1 As 18/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 18/2006- 80 - text 1 As 18/2006 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně U. Č. r., a. s., proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, za účasti Bytového družstva o. T., v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. 3. 2005, č. j. 24510/2004-603, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 Ca 188/2005 - 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včasnou kasační stížností podanou dne 27. 12. 2005 se žalobkyně domáhala zrušení výše označeného usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 16. 3. 2005, č. j. 24510/2004 - 603. Tímto rozhodnutím předseda Českého telekomunikačního úřadu zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále též „žalovaný“) ze dne 9. 8. 2004, č. j. 009223/2004-631/Pap/H2 jako nedůvodné a rozhodnutí žalovaného potvrdil podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (správní řád). Žalovaný jako správní orgán prvého stupně na základě návrhu Bytového družstva o. T. (dále jen BDO) dne 9. 8. 2004 pod č. j. 009223/2004-631-Pap/H2 rozhodl, že: I. žalobkyně při poskytování služby dodávky signálu kabelové televize pro 8 účastnických přípojek v objektu družstevního domu BDO neporušila ustanovení § 82 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, a II. žalobkyně je za dodávku signálu kabelové televize pro 8 účastnických přípojek v objektu bytového domu BDO oprávněna účtovat cenu nepřekračující částku sjednanou ve smlouvě o nájmu a pronájmu účastnických televizních rozvodů ze dne 20. 10. 1993. Žalovaný rozhodoval ve sporu mezi BDO a žalobkyní, kdy se BDO domáhalo rozhodnutí, že žalobkyně jako právní nástupce společnosti K. P. V. Č., a. s. je povinna dodávat pro 8 účastnických přípojek do objektu bytového domu BDO signál kabelové televize. Za to se BDO ve smlouvě ze dne 20. 10. 1993 BDO zavázalo platit poplatek ve výši 15 Kč měsíčně za jednu přípojku, přičemž tato smlouva byla uzavřena na 20 let. Původně se BDO domáhalo svého nároku žalobou u Městského soudu v Praze, který však svým usnesením ze dne 6. 6. 2002 č. j. 18 Cm 36/2002 - 6 řízení zastavil a postoupil věc k rozhodnutí žalovanému. Žalovaný se proti usnesení odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. O negativním kompetenčním sporu mezi Městským soudem v Praze a žalovaným, pak rozhodl zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen zákon č. 131/2002 Sb.), dne 16. 12. 2003 pod č.j. Konf 10/2003 - 6 tak, že podle ustanovení § 95 bod 1 písm. c) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích“), příslušný vydat rozhodnutí ve věci je správní orgán (žalovaný). Žalobkyně podala do výroku sub II. rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2004 č. j. 009223/2004-631-Pap/H2 odvolání k předsedovi Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „předseda ČTÚ“). Žalobkyně se domáhala, aby předseda ČTÚ zrušil napadený výrok a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí, protože podle žalobkyně žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z chybně hodnocených důkazů a z chybných podkladů. Jak je již uvedeno shora, předseda ČTÚ svým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2005 č. j. 24510/2004 - 603 odvolání žalobkyně zamítl a výrok žalovaného sub II potvrdil. Proti rozhodnutí předsedy ČTÚ se žalobkyně bránila žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s., podanou k Městskému soudu v Praze. V žalobě se jednak domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí předsedy ČTÚ a jednak zrušení výroku sub II rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí žalovaného mělo také obsahovat výrok, zda je či není povinna dále dodávat signál kabelové televize „v nesmluvním produktu“, a že rozhodnutí žalovaného „neobsahuje podrobné správní uvážení a navíc odůvodnění rozhodnutí je ve vztahu k výroku zmatečné“. Pokud jde o rozhodnutí předsedy ČTÚ o odvolání, žalobkyně namítala, že se předseda ČTÚ nedostatečně vyrovnal s odvolacími námitkami a chybně zhodnotil právní a skutkový stav věci. Městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, jehož zrušení se žalobkyně domáhá, je z přezkumu soudem ve správním soudnictví vyloučeno, vyšel přitom z ustanovení § 2 s. ř. s., podle něhož soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. Podle ustanovení § 68 písm. b) s. ř. s. je žaloba ve správním soudnictví nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. soud takovou žalobu odmítne. Městský soud odmítl žalobu napadeným usnesením. V odůvodnění pak uvedl, že ze správního rozhodnutí je zřejmé, že v rozhodované věci jde o spor z obchodního vztahu mezi žalobkyní jakožto poskytovatelem telekomunikačních služeb a BDO jakožto příjemcem těchto služeb o povinnosti dodávat signál kabelové televize do objektu BDO za sjednanou úplatu. Podle městského soudu se tak jedná o ryze obchodněprávní spor. Žaloba tak směřuje proti rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto o veřejném subjektivním právu, ale právě o záležitosti soukromého práva. Ve svém usnesení městský soud neopomněl žalobkyni náležitě poučit ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. o tom, že do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení může podat žalobu u příslušného okresního (obvodního) soudu. Usnesení městského soudu napadla žalobkyně kasační stížností ze dne 27. 12. 2005, v níž se domáhala, aby Nejvyšší správní soud toto usnesení zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Podle žalobkyně je usnesení nezákonné pro nesprávné posouzení právní otázky, které vyústilo v odmítnutí žaloby. Žalobkyně spatřovala zásadní pochybení soudu v tom, že označil projednávanou věc za soukromoprávní obchodní vztah. Podle žalobkyně se jedná o dodávku veřejné telekomunikační služby podřízenou nikoli obchodnímu, resp. občanskému zákoníku, ale zákonu. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na to, že celý spor byl zahájen BDO právě „soukromoprávní žalobou, která byla na základě výsledku kompetenčního sporu postoupena jako vztah z veřejné služby k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu“. Na základě výzvy městského soudu ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy doplnila svou kasační stížnost tak, že byly splněny náležitosti ve smyslu § 37 odst. 2 a 3, § 105 odst. 2 a § 106 odst. 1 s. ř. s. Pokud jde o rozsah a důvody, nebyla kasační stížnost tímto doplněním nijak rozšířena. Žalobkyně pouze jinými slovy zopakovala důvod, o němž se domnívala, že způsoboval nezákonnost usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, aniž by jej jakkoli blíže rozváděla. Žalobkyně pouze dodala, že v návaznosti na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., č.j. Konf 10/2003 - 6, žalovaný podobné spory již běžně rozhoduje, ale ohledně „opravného prostředku“ proti rozhodnutí předsedy nejsou dosud jasné kompetence. Lze tedy shrnout, že jako důvod kasační stížnosti žalobkyně uplatnila tvrzenou nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a domáhá se jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení podle § 110 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný Český telekomunikační úřad se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nicméně lze připomenout, že ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že není pasivně legitimován, když podle § 250a občanského soudního řádu v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, jsou účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. K výzvě předsedy senátu Nejvyššího správního soudu se BDO rozhodlo uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (§ 34 s. ř. s.). Ve svém písemném vyjádření BDO popsalo svůj spor se žalobkyní a poskytlo kopii smlouvy mezi ním a žalobkyní o nájmu a pronájmu účastnických televizních rozvodů ze dne 20. 10. 1993. Ve věci podstatné BDO uvedlo, že podle jeho názoru není kasační stížnost oprávněná a měla by být zamítnuta. Podle BDO je podstatou celé věci výše uvedená smlouva uzavřená podle občanského a obchodního zákoníku a nelze tudíž akceptovat, že se žalobkyně dovolává zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, (dříve zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích). Nicméně BDO připouští, že na základě uvedených zákonů žalovaný Če