2 As 12/2007 — Nejvyšší správní soud

2 As 12/2007- 79 - text č. j. 2 As 12/2007 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. P., zast. Mgr. Martinem Prokopem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalované: Rada obce Strašice, se sídlem Strašice 276/II, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Ca 76/2004 - 37, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 30 Ca 76/2004 - 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti fiktivnímu rozhodnutí Rady obce Strašice o zamítnutí odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí Obecního úřadu Strašice o odepření informace, nebo alternativně proti rozhodnutí o odepření informace ze dne 14. 9. 2004, č. j. 1398/04. V žádosti o poskytnutí informace stěžovatel žádal kopii přípisu ředitelky místní základní školy adresovaného starostce obce ve věci šetření stížnosti na opilého pedagoga této školy. Napadené usnesení krajského soudu vycházelo z toho, že žádost stěžovatele o poskytnutí informace byla vyřízena odložením podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) z důvodu, že se požadované informace nevztahují k působnosti orgánu, jemuž byla žádost adresována. Takovéto vyřízení žádosti zároveň vylučuje dle krajského soudu vydání fiktivního zamítavého rozhodnutí v dané věci, takže v konečném důsledku neexistuje ani fiktivní rozhodnutí žalované. Odložení žádosti pak není aktem přezkoumatelným ve správním soudnictví, takže krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), neboť návrh shledal nepřípustným. Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění výslovně podřazuje své námitky pod důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. K tomu zdejší soud poznamenává, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem, jak vyplývá např. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98 (publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Nesprávné označení důvodu kasační stížnosti však na jejím posouzení nic nemění, neboť Nejvyšší správní soud důvody kasační stížnosti posuzuje dle jejich obsahu, nikoliv dle jejich označení. Stěžovatel namítá, že je nesprávný závěr krajského soudu o tom, že povinným subjektem k poskytnutí informace je obecní úřad, takže o odvolání měla rozhodnout podle § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím rada. Toto ustanovení totiž uvádí jen to, že jde-li o rozhodnutí obecního úřadu, které se týká informací ve věcech samostatné působnosti obce, rozhoduje o odvolání rada. To však dle stěžovatele neznamená, že povinným orgánem v samostatné působnosti obce je vždy obecní úřad. Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou totiž povinnými subjekty mj. orgány územní samosprávy. Orgány územní samosprávy je pak nutno rozumět orgány obcí a krajů. Obvykle se jimi sice rozumí obecní či městský úřad, ale tím výčet orgánů územní samosprávy nekončí, neboť je třeba připočíst ještě zastupitelstvo, radu a starostu či primátora v případě obcí a hlavního města Prahy a hejtmana, radu a zastupitelstvo v případě kraje. I tyto další orgány obcí a krajů jsou tedy samy o sobě povinnými subjekty. V posuzovaném případě plní rada obce vůči škole úkoly zřizovatele, takže bylo dle stěžovatelova názoru třeba žádat o informaci právě ji. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že na dopis podepsaný starostkou obce ze dne 14. 9. 2004 je třeba nahlížet jako na doklad postupu podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy v případě, že se požadované informace nevztahují k působnosti povinného subjektu, subjekt žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do tří dnů žadateli. Stěžovatel k tomu namítá, že starostka obce v tomto přípise ze dne 14. 9. 2004 neuvádí, že nepříslušným orgánem je rada obce, ale že obecní úřad ani obec nejsou povinným subjektem. Je tedy obtížně zdůvodnitelné tvrzení soudu, že příslušným orgánem byl obecní úřad a nikoliv rada a že obecní úřad tedy správně věc odložil kvůli nepříslušnosti, když z dopisu jasně vyplývá, že starostka nepovažuje za povinný subjekt obec ani obecní úřad. Nejde tedy o odložení věci proto, že se informace nevztahují k působnosti povinného subjektu, ale že obec/obecní úřad informace prostě poskytnout nechce vůbec. I kdyby tomu tak bylo, jak tvrdí soud, pak by se uplatnil zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který ukládal posoudit podání podle jeho obsahu. Správní soud by neměl hájit formalismus toho druhu, že žádost adresovanou radě, která měla být adresována obecnímu úřadu, obecní úřad odloží jako adresovanou nepříslušnému orgánu (aniž by žadatele informoval, proč tak činí), místo aby informaci prostě poskytl. Teleologickým výkladem § 14 odst. 3 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím lze dovodit, že toto ustanovení se uplatní pouze, pokud působnost subjektu neodpovídá předmětu žádosti, tedy subjekt je absolutně nepříslušný pro vyřízení žádosti. Tak tomu v našem případě nebylo, navíc subjekt měl informaci ve fyzické dispozici. Stěžovatel dále namítá, že úvahy soudu ústí do slepé uličky nepřezkoumatelnosti. Souhlasí sice s tím, že odložení žádosti je pouze faktickým úkonem povinného subjektu, nikoliv správním rozhodnutím (narozdíl od odmítnutí žádosti), ale v dané věci je třeba přípis interpretovat jako existující rozhodnutí povinného subjektu o odepření informace, trpící těžkými vadami, nebo jako nulitní správní akt, kdy nastupuje fikce rozhodnutí o odepření informace, jak je uvedeno v žalobě. Stěžovatel přitom poukazuje na právní literaturu i judikaturu Ústavního soudu. Otázka příslušnosti povinného subjektu může být v některých případech velmi náročnou, hraniční právní otázkou. Nelze např. vyloučit situace, v nichž se všechny potenciální povinné subjekty budou považovat za nepříslušné. V takovém případě hrozí žadateli postupné odložení všech jeho žádostí bez možnosti opravného prostředku, neboť odložení žádosti není rozhodnutím. Zde připadá v úvahu jako jediná možnost pro žadatele označit odložení žádosti za nulitní a po marném uplynutí lhůty k vyřízení žádosti podat odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí o odepření informací, což je to, co stěžovatel navrhoval v žalobě. Postup starostky obce podle § 14 odst. 3 písm. b) nebyl chybný pouze z hlediska nedodržení formálních náležitostí a lhůty, ale zcela chybný procesně. Rada obce měla vyhodnotit žádost o informaci jako podání určené věcně příslušnému subjektu a informaci poskytnout, eventuálně rozhodnutím informaci odepřít ve lhůtě postupem podle § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím. Odvolání mělo pak být vyřízeno starostkou obce. Skutečnost, že stěžovatel je fakticky uspokojen, když rada informaci, byť pozdě, poskytla, nemění nic na věci, že byl porušen zákon. Informace byly stěžovateli poskytnuty až poté, kdy se právně bránil, tzn. nejsou výrazem bezprostřední ochoty povinného subjektu informace poskytnout. Kasační stížnost pak stěžovatel podává především za účelem kultivace veřejné správy v místě, kde žije. Rovněž tak chce přispět k výkladu sporných ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. Pro výše uvedené důvody navrhuje stěžovatel napadené usnesení krajského soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná nevyužila možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil, že dne 16. 6. 2004 podal stěžovatel radě obce Strašice stížnost na opilou učitelku místní základní školy. Za účelem vyřízení této stížnosti se starostka obce Strašice dne 17. 6. 2004 obrátila na ředitelku místní základní školy, aby jí sdělila, jaké důsledky z celé věci vyvodila. Ředitelka reagovala přípisem ze dne 18. 6. 2004 tak, že opilé učitelce udělila důtku a v případě opakovaného incidentu bude s učitelkou pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně rozvázán pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) tehdy platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Starostka přípisem ze dne 2. 7. 2004 sdělila stěžovateli výsledk