2 As 74/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 74/2006- 134 - text č. j. 2 As 74/2006 - 141 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A.C. R., a. s., zastoupen JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Brno, Zatloukalova 35, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 11 Ca 270/2005  67, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, stavebního odboru, ze dne 14. 9. 2005, č. j. MHMP152267/2005/OST/Kš. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru výstavby (dále též stavební úřad), ze dne 30. 5. 2005, č. j. Výs.ob. 48-2557/05-Ky-R a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Citovaným rozhodnutím uložil stavební úřad stěžovateli pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle § 106 odst. 3 písm. c) a § 107 odst. 1 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), za správní delikt, jehož se stěžovatel dopustil tím, že od 29. 4. 2004 do 10. 11. 2004 užíval bez kolaudačního rozhodnutí strojovnu chlazení umístěnou v 1. podzemním podlaží pro obsluhu prodejny A. v domě č. p. 1098, H., P. 5 –H. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, správní delikt byl jednozančně specifikován a zásada „res iudicata“ porušena nebyla. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že správní orgány obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť vycházely pouze z ústního vyjádření stěžovatelova zaměstnance, že strojovna chlazení je nadále používána. Navíc tímto zaměstnancem nebyl blíže specifikován rozsah ani doba tohoto používání. Pokud si správní orgány neopatřily žádné další důkazy, nemohly mít spolehlivě zjištěno, že je strojovna chlazení nepřetržitě používána. Správní orgán tak porušil § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Stěžovatel rovněž uvádí, že v případě užívání strojovny neupřednostnil svoje obchodní zájmy, nýbrž jednal „v zájmu řádného zásobování obyvatelstva a pro případ krizového stavu se i přes velmi vysoké náklady pokusil dostát tomu, co se od něho očekává“. Je sice pravdou, že někdy v roce 2002 uvedla osoba k tomu kvalifikovaná některá zařízení strojovny chlazení do provozu, nicméně stěžovatel tuto strojovnu neužíval a neužívá. Městský soud se nevypořádal se stěžovatelovou námitkou, že nemohl řádně vyhovět požadavkům stavebních předpisů z důvodu svévolného protiprávního jednání třetích osob – A. D. a M. Ř., kteří jako nájemci bytů v budově, kde je strojovna chlazení umístěna, znemožnili stěžovateli vstup do jejich bytů za účelem měření hluku a vibrací v bytech. Bez provedení těchto měření pak není možné získat kladné stanovisko hygienické stanice, které je nezbytné pro vydání kolaudačního rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jednáním těchto osob je vyloučena jeho odpovědnost za správní delikt podle § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud postupoval nesprávně, když nepovažoval rozhodnutí žalovaného za nezákonné proto, že za stejný správní delikt stěžovateli již uložil dříve pokutu 600 000 Kč. Jedná se tak o překážku věci rozhodnuté a žalovaný nebyl oprávněn další rozhodnutí v této věci vydat. Správní řád sice tento institut výslovně neupravuje, avšak podle stěžovatele se jedná o obecný právní princip, který je třeba aplikovat ve všech procesních řízeních, tedy i v řízení správním (odkazuje k tomu na blíže nespecifikované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999). Stavební zákon neumožňuje opětovné uložení pokuty za delikt podle § 106 odst. 3 písm. c) tohoto zákona. Domnívá-li se městský soud, že se jedná o tzv. trvající delikt, nevychází tento právní názor ze skutkového stavu. Pokud by se totiž jednalo o trvající delikt, musela by být tato skutečnost uvedena přímo ve výroku rozhodnutí, což v daném případě nebylo. Dále má stěžovatel za to, že není přesně specifikován správní delikt, kterého se měl dopustit – zejména není blíže určen rozsah a skutkové vymezení užívání. Rovněž nesouhlasí s tím, že by strojovnu chlazení uvedl do chodu, neboť tu do chodu uvést ani nelze, na rozdíl od zařízení v této strojovně se nacházejících. Stěžovatel také zpochybnil argumentaci městského soudu, který srovnal trvající delikt s trvajícím trestným činem. Takový postup je podle stěžovatele „analogií legis“, která nemůže být v předmětné věci použita, neboť její použití je v právním řádu České republiky vyloučeno. V trestním zákoně je trvající trestný čin přímo vymezen, kdežto trvající správní delikt takovouto úpravu postrádá. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, je-li zastoupen zástupcem, může být doručováno přímo jemu a nikoli jeho zástupci. Tento názor je v příkrém rozporu s § 18 a § 25 odst. 3 správního řádu (pozn. soudu: přestože stěžovatel uvádí, že se jedná o ustanovení „zákona č. 71/1967 Sb., o soudním řádu správním“, tedy zákona neexistujícího, je zřejmé, že má na mysli správní řád). Pokud tedy v daném případě doručil stavební úřad oznámení o zahájení řízení pouze stěžovateli a nikoli jeho zástupci, jsou všechna navazující rozhodnutí nezákonná. V neposlední řadě má za to, že městský soud se některými ze stěžovatelových námitek nezabýval s tím, že se jedná o námitky obecné. Podle stěžovatele měl soud postupovat podle § 37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatele ve stanovené lhůtě vyzvat k odstranění vad podání. Závěrem poukazuje na to, že ve skutkově i právně obdobné věci (uložení pokuty za užívání nezkolaudované strojovny chlazení v jiném časovém období - od 18. 10. 2002 do 16. 1. 2003) Nejvyšší správní soud již rozhodoval a stěžovatelovu kasační stížnost zamítl (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006, č. j. 2 As 21/2005 - 72). Stěžovatel svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím zformuloval do ústavní stížnosti, kterou proti němu podal a požádal o přerušení řízení o této kasační stížnosti do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 337/06 (ústavní stížnost také ve fotokopii doložil). Vzhledem ke všemu uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný nevyužil možnosti se ke kasační stížnosti vyjádřit. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelovým návrhem na přerušení řízení z důvodu podání ústavní stížnosti ve skutkově a právně obdobné věci. Zdejší soud však dospěl k závěru, že o tomto návrhu není třeba rozhodovat, neboť stěžovatelova ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta ještě dříve, než byla kasační stížnost spolu s návrhem na přerušení řízení Nejvyššímu správnímu soudu předložena. Ústavní soud totiž rozhodnutím ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 337/06 odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, zatímco kasační stížnost byla Městským soudem v Praze předložena zdejšímu soudu až dne 9. 10. 2006. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), zpochybňuje totiž závěr městského soudu ohledně existence tzv. trvajících správních deliktů a uloženou pokutu považuje za nezákonnou s ohledem na zásadu „res iudicata“. Dále uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost), konkrétně stěžovatel zpochybnil rozhodnutí správních orgánů v důsledku vady při doručování oznámení o zahájení řízení a poukázal také na nedostatečně zjištěný stav věci a nepřesně specifikovaný správní delikt, kterého se měl dopustit. Ačkoli to výslovně neuvádí, uplatňuje také důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v ne