1 As 3/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 3/2006- 59 - text 1 As 3/2006 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce npor. Mgr. J. P., zastoupeného Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem se sídlem Helceletova 9, 772 00 Olomouc, proti žalované Policii České republiky – Správě Severomoravského kraje, se sídlem 30. dubna 24, 702 00 Ostrava, proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky – Správy Severomoravského kraje ze dne 13. 1. 2005, č. 200, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005, č. j. 22 Ca 48/2005 - 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Ředitel žalované vydal dne 13. 1. 2005 rozhodnutí, jímž změnil rozhodnutí ředitele Policie České republiky – Okresního ředitelství Olomouc ze dne 11. 11. 2004, kterým byl podle § 106 odst. 1 písm. d) a § 108 odst. 3 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, žalobce propuštěn ze služebního poměru, a to změnou výše hodnoty žalobcem odcizeného zboží; v ostatním napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 8. 2005 odmítl pro opožděnost. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že podle § 137 zákona č. 186/1992 Sb. může policista podat u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru po vyčerpání opravného prostředku, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí žalované bylo zástupci žalobce doručeno dne 20. 1. 2005; lhůta k podání žaloby uplynula dne 21. 2. 2005. Žaloba proti napadenému rozhodnutí byla však podána na poštu až dne 22. 2. 2005, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce kasační stížnost, v níž namítl nesprávnost právního názoru krajského soudu o počátku běhu lhůty k podání žaloby. Podle zákona č. 186/1992 Sb. je možné podat žalobu ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí; krajský soud však nesprávně vázal počátek běhu této lhůty na doručení napadeného rozhodnutí zástupci žalobce. Podle názoru žalobce musí být rozhodnutí doručeno účastníkovi řízení v souladu s § 124 zákona č. 186/1992 Sb., z čehož vyplývá, že takové rozhodnutí nabude právní moci až doručením účastníkům řízení, kterými jsou policie a policista nebo pozůstalý po policistovi (§ 122 zákona). Krajský soud proto pochybil, když zohlednil pouze doručení rozhodnutí zástupci žalobce a nevzal v potaz skutečnost, že samotnému žalobci bylo rozhodnutí doručeno až 24. 2. 2005; lhůta k podání žaloby proto uplynula až 23. 2. 2005 a žaloba podaná k poštovní přepravě dne 22. 2. 2005 byla proto podána včas. Žalobce v této souvislosti uvádí, že se krajský soud zřejmě řídil ustanovením § 41 odst. 2 s. ř. s., podle nějž se doručuje pouze zástupci. Tvrdí však, že samotný zákon č. 186/1992 Sb. neobsahuje žádné podobné ustanovení o doručování a ani žádné ustanovení, které by opravňovalo použít ustanovení s. ř. s. či o. s. ř. o doručování. Z žádného ustanovení zákona č. 186/1992 Sb. nelze dovodit, že předmětné rozhodnutí stačí doručit pouze zástupci; naopak musí být doručeno účastníkovi řízení. Tento zákon upravuje podle názoru žalobce samostatně podmínky řízení ve věcech služebního poměru a je tudíž zvláštním předpisem k s. ř. s. a o. s. ř. O nutnosti doručovat nejenom zástupci účastníka ale i účastníkovi samému svědčí i fakt, že žalovaná doručovala oběma těmto osobám. Dále žalovaná žalobce nepoučila o možnosti podání správní žaloby, ani neuvedla lhůtu, kdy je tak možno učinit. Ačkoliv tuto povinnost zákon žalované nestanoví, v tomto případě by byla zcela na místě. Chtít po žalobci dodržení lhůty tak, jak to provedl krajský soud, je dle názoru žalobce v rozporu se základními principy právního řádu. Postup žalované, kdy doručovala zástupci i žalobci, byl zcela správný, na rozdíl od odchylného ničím nezdůvodněného stanoviska krajského soudu. Jelikož je podle mínění žalobce právní úprava konfliktní, je pak nutné ji vykládat ve prospěch účastníka řízení. Jiné řešení je v rozporu se zásadou spravedlivého soudního procesu. Krajský soud odepřel žalobci jeho právo na soudní ochranu a v tomto ohledu odkazuje žalobce na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Dále žalobce upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, č. j. 2 As 19/2003 - 58, podle nějž existují-li rozdílné právní názory na délku lhůty k podání žaloby k soudu, je třeba dát přednost lhůtě delší, neboť takový výklad vyšší měrou zaručuje právo na spravedlivý proces. Žalobce dále poukazuje na nejasnost otázky nabytí právní moci předmětného rozhodnutí. Podle zákona č. 186/1992 Sb. nabude rozhodnutí právní moci v okamžiku, kdy proti němu již není možnost odvolání, a zároveň kdy je doručeno všem účastníkům řízení. Účastník pak nemůže vědět, zda již bylo řádně doručeno všem účastníkům řízením, a tím pádem ani zda nebude jeho žaloba odmítnuta jako předčasná. Žalobce se domnívá, že současná úprava dané věci je nevyhovující a roztříštěná, těžce se v ní orientuje. Ustanovení § 138 zákona č. 186/1992 Sb.uvádí, že Ministerstvo stanoví obecně závazným právním předpisem podrobnosti o řízení ve věcech služebního poměru; k naplnění tohoto ustanovení však nikdy nedošlo. Rovněž zákonodárce se snaží celý problém vyřešit přijetím nového zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v jehož paragrafovém znění samostatně upravuje institut zastupování a doručování. Tento zákon však dosud nevstoupil v platnost, ač se již tak mělo stát. Konečně dle názoru žalobce je samotné rozhodnutí žalované povahou spíše trestem, neboť k propuštění došlo ještě před prošetřením vytýkaného přestupku a byla tedy porušena i presumpce neviny. Má-li tedy předmětné rozhodnutí povahu trestu, lze na tento případ analogicky aplikovat trestní řád, což v oblasti doručování mimo jiné znamená i to, že veškeré podstatné písemnosti musí být doručeny nejen právnímu zástupci účastníka, ale i samotnému účastníkovi, jinak nenabudou právní moci. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřila. Kasační stížnost není důvodná. Úvaha žalobce o počátku běhu lhůty k podání žaloby proti předmětnému rozhodnutí není správná; zákon č. 186/1992 Sb. totiž obsahuje ustanovení o možnosti zastupování a o doručování. Podle § 155 citovaného zákona se na služební poměr policistů použijí obdobně taxativně uvedená ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, mezi nimi § 14 až 17 a § 266a. Z obdobné aplikace § 14 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že ve věcech služebního poměru policistů je možné, aby se policista nechal zastoupit na základě dohody o plné moci. Zástupce jedná jménem zastoupeného a ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. V projednávané věci pak není sporu o tom, že se žalobce nechal na základě dohody o plné moci zastoupit pro správní řízení advokátem, Mgr. Ivo Kráčmarem. Ustanovení § 266a odst. 1 zákoníku práce přikazuje zaměstnavateli doručit v něm uvedené písemnosti do vlastních rukou zaměstnance (mimo jiné i ukončení služebního poměru). Zákon č. 186/1992 Sb., ani zákoník práce však již výslovně neřeší způsob doručování rozhodnutí účastníku (policistovi) zastoupenému na základě plné moci advokátem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba při řešení této problematiky vycházet ze smyslu zastoupení. Zástupce účastníka v řízení nejedná sám za sebe; je zástupcem účastníka, hájí jeho zájmy a jedná jeho jménem, což znamená, že jeho jménem také přijímá doručované písemnosti. Z argumentace žalobce založené na ryze gramatickém výkladu pojmu „účastník řízení“ naopak vyplývá, že bez ohledu na zastoupení by mělo být jakékoliv rozhodnutí ve věcech služebního poměru doručováno pouze účastníkovi řízení (žalobci) a v případě, kdy je takový účastník zastoupen na základě generální plné moci, nemůže být takové rozhodnutí doručováno tomuto zástupci. Takový postup by však ve svém důsledku znamenal popření účelu institutu zastoupení, neboť pokud by žalovaná napadené rozhodnutí doručila přímo žalobci, ztížila by tím zástupci možnost účinně hájit zájmy žalobce v řízení a zastoupení by se pak jevilo jako naprosto zbytečné. Žalovaná proto postupovala správně, když doručila rozhodnutí zástupci žalobce; doručení žalobci samotnému je naopak s ohledem na udělenou plnou moc nutné vnímat jako právně bezvýznamné. Nelze přisvědčit ani názoru žalobce, že krajský soud věc posoudil na základě analogie iuris s ustanoveními s. ř. s. nebo o. s. ř.; k takovému postupu neměl krajský soud důvod v případě, kdy je úprava zasto