1 As 36/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 36/2006- 75 - text 1 As 36/2006 - 80 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně JUDr. J. K., zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 5, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odboru kultury, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Blanická 28, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2005, č. j. MHMP 6939/2005, KUL/3-73/2005, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, č. j. 3 Ca 4/2005 - 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včasnou kasační stížností se žalobkyně domáhala zrušení rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného a dále přiznání náhrady nákladů řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaný změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2, odboru správních agend, ze dne 22. 11. 2004, č. j. R287/04/OSA/OPŘ/Ko podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (správní řád). Žalobkyně byla rozhodnutím žalovaného pravomocně uznána vinnou ze spáchání přestupku na úseku kultury podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o přestupcích). Přestupku se měla dopustit tím, že jako jediný statutární zástupce společnosti P., s. r. o., se sídlem P. 2, R. n. 1571/62, která na uvedené adrese provozuje restauraci C. D. M., užívala v této restauraci ve dnech 25. 2. 2004 a 4. 3. 2004 reprodukovanou hudbu prostřednictvím technických zařízení, a to bez souhlasu nositelů autorských práv, resp. bez souhlasu kolektivního správce Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, se sídlem P. 6, Č.. A. 20 (dále jen OSA), aniž by zaplatila autorský honorář. Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Na základě ustanovení § 79 odst. 1 přestupkového zákona bylo žalobkyni rovněž uloženo nahradit státu náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1000 Kč. OSA, který vystupoval v řízení o přestupku jako poškozený, byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na občanskoprávní řízení. Žalovaný změnil k odvolání žalobkyně rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 o přestupku pouze v tom směru, že výrok o spáchání přestupku se nevztahoval na datum 18. 12. 2003, kdy se žalobkyně měla rovněž uvedeného jednání dopustit, a to proto, že v souladu s § 20 odst. 1 přestupkového zákona nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Žalovaný dále změnil rozhodnutí ve výroku o náhradě škody; Úřad městské části totiž původně uložil žalobkyni nahradit poškozenému OSA škodu ve výši 1580 Kč. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného podané k Městskému soudu v Praze žalobkyně uplatnila jednak námitku, že ze strany provozovatele služeb nemůže jít o „provozování díla“ umístěním technicky způsobilých přístrojů do prostor, ve kterých jsou poskytovány určité služby; tuto námitku uplatnila žalobkyně i v kasační stížnosti – viz dále. Rovněž namítala, že na daný případ je potřeba analogicky aplikovat novelu § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), provedenou zákonem č. 81/2005 Sb., podle níž „za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami“, protože pojmově není žádný rozdíl mezi přístroji umístěnými v prostorách umístěných určených k soukromému užívání ubytovanými osobami a přístroji umístěnými v restauračních zařízeních. Městský soud po zhodnocení skutečností a vybraných ustanovení autorského zákona, dospěl k závěru, že žalobkyně neoprávněně zasáhla do autorského práva, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení. Zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového a televizního vysílání je provozováním rozhlasového a televizního vysílání a takovéto vysílání prostřednictvím televizního přijímače umístěného ve veřejně přístupných prostorách, jako je restaurace, je druhotným užitím primárně vysílaných děl. V daném případě tedy šlo o šíření díla, neboť toto dílo bylo zpřístupněno okruhu osob přesahujícího rámec osobního soukromí fyzické osoby, takže došlo k neoprávněnému zásahu do autorského práva, neboť žalobkyně jednoznačně nebyla nositelkou práva dílo užít. Městský soud rovněž došel k závěru, že žalobkyně nebyla nositelkou práva užít umělecký výkon ve smyslu § 71 odst. 2 písm. g) autorského zákona a práva užít zvukový záznam ve smyslu § 76 odst. 2 písm. e) autorského zákona. Městský soud neuznal námitku žalobkyně ohledně analogické aplikace zákona č. 81/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 23. 2. 2005, s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 2. 2005, a proto je třeba vycházet ze znění autorského zákona účinného do 22. 2. 2005. Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu kasační stížností, v níž jako důvod uvedla nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle žalobkyně autorský zákon nedefinuje provozování rozhlasového či televizního vysílání. Tuto definici lze najít v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, v němž se uvádí, že jde o prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení, kabelových systémů a družic, a to analogově i digitálně. Je nepochybné, že takovouto činnost žalobkyně neprovozovala. Podle žalobkyně nejde o „provozování díla, resp. rozhlasového či televizního vysílání“, pokud provozovatel služeb do prostor, ve kterých jsou poskytovány služby, jako jsou např. ubytovací zařízení k přechodnému ubytování, restaurace, obchody, čekárny u lékaře či veřejné dopravní prostředky, umístí rozhlasové nebo televizní přijímače, kterými umožní uživateli těchto prostor poslouchat či sledovat hudební nebo audiovizuální díla vysílaná provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání. Umístění rozhlasových nebo televizních přijímačů provozovatelem služeb do takových prostor je pak podle žalobkyně službou, jejíž poskytování je s ubytováním, návštěvou restaurace, obchodu, lékaře či jízdou v dopravním prostředku spojeno, resp. jde o službu bezprostředně s vyjmenovanými službami související. Opačný výklad by pak vedl k tomu, že by z titulu jednoho použití díla vznikal jeho autorovi nárok na honorář dvakrát, a to poprvé vůči provozovateli vysílání a podruhé vůči majiteli přijímače. Žalobkyně uzavírá, že pokud provozovatel vysílání platí kolektivnímu správci autorských práv odměnu za sdělování díla, není důvod přiznávat jim další odměnu, když dochází pouze k příjmu vysílaného pořadu a ne k jeho dalšímu sdělování. Odměna za sdělování díla v sobě totiž zcela jistě zahrnuje i odměnu za příjem sdělovaného díla. Žalobkyně tedy ve své kasační stížnosti požaduje zrušit rozsudek městského soudu a uložit žalovanému nahradit jí náklady řízení o kasační stížnosti. Ke kasační stížnosti se rovněž vyjádřil žalovaný správní orgán, který odmítl odkaz žalobkyně na zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a upozornil na § 12 odst. 4 písm. f), bod 4 autorského zákona, kde je jako jedno z práv dílo užít uvedeno i právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání včetně odkazu na ustanovení § 23 autorského zákona, které obsahuje definici tohoto pojmu. Žalovaný poukázal na obdobu tohoto práva, jehož nositelem je autor, s právy nositelů práv souvisejících s autorským právem na sdělování výsledků své činnosti veřejnosti [§ 71 odst. 2 písm. g), § 76 odst. 2 písm. e), § 80 odst. 2 písm. e) a § 84 odst. 2 písm. d) autorského zákona]. Práva na sdělování výsledků činnosti nositelů autorského práva nebo práv souvisejících jsou převoditelná, a to na základě licenčních smluv. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a z důvodu uplatněného žalobkyní v kasační stížnosti a shledal tuto kasační stížnost nedůvodnou. V prvé řadě je třeba vyloučit aplikaci definice rozhlasového a televizního vysílání obsaženou v zákoně č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, na daný případ. U