2 Afs 176/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 176/2006- 96 - text č. j. 2 Afs 176/2006 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: K., a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, proti žalovanému: Finanční arbitr ČR, se sídlem Washingtonova 25, Praha 1, zastoupenému JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Holečkova 19, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, č. j. 11 Ca 125/2005 - 55, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, č. j. 11 Ca 125/2005 - 55, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále též „stěžovatel“) proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2005, evidenční číslo 263/2005, registrační číslo 920051, jímž byly zamítnuty námitky žalobce a bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Finančního arbitra České republiky ze dne 10. 4. 2005, evidenční číslo 169/2005, registrační číslo 920051, o uložení pokuty ve výši 14 926 Kč „za porušení zvláštního předpisu“. [2] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) – namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Podle stěžovatele je žalovaný na základě § 23 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění zákona č. 558/2004 Sb., tj. ve znění účinném ke dni vydání prvoinstančního i druhoinstančního správního rozhodnutí žalovaného (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“), oprávněn uložit pokutu pouze za podmínky, že v jiném řízení než v řízení o pokutě vydá pravomocný nález, v němž shledá jednání instituce [„institucí“ se pro účely zákona o finančním arbitrovi podle jeho § 3 odst. 1 rozumí převádějící instituce a vydavatel elektronických platebních prostředků, tedy subjekty definované v § 1 odst. 1 písm. a) a b) uvedeného zákona] porušujícím ustanovení zvláštního právního předpisu, tedy nikoliv jakéhokoliv zákona. Tímto zvláštním právním předpisem je podle odkazu v zákoně o finančním arbitrovi zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku); dále jen „zákon o platebním styku“. S ohledem na znění § 23 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi a postavení finančního arbitra jako orgánu moci výkonné není možné vykládat toto ustanovení tak, jak to učinil Městský soud v Praze. Žalovaný jako orgán moci výkonné může svou moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Jestliže ze znění zákona o finančním arbitrovi upravujícího pravomoc žalovaného vyplývá oprávnění uložit pokutu jen v případě porušení zvláštního právního předpisu, je nutné shledat meze uplatnění státní moci právě a jen v tomto zvláštním předpise. Městský soud v Praze ve svém rozsudku podle stěžovatele konstatoval, že oním zvláštním předpisem je jakýkoliv zákon, který stěžovatel poruší. Tento názor považuje stěžovatel za chybný, neboť zcela popírá logický a jazykový výklad § 23 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi. Z výkladu tohoto ustanovení totiž vyplývá, že oním právním předpisem musí být zvláštní právní předpis, tedy pouze jediný právní předpis, a s ohledem na termín „zvláštní“ musí jít o právní předpis jednoznačně identifikovatelný a určitý. Pokud by vůlí zákonodárce bylo sankcionovat stěžovatele za to, že porušil jakýkoliv právní předpis, nepochybně by nepoužil slovní spojení „zvláštní právní předpis“, ale využil by jiné slovní spojení, např. „právní předpisy“. Tento závěr má oporu i v důvodové zprávě a stejně tak i jiných právních předpisech (příkladmo stěžovatel uvádí § 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kdy zákonodárce použil termínu „zvláštních právních předpisů“). [3] Stěžovatel odkazuje na čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Meze výkonu státní moci a způsob jejího uplatnění vůči soukromoprávním subjektům musí být dostatečně určité, jasné a srozumitelné. Výklad Městského soudu v Praze, spočívající v tom, že „zvláštní právní předpis“ je jakýkoliv právní předpis, nepochybně překračuje meze výkonu státní moci, rovněž vede k absurdním závěrům, kdy je orgánu moci výkonné svěřena v podstatě neomezená pravomoc rozhodovat o uložení pokuty jen na základě konstatování, že došlo k porušení „nějaké“ právní povinnosti. [4] Žalovaný ve svém