sociální podpory, příspěvek na bydlení, od 1. 6. 2004, přičemž jako společně posuzovanou osobu uvedla svého syna Z.. Na žádosti vyznačila, že je nájemce bytu na adrese B. 222, avšak nájemní smlouvu nedoložila. Vlastník bytu, tj. Správa nemovitostí v M. T., uvedl, že podle rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 9 C 245/2000 – 45, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2001, skončil nájemní poměr na adrese B. 222 uplynutím tříměsíční lhůty, tj. 30. 9. 2001. Žalovaný poté citoval ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a konstatoval, že žalobkyně neprokázala zákonem stanovenou podmínku, tj. trvání nájemného nebo vlastnického vztahu k bytu, a proto jí nárok na příspěvek k 1. 6. 2004 nevznikl. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že její případ byl posouzen v rozporu s platnými právními předpisy, neboť jak již sám žalovaný v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl – nájemní poměr žalobkyně údajně skončil uplynutím tříměsíční výpovědní doby ke dni 30. 9. 2000. Z tohoto tvrzení samotného žalovaného vyplývá, že zde existoval nájemní poměr mezi městem M. T. a žalobkyní. Skončením tohoto nájemního poměru však podle názoru žalobkyně její právo na příspěvek zaniklo, neboť podle ust. § 712a občanského zákoníku má i po uplynutí výpovědní doby nájemce do posledního dne lhůty určené k vyklizení bytu fakticky táž práva jako nájemce, tedy dle názoru žalobkyně i právo na příspěvek na bydlení. Navrhovala, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, č. j. 54 Cad 114/2004 – 49, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pod bodem III. výroku rozsudku rozhodl o odměně advokáta. V odůvodnění rozsudku vycházel krajský soud z toho, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 9 C 245/2000, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2001, bylo prokázáno, že nájemní vztah k předmětnému bytu měl Z. P. a tento vztah skončil dne 30. 9. 2001. Usnesením Okresního soudu ve Svitavách č. j. NC 2741/2003 – 20, které nabylo právní moci dne 15. 10. 2004, bylo prokázáno, že podání žalobkyně ze dne 20. 5. 2003, jímž se domáhala povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 245/2000, bylo odmítnuto. Usnesením téhož soudu ze dne 30. 6. 2003, č. j. 2 E 32/2002 – 65, bylo prokázáno, že žalobkyni byla dne 8. 1. 2003 nabídnuta adekvátní bytová náhrada. Soud dovodil, že ke dni 1. 6. 2004, od něhož žalobkyně požadovala poskytnutí příspěvku na bydlení, nebyla žalobkyně nájemcem tohoto bytu, přičemž vlastnictví tohoto bytu ani netvrdila. Konstatoval, že žalobkyně nesplňovala jednu ze základních podmínek pro poskytnutí příspěvku na bydlení. K námitce žalobkyně soud uvedl, že použití ust. § 712a občanského zákoníku je při posuzování nároku na příspěvek na bydlení vyloučeno, neboť norma občanského zákoníku, v níž se dané ustanovení nachází, je normou soukromého práva. Podle názoru soudu podmínky vzniku konkrétního subjektivního veřejného práva nemohou být (tj. s výjimkou odkazu na ustanovení práva soukromého – a pak se i právo soukromé stává pramenem práva veřejného) doplňovány použitím normy práva soukromého. Soud po přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jím nebylo zkráceno tvrzené veřejné subjektivní právo žalobkyně na příspěvek na bydlení podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) a současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, usnesením ze dne 3. 11. 2005, č. j. 54 Cad 114/2004 – 54, ustanovil stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti advokáta JUDr. Václava Bubeníka, se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vyslovila názor, že rozhodnutím krajského soudu bylo účelově restriktivně vyloženo ust. § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, podle kterého by měla žalobkyně nárok na příspěvek na bydlení jen v případě, že by byla vlastníkem nebo nájemcem bytu. Stěžovatelka však údajně uvedené podmínky nesplňuje a podle názoru soudu nelze v jejím případě použít ust. § 712a občanského zákoníku, protože tato možnost není výslovně uvedena ve výše uvedeném ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasila, neboť podle jejího názoru lze v jejím případě úspěšně užít analogie legis, neboť nebylo jistě v úmyslu zákonodárce se takto selektivně chovat vůči občanovi. I v odborné literatuře je ve veřejném právu analogie legis přípustná, pokud je ve prospěch občana. V době, kdy nabyl účinnosti zákon o státní sociální podpoře, neobsahoval občanský zákoník ust. § 712a a nemohl tedy zákonodárce tuto možnost do zákona č. 117/1995 Sb. pojmout. To by však nemělo bránit tomu, aby ve prospěch potřebných nebylo možno jednat, neboť takovéto jednání je proti duchu tohoto zákona. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nikterak nezpochybňuje aplikovatelnost občanského zákoníku jako celku pro účely řízení o dávce státní sociální podpory. Je zřejmé, že za předpokladu, kdy se zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, zmiňuje o takových právních institutech, jako vlastnictví nebo nájemní vztah, je nutno aplikovat takový právní předpis, který tyto instituty upravuje. V posuzované věci je to nepochybně občanský zákoník, který upravuje jak problematiku vlastnictví, tak problematiku nájmu. Zákon v ust. § 24 vymezuje podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení. Jednou ze základních podmínek je skutečnost, že žadatel o dávku je vlastníkem nebo nájemcem bytu. Z toho tedy vyplývá, že nárok na tuto dávku nemají osoby, které užívají prostory k bydlení na základě jiného právního titulu. Podle názoru žalovaného není vztah podle ust. § 712a občanského zákoníku vztahem nájemním, ale „pouze“ vztahem obdobným ke vztahu nájemnímu. Z tohoto důvodu žalobkyně nesplňuje jednu ze základních podmínek přiznání příspěvku na bydlení. Jen pro úplnost žalovaný uvedl, že v řízení před krajským soudem bylo prokázáno, že ani za předpokladu, že by vztah podle ust. § 712a občanského zákoníku byl považován jako jedna z podmínek pro přiznání výše uvedené dávky vedle vlastnictví a nájemního vztahu, by nebylo možno ust. § 712a pro tento daný případ aplikovat. Jeho aplikace je totiž časově omezena, a to obdobím mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu, která byla stanovena na 15 dnů ode dne, kdy bylo žalobkyni poskytnuto náhradní ubytování. Z usnesení sp. zn. 2 E 32/2002, které je součástí spisové dokumentace, vyplývá, že náhradní ubytování bylo žalobkyni zajištěno již na začátku ledna 2003, a tudíž maximálně v průběhu ledna roku 2003 skončilo období, kdy je možno aplikovat ust. § 712a občanského zákoníku. Přitom žádost žalobkyně o výše uvedenou dávku, které se domáhá, byla podána až dne 19. 7. 2004 s tím, že rozhodným obdobím pro posouzení nároku na dávku bylo 1. čtvrtletí roku 2004. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek