6 Ads 83/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 83/2006- 196 - text č. j. 6 Ads 83/2006 - 196 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Jana Dvořáka a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Mgr. R. D., zastoupen Mgr. et Mgr. Radimem Dostalem, advokátem, se sídlem Palackého 168 - „Na Rybárně“, Vsetín, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, č. j. 41 Cad 115/2005 - 142, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím žalované ze dne 4. 3. 1999, č. X, byl žalobci odňat plný invalidní důchod, přiznán částečný invalidní důchod, a to z důvodu, že podle posudku lékaře OSSZ Olomouc (dále jen „OSSZ Olomouc“) ze dne 6. 11. 1996 již žalobce (dále i „stěžovatel“) není plně, nýbrž pouze částečně invalidní, přičemž z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 40 %. Proti uvedenému rozhodnutí žalované podal žalobce opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně podle tehdy platné právní úpravy (tj. hlava třetí, část pátá, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). V něm namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované pro nedostatečné odůvodnění a krajskému soudu vytknul i nesprávné závěry ohledně zdravotního stavu a poukázal na vady řízení před správním orgánem. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, č. j. 41 Ca 76/2000 - 74, rozhodnutí žalované potvrdil, přičemž rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v tomto rozsudku vycházel především z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci (dále jen „PK MPSV“), pracoviště Brno, ze dne 8. 6. 2001 a z doplňujícího posudku ze dne 18. 12. 2001. Z tohoto posudku soud zjistil, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce k datu napadeného rozhodnutí žalovaného byl stav po mnoha operacích vrozeného onemocnění tlustého střeva, v roce 1991 se založením terminální ileostomie, v roce 1992 s amputací rekta, s přetrvávající píštělí na hrázi se sekrecí hlenohnisavou, když píštěl vychází z laločnatého slepého útvaru, přičemž píštěl vesikoperineální nebyla prokázána, i když byl připuštěn tzv. záklopkový mechanismus. V tomto posudku byly uvedeny a zhodnoceny veškeré lékařské nálezy, které posudková komise měla k dispozici, navíc bylo provedeno z podnětu posudkové komise další vyšetření žalobce na radiologické klinice Fakultní nemocnice Olomouc dne 21. 4. 2001 a 23. 4. 2001. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované byl podle PK MPSV hodnocen podle vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění vyhlášky č. 157/1997 Sb. (dále jen „vyhláška č. 284/1995 Sb.“), a to podle přílohy č. 2 kap. X odd. C srovnatelně s položkou 4, písm. c), kde je pomocně míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti uvedena (50 %), s použitím přílohy č. 4 k uvedené vyhlášce odd. A odd. 2 písm. a), přičemž se jedná u žalobce o zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky a jedná se u něho o zdravotní postižení, a to umělé vyústění trávícího nebo močového traktu na povrchu těla. Krajský soud se se závěrem PK MPSV ztotožnil a dospěl k závěru, že plný invalidní důchod byl žalobci odňat důvodně, když jeho míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti již není taková, aby splnil podmínky nároku na plný invalidní důchod, a proto mu přísluší pouze částečný invalidní důchod. Proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu podal žalobce v souladu s novou právní úpravou správního soudnictví, účinnou od 1. 1. 2003 (§ 129 odst. 3 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost. Jako důvody kasační stížnosti uvedl nezákonnost rozhodnutí krajského soudu, vady řízení před správním orgánem a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti, jakož i vadě řízení, přičemž vycházel z ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č. j. 6 Ads 29/2003 - 105, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č. j. 41 Ca 76/2000 - 74, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl následující rozhodné skutečnosti. Předně provedl rekapitulaci kasačních námitek žalobce, když tyto námitky podle jejich obsahu rozčlenil v bodech 1 - 12 a podřadil je podle jejich obsahu pod jednotlivé důvody kasační stížnosti uvedené