nálezu, který byl „podkladem“ pro uložení pokuty, konstatoval mimo jiné porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ačkoliv nepochybně není orgánem, kterému by kdy byla svěřena pravomoc rozhodovat o porušení tohoto zákona. Stěžovatel se proto táže, zda, pokud žalovaný konstatuje, že instituce porušila ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a to ačkoliv k tomu není oprávněn, může skutečně uložit instituci pokutu? Podle stěžovatele musí odpověď být jednoznačně záporná, neboť zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, není zvláštním právním předpisem ve smyslu § 23 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi. [5] Stěžovatel uzavírá, že ve světle výše uvedeného je jediný správný výklad ustanovení § 23 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi ten, že oprávnění žalovaného uložit pokutu je omezeno jen na porušení zákona o platebním styku. Pokud tedy v posuzovaném případě nebylo shledáno jednání stěžovatele porušujícím ustanovení zákona o platebním styku, nebyl žalovaný oprávněn uložit stěžovateli pokutu. [6] Stěžovatel dále má rozhodnutí Městského soudu v Praze za nesprávné i z důvodu, že nemělo podle názoru stěžovatele vůbec dojít k vydání tohoto rozhodnutí. Stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze navrhl přerušení řízení, a to až do skončení řízení o žalobě, kterou podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a v níž napadá rozhodnutí žalovaného postupem podle části páté občanského soudního řádu. V řízení před Městským soudem v Praze byly splněny podmínky pro jeho přerušení, neboť v jiném řízení bude rozhodnuto o tom, zda žalovaný rozhodl o sporu mezi stěžovatelem a J. T. správně, či nikoliv a zda tedy bylo rozhodnutí žalovaného způsobilým podkladem pro rozhodnutí o uložení pokuty. [7] Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. III. [8] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel nepochopil smysl zákona o finančním arbitrovi a zřejmě se dostatečným způsobem neseznámil s napadeným rozsudkem. Stěžovatel zcela opomíjí zásadní moment, který mimo jiné taktéž vedl soud k vydání stěžovatelem napadeného rozsudku. Jedná se zejména o výklad ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi, v němž se uvádí, že finanční arbitr je příslušný k rozhodování sporů mezi osobami, které provádějí převody peněžních prostředků a jejich klienty, atd. Jinými slovy řečeno, z této dikce je zřejmé, že se jedná o spory, které vzniknou mezi uvedenými osobami při provádění peněžních operací, a může se tak jednat o spory jak občanskoprávní, tak obchodněprávní, např. o náhradu škody, ušlého zisku, porušení ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, či zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů. Argumentace uváděná soudem v napadeném rozsudku je podle názoru finančního arbitra naprosto vyčerpávající a dává jednoznačnou odpověď, proč je v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi a § 23 odst. 2 stejného zákona finanční arbitr oprávněn uložit pokutu nejen pouze podle zákona o platebním styku. S touto argumentací se finanční arbitr ztotožňuje. [9] Navíc je podle názoru finančního arbitra zapotřebí přizpůsobit výklad zákona i výkladu používanému Evropským soudním dvorem. Úzkým pojetím a výkladem, jak má na mysli stěžovatel, by pak podle názoru finančního arbitra nebyl mimo jiné spotřebitel dostatečně chráněn proti možné zvůli bank, které by pak mohly libovolně porušovat ostatní zákonné předpisy při provádění platebního styku, aniž by pak byly jakýmkoliv způsobem sankcionovány, v důsledku čehož by se pak spotřebitel (klient) bank (institucí) musel obracet se svými žalobními návrhy na soud, což jistě nebylo úmyslem zákonodárce při tvorbě zákona o finančním arbitrovi. Je nutné aby si instituce (banky) uvědomily, že musí respektovat právo a že ony jsou zde pro spotřebitele (klienta), a nikoliv naopak. Způsob argumentace použitý stěžovatelem však bohužel svědčí o neochotě bank či institucí zmírnit svá rigidní pravidla, přiznat chybu či vnést větší míru odpovědnosti do řad svých zaměstnanců. [10] Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. IV. [11] Kasační stíž