1 Azs 191/2005 — Nejvyšší správní soud

1 Azs 191/2005- 61 - text 1 Azs 191/2005 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: T. T. L., zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem Masarykova 43, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2003, č. j. OAM-3123/VL-20-C10-2003, e. č. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 14 Az 394/2003 - 27, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 14 Az 394/2003  27, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozhodnutím ze dne 19. 9. 2003 neudělil žalovaný žalobci azyl (s účinností od 1. 9. 2006 označovaný jako „mezinárodní ochrana“) podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon o azylu“); zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování (s účinností od 1. 9. 2006 označovaná jako „doplňková ochrana“) ve smyslu § 91 téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 3. 10. 2003 žalobu, ve které sice přisvědčil žalovanému, že žalobci nelze udělit azyl podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, namítal ovšem, že závěry, ke kterým žalovaný dospěl, vycházejí toliko ze zprostředkovaných a neosobních informací rozličných institucí. Žalobce dále zdůraznil, že v České republice žije se svojí družkou, paní H. N. T., jež je toho času v jiném stavu; žalobce by proto chtěl v České republice setrvat s matkou jeho budoucího dítěte. Závěrem žalobce konstatoval, že mu v případě návratu do Vietnamu hrozí stav značné ekonomické nouze, což by mimo jiné způsobilo, že by nemohl zabezpečit řádnou výživu svého potomka. Z uvedených důvodů žalobce dovodil, že jeho snaha o sloučení rodiny je oprávněná; pokud by žalovaný prověřil pro jeho rozhodnutí všechny podstatné a zásadní skutečnosti, musel by v jeho případě shledat důvody k udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Jako důkazy k prokázání svých tvrzení navrhl žalobce nejen svůj výslech, ale též výslech jeho družky a k žalobě přiložil též kopii „Průkazky pro těhotné“ své družky. V souladu s § 73 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), požádal žalobce o to, aby byl jeho žalobě přiznán odkladný účinek a navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 25. 1. 2005; ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce k výzvě soudu nevyjádřil s takovým postupem nesouhlas a žalovaný vyslovil s rozhodnutím bez jednání souhlas. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve krajský soud mimo jiné konstatoval, jak zjistil ze správního spisu, že žalobce přicestoval do České republiky v roce 1986 na základě mezistátní dohody o zvyšování kvalifikace. Na území ČR ovšem setrval i po skončení platnosti této smlouvy a od roku 1991 zde podnikal a pobýval na základě souhlasu k dlouhodobému pobytu. V roce 1995 byl ovšem žalobce odsouzen a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Zejména z výše uvedených skutečností pak krajský soud dovodil, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, což ostatně připustil i sám žalobce. K otázce udělení humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona pak soud konstatoval, že tento institut je třeba vnímat jako institut výjimečný, na který není právní nárok a o němž správní orgán rozhoduje na základě svého správního uvážení. Žalovaný v daném případě nepřekročil ani nezneužil meze takového správního uvážení, neshledal-li v rodinných důvodech žalobce důvod hodný zvláštního zřetele a tedy ani důvod pro udělení humanitárního azylu. Samotná skutečnost, že žalobce má v úmyslu oženit se a v České republice založit rodinu, není důvodem pro udělení tohoto azylu; žalobce současně nesplňuje i podmínky pro udělení azylu podle § 13 odst. 1 a 2 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny). Na žalobce se přitom nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Podle informací Ministerstva zahraničních věcí vietnamští občané, kteří žádají v zahraničí o politický azyl, nejsou po návratu diskriminování a na žalobce nelze vztáhnout ani překážku vycestování z důvodu hrozby nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu; ani hrozba ekonomické nouze po návratu do Vietnamu není důvodem, pro který by bylo možné vyslovit překážu vycestování do země původu. Závěrem pak soud konstatoval, že žádost žalobce o udělení azylu byla ryze účelová. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o udělení azylu proto, aby legalizoval svůj pobyt na území České republiky (tuto žádost podal žalobce navíc až po sedmiletém pobytu v České republice). Udělení azylu je přitom mimořádným institutem sloužícím k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu; legalizace pobytu přitom důvodem pro udělení azylu není. Proti tomuto zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) dne 2. 6. 2005 (tedy včas) kasační stížnost založenou na důvodech stanovených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, přičemž tentýž důvod je podle stěžovatele možné posoudit jako vadu řízení, kdy při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem, takže to mohlo ovlivnit zákonnost. Stěžovatel v prvé řadě upozornil na to, že se jemu a jeho družce dne 15. 12. 2003 narodila dcera M. Q. T.; se svojí družkou následně uzavřel dne 14. 5. 2004 sňatek. Stěžovatel má za to, že jeho družka, s níž čekal v době rozhodování žalovaného dítě, měla být účastnicí tohoto řízení podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1960 Sb. [stěžovatel má zjevně na mysli § 14 odst. 1 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)]. V době projednávání jeho věci krajským soudem pak již byla H. N. T. manželkou stěžovatele a proto jí dokonce mělo příslušet postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 s. ř. s. Ve správním i soudním řízením pak měly být podle názoru stěžovatele zkoumány i dopady toho, že nedojde ke sloučení rodiny ale naopak k vyhoštění a vycestování stěžovatele z území České republiky (stěžovatel přitom mimo jiné odkázal na čl. 16 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Je sporné, zda uvedená vada řízení byla již důvodně vytýkána či nikoliv, nicméně k věcem, které se týkají existence či neexistence manželství a dětí, by měl soud podle stěžovatele přihlédnout z úřední povinnosti. Nelze přitom předvídat, jaký by uvedené skutečnosti měly vliv na řízení o azylu, neboť rozhodující důkazy v dané věci nebyly vůbec provedeny. Situaci stěžovatele bylo možno analogicky posuzovat podle § 13 odst. 1 a 2 zákona o azylu; za rodinné příslušníky stěžovatele lze považovat jak jeho manželku tak i dítě. Pokud by nebylo možné aplikovat v dané věci citované ustanovení zákona o azylu, pak by situaci stěžovatele nepochybně bylo možno posoudit jako případ hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Je sice pravdou, že samotná skutečnost, že stěžovatel měl v úmyslu oženit se a založit rodinu není bez dalšího důvodem pro udělení azylu, v době rozhodování krajského soudu již ovšem byla situace odlišná (manželství již existovalo a stejně tak se již narodilo dítě stěžovatele). Závěrem pak stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; navrhl současně, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, přičemž konstatoval, že pokud by jeho kasační stížnosti nebyl odkladný účinek přiznán, znamenalo by to pro jeho manželku i dítě nenahraditelnou újmu, neboť jsou co se týče výživy a zajištění ostatních náležitostí souvisejících s rodinou na stěžovateli závislí. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 8. 2005 žalovaný pouze konstatoval, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Skutečnosti, které stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, nejsou azylově relevantní; stěžovatel nesplňuje podmínky stanovené pro udělení azylu v § 12 a § 13 zákona o azylu, ani v jeho případě nelze nalézt zvláštního zřetele hodné důvody podle § 14 téhož zákona. Stěžovatel také podle vyjádření žalovaného není v zemi původu ohrožen skutečnostmi uvedenými v § 91 zákona o azylu. Závěrem žalovaný konstatoval, že v dané věci neshledal důvody k přiznání odkladného účinku podané kasační stížnost