v § 103 odst. 1, a to následovně: důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tvoří podle jejich obsahu námitky stěžovatele uvedené pod bodem ad 3, důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tvoří podle jejich obsahu námitky stěžovatele námitky stěžovatele ad 1 a ad 12, důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvoří podle jejich obsahu námitky stěžovatele ad 2, 4, 5, 6, 9 a 10, přičemž ve všech uvedených případech se jedná o jiné vady řízení před soudem, jež mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Námitky stěžovatele ad 3, 7, 8 a 11 se týkají nedostatku důvodu rozhodnutí soudu. Z uvedeného předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel nebyl úspěšný s námitkami zahrnutými pod body ad 1, 3, 4, 5, 9, 10, 11 a 12. V případě námitek zahrnutých pod bodem ad 9 byl stěžovatel neúspěšný v části týkající se porušení zásady ústnosti jednání u PK MPSV, zpochybnění odborné úrovně členů PK MPSV a údajné formálnosti jednání této komise bez účasti stěžovatele. Ve zbývající části výše uvedených námitek stěžovatel úspěšný byl, a to v rozsahu námitek uvedených pod body ad 2 (z části), 6, 7 a 8. Nejvyšší správní soud tak považoval výše označené námitky za důvodné z hlediska zjištěných následujících pochybení krajského soudu: a) krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s návrhem stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem, který měl podle jeho názoru vypracovat znalecký ústav, a jenž stěžovatel navrhl při jednání před soudem dne 24. 4. 2002 (část námitek uvedených pod bodem 2); b) krajský soud se nevypořádal s námitkou stěžovatele, podle které MUDr. P. G., CSc., jako člen PK MPSV, nebyl odborníkem na proktologii, nýbrž na štítné žlázy, takže nebyl kvalifikován k posouzení zdravotního stavu stěžovatele; c) krajský soud v rozsudku neodůvodnil, proč neprovedl některé důkazy, jejichž provedení stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem navrhoval, a to znaleckým posudkem ohledně zdravotního stavu stěžovatele vyhotoveným znaleckým ústavem (viz též pochybení krajského soudu pod bodem a), výslechem MUDr. V. K., MUDr. P. G., CSc., MUDr. H. F. a D. K. a dále seznamem všech jednání, jenž PK MPSV v Brně vedla v posledním čtvrtletí; d) krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s námitkou stěžovatele vznesenou dne 24. 4. 2002, ve které stěžovatel poukázal na skutečnost, že v řízení před OSSZ v Olomouci nebyl seznámen s podklady, jenž vyzněly v hodnocení jeho zdravotního stavu tak, že již neodpovídá plné invaliditě. Lékařkou OSSZ mu bylo pouze sděleno, že jeho zdravotní stav se nezměnil, avšak změnily se právní předpisy, takže jeho zdravotní stav již odpovídá jen částečné invaliditě, přičemž poučení mu bylo údajně poskytnuto pouze v tom smyslu, že až dostane rozhodnutí žalovaného, může podat opravný prostředek k soudu, avšak ne v tom smyslu, že může nahlížet do spisu a seznámit se s podkladovým materiálem pro vydání rozhodnutí. V této souvislosti v podstatě stěžovatel brojil proti nesprávnému postupu správního orgánu, jenž neodpovídal zásadě, že účastník správního řízení má mít dostatek informací v tom, aby se mohl účinně bránit proti správním rozhodnutím a aby mu obrana nebyla ztížena, přičemž tuto argumentaci použil i ve svém přípisu ze dne 9. 1. 2000 (č. l. 22 soudního spisu), v němž poukázal na princip rovnosti zbraní. Totéž vytýkal i postupu soudu a postupu PK MPSV. S touto námitkou se však krajský soud ve svém rozhodnutí žádným způsobem nezabýval (námitky uvedené pod bodem ad 8). Na základě výše uvedených zjištěných pochybení krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil výše citovaným rozsudkem rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, č. j. 41 Ca 76/2000 - 74, přičemž v závěru odůvodnění zrušujícího rozsudku uložil krajskému soudu, aby zjistil od stěžovatele, jaké skutečnosti mají být podle jeho názoru navrženými důkazy prokázány, aby zvážil provedení důkazů navržených stěžovatelem, jenž před tím od něj zjistí, aby provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem, aby ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného a hodnocení důkazů přezkoumatelným způsobem promítl v odůvodnění svého rozhodn