— Nejvyšší správní soud

Vol 16/2006- 15 - text č. j. Vol 16/2006 - 19 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci navrhovatele: MUDr. J. V., proti odpůrci: Státní volební komise, se sídlem budova Ministerstva vnitra, Nám. Hrdinů 3, Praha 4, v řízení o návrhu na neplatnost voleb kandidátů pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech 2. a 3. června 2006, t a k t o : I. Návrh s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 9. 6. 2006 podává navrhovatel stížnost na „neoprávněné vyřazení volebních hlasovacích lístků navrhovatele v rámci voleb do PPS ČR v roce 2006“. Navrhovatel připomíná, že „Listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, ve své Hlavě II., oddílu druhém, čl. 21/1, zaručuje občanům právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.“ Svobodná volba přitom znamená jmenovité určení osob, které mají jeho důvěru a u níž chce, aby zastupovaly jeho zájmy při správě věcí veřejných. Podle jeho názoru není svobodná volba identická se svobodnou volbou politické strany; ta není v Ústavě ani zmíněna. Dále navrhovatel popisuje skutkový stav, když uvádí, že na základě svého ústavního práva vybral ve volbách v roce 2006 dva své kandidáty a přidělil jim každému preferenční hlas, tyto osoby však mají rozdílnou politickou příslušnost (Ústava nehovoří o povinnosti výběru zástupců stejné politické orientace). Proto do volební obálky vložil lístky dvou politických stran, kde na každém z nich byl jeden přidělený preferenční hlas. Tím provedl volbu svých zástupců tak, jak mu ji garantuje Ústava ČR. Navrhovatel poté sám vyhodnocuje svůj postup při volbách, když uvádí, že pokud volební komise postupovala podle volebního zákona, musela jeho volební lístek vyřadit z celkového sčítání hlasů. Protože jsou volby tajné (bez možnosti volit veřejně), nemá již možnost žádným způsobem prokázat, jak skutečně volil, ani, že jeho hlas byl nakonec někým vyřazen. Může pouze čestně prohlásit, že takto skutečně učinil. Volební komise přitom buď porušila volební zákon a jeho hlasy započítala, nebo jej neporušila a poškodila jeho právo svobodné volby svých zástupců. Jeho stížnost vyhází přitom samozřejmě z druhé možnosti, která neohrožuje legitimitu voleb. Navrhovatel žádá, aby bylo respektováno jeho ústavní právo a jeho volba byla se zpětnou platností započítána do celkového výsledku voleb v roce 2006. Protože neexistuje žádný důkaz o tom, jak skutečně volil a zákony ČR přikazují volbu tajnou, nemůže na tomto místě svou volbu popsat a žádat její započítání. Je tudíž nutné, aby tuto volbu fyzicky opakoval. Žádal, aby mu toto bylo umožněno. Státní volební komise ve svém vyjádření ze dne 16. 6. 2006 poukázala na čl. 20 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republik, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje zmocnění k vydání zákona, jenž stanoví další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu. Tímto zákonem je zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „volební zákon“). Zdůraznila, že do Parlamentu České republiky se volí na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva s tajným hlasováním; do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se volí podle zásad poměrného zastoupení. Institut hlasování a posuzování hlasovacích lístků pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky volební zákon upravuje v části 1, odd. 2, konkrétně v ust. § 39 a 41. Z ust. § 39 uvedeného zákona přitom jednoznačně vyplývá, že volit v prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků vloží do úřední obálky jeden hlasovací lístek (viz v kontextu ust. § 31 odst. 2 a § 38 odst. 1 volebního zákona). Na hlasovacím lístku, který skládá volič do úřední obálky, může přitom zakroužkováním pořadového čísla nejvýš u dvou kandidátů uvedených na témže hlasovacím lístku vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost. Jiné písemné úpravy hlasovacího lístku nemají na posuzování hlasovacího lístku vliv. V kontextu tohoto ustanovení pak § 41 upravuje posuzování hlasovacích lístků okrskovou volební komisí. Z odst. 2 tohoto ustanovení vyplývá, že hlas voliče je neplatný, je-li v úřední obálce [ust. § 17, 19 a 19a)] volebního zákona] několik hlasovacích lístků. Státní volební komise zdůraznila, že právní úprava předmětu stížnosti v rámci volebního zákona je jednoznačná. Podle ust. § 37 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje a musí být podepsáno a datováno. Nejvyšší správní soud v souvislosti s projednávaným návrhem zdůrazňuje především slova „co navrhuje“. Tato slova znamenají, že navrhovatel je povinen v návrhu mj. uvést, čeho se svým návrhem domáhá, jak má soud rozhodnou o jeho návrhu (tj. uvést tzv. petit). Soud není oprávněn rozhodnout o něčem jiném, než čeho se navrhovatel domáhá. Na straně druhé však nutno uvést, že volební soudnictví má svá specifika, která umožňují soudu rozhodnout jen o takovém návrhu, který připouští zákon. Tímto zákonem je jednak již zmíněný soudní řád správní a dále zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky. Jestliže účelem naposledy uvedeného zákona je realizovat a blíže upravit základní politické právo volit a být volen, pak jednotlivá ustanovení tohoto zákona musí být interpretována v duchu Listiny základních práv a svobod. Za takový výklad se pokládá toliko výklad, který je k tomuto základnímu právu vstřícný, tedy takový, aby bylo umožněno volit a být volen a nikoliv naopak (nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS. 275/96). V projednávané věci se navrhovatel domáhá toho, aby mu Nejvyšší správní soud umožnil zopakovat volbu do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kterou uskutečnil ve volbách do tohoto orgánu konaných dne 2. a 3. 6. 2006. Aktivní volební právo je zakotveno v Ústavě ČR. Výkonem tohoto práva se oprávnění občané podílejí na správě věcí veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců (č. 21 odst. 1 Listiny). Je proto logické, že zákon č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní) svěřil ochranu v těchto ryze veřejnoprávních věcech správním soudům, tj. specializovaným senátům krajských soudů a Nejvyššímu správnímu soudu. Podle čl. 20 Ústavy, jakožto základního právního předpisu České republiky další podmínky výkonu volebního práva, organizace voleb a rozsahu soudního přezkumu stanoví zákon. Listina ve svém čl. 21 odst. 3, současně stanoví, že volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním, uvádí rovněž, že podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Tímto zvláštním zákonem, resp. zákony jsou především zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do Zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění některých předpisů, zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do Zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů a konečně též zákon č 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů. Všechny volební zákony se shodují ve vymezení pojmů a principu volebního práva, když stanoví, že volby se konají tajným hlasováním, na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. Jen do Senátu Parlamentu České republiky se volí na základě týž principů volebního práva, avšak podle zásad většinového systému. Podle § 90 odst. 1 s. ř. s. se může za podmínek stanovených zvláštními zákony občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta. Výše již citované zvláštní zákony (všechny čtyři volební zákony) upravují podmínky, za kterých se mohou navrhovatelé (subjekty v příslušných ustanoveních blíže specifikované) domáhat soudní ochrany. V případě voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jde o ust. § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. v platném znění, se může podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu (s. ř. s.) každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen a každá politická strana, politické hnutí, nebo koalice, jejichž kandidátní listina ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována (dále jen „navrhovatel“). Návrh je třeba podat nejpozději do 10 dnů po vyhlášení výsl