1 As 19/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 19/2006- 55 - text  1 As 19/2006 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce Komory veterinárních lékařů ČR, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, Joštova 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2004, č. j. R 21/2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2005, č. j. 31 Ca 102/2004 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včasnou kasační stížností ze dne 12. 9. 2005 se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud jako nedůvodnou zamítl žalobu do rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 15. 7. 2004, č. j. R 21/2003. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 21. 7. 2003, č. j. S 74/03-3600/03-ORP, v jehož první výrokové části Úřad deklaroval, že stěžovatel tím, že svým sněmem dne 14. 11. 1998 schválil ustanovení § 11 odst. 6 Profesního řádu, a v následujícím období nedodržování tohoto ustanovení ze strany svých členů projednával a sankcionoval, porušil v období od 14. 11. 1998 do 30. 6. 2001 ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozd. předpisů (dále jen „dříve platný zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a v období od 1. 7. 2001 až dosud ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Schválení ustanovení § 11 odst. 6 Profesního řádu sněmem stěžovatele je totiž zakázaným a neplatným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na trhu poskytování veterinárních léčebných a preventivních činností s dopadem zejména na chovatele podnikající v chovu zvířat. Za porušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže uložil stěžovateli Úřad podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže pokutu ve výši 200 000 Kč. Jednání specifikované v § 11 odst. 6 Profesního řádu bylo stěžovateli zakázáno a bylo mu uloženo opatření k nápravě spočívající v povinnosti stěžovatele informovat své členy o rozhodnutí Úřadu a zrušit ustanovení § 11 odst. 6 Profesního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když podrobně odůvodnil, že stěžovatel je sdružením soutěžitelů, na které se vztahuje zákon o ochraně hospodářské soutěže, a na kterého dopadá ustanovení § 3 citovaného zákona. Konstatoval, že doporučení uskutečněná v rámci sdružení soutěžitelů mohou být zakázaným rozhodnutím soutěžitelů, musí z něj však vyplývat alespoň nepřímá snaha o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, kteří jsou členy sdružení. Z úkonu však nemusí vyplynout ani závaznost, ani možnost uložení sankce za nedodržení doporučení. I samotná existence doporučení zakládá protisoutěžní charakter, neboť principem tohoto porušení je způsobilost identifikovat budoucí soutěžní chování soutěžitele. Přijetím ustanovení § 11 odst. 6 Profesního řádu, které zní: „Veterinární lékař nesmí snížit úroveň veterinárního stavu tím, že přijme zakázku chovatele, o němž je mu známo, že byl doposud pravidelným zákazníkem jiného veterinárního lékaře, a že nemá doposud vyrovnané závazky vůči tomuto veterinárnímu lékaři, vyjma případu nadměrného utrpení zvířete nebo ohrožení jeho života“, došlo k omezení možnosti uplatnit veterinární služby u všech chovatelů, když zejména veterinárním lékařům nově vstupujícím na trh byl uplatněním tohoto ustanovení ztížen přístup k zakázkám. Obdobně byly omezováni také chovatelé, kterým tímto ustanovením byl omezen přístup k veterinární péči. Ohledně výše uložené sankce dospěl krajský soud k závěru, že je přiměřená, a to jak vzhledem k délce protiprávního jednání, tak k majetkovým poměrům stěžovatele. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítl tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nevyčerpání všech žalobních bodů. Dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil otázku zneužití v hospodářské soutěži, když ne každé jednání subsumovatelné pod režim zákona o ochraně hospodářské soutěže je bez dalšího nedovoleným omezováním hospodářské soutěže, neboť k formálnímu předpokladu naplnění podmínek upravených zákonem musí dále přistoupit materiální podmínka – tedy skutečnost upravená v obchodním zákoníku – tj., že dané jednání musí být zneužitím účasti v hospodářské soutěži. Konkrétní zneužití však nebylo v posuzovaném případě prokázáno. Nezákonnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje také v porušení čl. 27 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když poskytování ochrany chovatelům, kteří se vůči členům stěžovatele chovají protiprávně, nelze považovat za žádné z kritérií, pro které lze ve smyslu výše uvedeného čl. připustit omezování činnosti stěžovatele (nejedná se o opatření nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých). Nepřezkoumatelnost uvedeného rozhodnutí pak stěžovatel spatřuje v tom, že se soud nezabýval jeho argumentací opírající se o zákonný smysl existence stěžovatele, kterým je především ochrana jeho členů, a který je zákazem ochrany před „chovateli neplatiči“ zcela popřen. Obdobně postrádá stěžovatel vypořádání se s argumenty obsaženými v čl. II písm. B a C podání ze dne 18. 10. 2004. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se závěry krajského soudu plně ztotožňuje, s tím, že zdůraznil, že pro konstataci porušení § 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže je nezbytné prokázat, zda posuzované jednání vede nebo alespoň může vést k narušení hospodářské soutěže. V posuzovaném případě pak bylo prokázáno, že jednání stěžovatele vedlo na relevantním trhu poskytování veterinárních léčebných a preventivních činností k narušení hospodářské soutěže, čímž byla naplněna jak materiální, tak formální stránka protisoutěžního jednání. Postup stěžovatele mohl dokonce způsobit až ekonomickou likvidaci chovatelů, pokud by jejich chovu nebyla poskytována preventivní veterinární péče. Negativní dopad přijatého ustanovení Profesního řádu byl prokázán jak svědeckými výpověďmi, tak jednáním se stěžovatelem samotným. K namítanému porušení čl. 27 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) žalovaný uvedl, že efektivní ochrana hospodářské soutěže je předpokladem k plnému využití práva podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost, která je zaručena čl. 26 Listiny. Deklarace protisoutěžního jednání stěžovatele tak přispěla k účinné ochraně hospodářské soutěže a k plné realizaci práva konkurujících si soutěžitelů podnikat, a byla tak v kontextu celého soutěžního práva nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, nejen chovatelů hospodářských zvířat, ale rovněž veterinárních lékařů sdružených ve stěžovateli. Žalovaný navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti v rámci uplatněných důvodů [§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.] a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti, a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen [§ 105 odst. 2 s. ř. s.]. Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody směřují jednak do nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ] a dále do nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro vadu řízení před soudem, spočívající v nevypořádání se s jeho argumentací [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Kasační soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou tak závažnou, že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. § 109 odst. 3 s. ř. s. ). Nelze se totiž zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce, tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a ve