6 Ads 61/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 61/2007- 106 - text 6 Ads 61/2007 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. H., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 2. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Ca 15/2007 - 63, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Ca 15/2007 - 63, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení podala kasační stížnost proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 14. 2. 2003, č. X; tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žalobcovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). Řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky vedla žalovaná k žalobcově žádosti ze dne 31. 10. 2001. Žalobce žádost podal v přesvědčení, že mu svědčí postavení politického vězně v definici podané ust. § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Jedinou spornou otázkou, která v projednávané věci měla a má být posouzena je, zda rozhodnutí o věznění žalobce bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Citovaný zákon totiž v ustanovení § 2 odst. 1 do osobního rozsahu zákona zahrnuje pouze občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1.lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Není sporu o tom, že žalobce byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964, sp. zn. 3 T 258/64, kterým byl uznán vinným trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví dle § 132 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deset let, dále k propadnutí celého majetku a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkce vedoucího na úseku socialistického obchodu. Současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému podniku Pramen Valašské Meziříčí škodu ve výši 249 481 Kč. Odvolání J. H. proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto. Generální prokurátor podal dne 2. 5. 1991 stížnost pro porušení zákona ve prospěch J. H. Tato stížnost nebyla podána v režimu § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, což potvrdilo Nejvyšší státní zastupitelství žalované výslovně dne 11. 11. 1994 pod sp. zn. 1 NZn 224/94. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 1991, sp. zn. 7 Tz 39/91, zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně i navazující usnesení Krajského soudu v Ostravě, přičemž shledal porušení § 254 odst. 1, § 256 a § 2 odst. 5, 6 trestního řádu v neprospěch obviněného J. H. Nejvyšší soud vytkl v tomto rozsudku nedostatky ve skutkových zjištěních a jednostranné hodnocení důkazů, především v tom směru, že okresní soud v původním řízení téměř bez výhrad převzal závěry revizní zprávy o výši manka (jednání, kterého se měl J. H. dopustit, mělo spočívat v tom, že od roku 1959 do roku 1963 v Rožnově pod Radhoštěm jako vedoucí prodejny č. 006 - 10 národního podniku Pramen postupným a soustavným zadržováním peněz z prodejny formou krácení tržeb rozkradl ke škodě státního obchodu Pramen, n. p., částku 249 481 Kčs) a důsledně nezjišťoval způsob hospodaření obviněného na prodejně, neobjasněna zůstala příčina vzniku manka. Na tom podle názoru Nejvyššího soudu nic neměnilo doznání obviněného a jeho obhajoba, pokud jde o motivaci trestné činnosti, tj., že byl vydírán členy protistátní skupiny, která mu vyhrožovala zmrzačením jeho dětí v případě odporu. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku rovněž uvedl, že duševní stav obviněného vyžadoval znaleckého zkoumání. Usnesením vyšetřovatele Policie ČR ze dne 17. 12. 1992 bylo pak trestní stíhání proti J. H. zastaveno. Ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody byl žalobce omezen na svobodě od 1. 7. 1963 do 21. 12. 1970. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že žalobce se řadu let domáhá postavení osoby účastné na soudní rehabilitaci, a to pro účely odškodnění, příplatku k důchodu a nyní jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Ve správních spisech žalované se nachází písemnost Ministerstva spravedlnosti z 16. 5. 1994, zn. Odšk. 642/94/Kr/C, v níž se žalobci sděluje, že mu přiznává odškodnění ve výši 282 898 Kč jako náhradu ušlého výdělku pod dobu výkonu trestu, náhradu škody za propadlý majetek a zaplacené náklady obhajoby. Současně tehdy Ministerstvo spravedlnosti sdělilo, že podle jeho názoru na případ žalobce nedopadá odškodnění v režimu zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž obecné předpisy, tedy § 372 zákona č. 141/1961 Sb. Ve správním spise žalované se rovněž nachází trestní oznámení ze dne 1. 12. 2002, které J. H. podal na bývalého ministra spravedlnosti JUDr. Jaroslava Bureše a ředitele odboru odškodnění Ministerstva spravedlnosti JUDr. Petra Peřinu, z nějž plyne, že žalobce vedl ve věci odškodnění spory před soudy činnými v oblasti občanského soudního řízení. Z veřejně přístupných zdrojů Nejvyššího soudu si Nejvyšší správní soud opatřil rozsudek ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2242/2004, kterým bylo dovolání J. H. do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 581/2003 - 339, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 14/99) tak, že se žaloba zamítá, co do částky 110 395 Kč s příslušenstvím zamítnuto, jinak bylo dovolání odmítnuto. Z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že soudy činné v občanském soudním řízení dospěly k jednoznačnému závěru, že J. H. není rehabilitovanou osobou podle zákona č. 119/1990 Sb. – k tomuto závěru došel dovolací soud zjištěním ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1991, sp. zn. 7 Tz 39/91, kdy Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozhodnutí podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 trestního řádu, stížnost pro porušení zákona byla podána Generálním prokurátorem ČR podle § 266 odst. 1 trestního řádu. „Nejednalo se tedy ani o obligatorní podání stížnosti podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a ani Nejvyšší soud při zrušení rozhodnutí nepostupoval podle zákona č. 119/1990 Sb. Soudní rozhodnutí, jímž byl žalobci uložen trest, nebylo zrušeno podle uvedeného zákona, nýbrž podle obecných ustanovení trestního řádu, žalobce tedy není rehabilitovanou osobou a z toho plyne, že mu nárok na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. nevznikl“ – uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2242/2004 ze dne 21. 6. 2005. V oblasti náhrady škody tedy soudy autoritativně již rozhodly, že žalobce není osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. V oblasti úpravy starobního důchodu žalobce podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, byly spory mezi žalobcem a žalovanou Českou správou sociálního zabezpečení ukončeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2005, č. j. 6 Ads 52/2003 - 78, v němž zdejší soud uzavřel po obsáhlém rozboru, že žalobce na úpravu důchodu nárok nemá, neboť nebyl rehabilitován postupem předvídaným zákonem č. 119/1990 Sb. V nyní posuzované věci jde o nárok žalobce na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., jenž rovněž jako podmínku pro přiznání nároku stanoví, že odsuzující rozhodnutí bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Jedná se tedy o totožnou otázku, kterou řešily soudy v oblasti občanského soudního řízení, ale kterou též již řešil zdejší soud ve věci sp. zn. 6 Ads 52/2003. Žalovaná měla jako podklad pro posouzení splnění cit. podmínky veškerá dostupná rozhodnutí soudů činných v trestním řízení; původní trestní spis z roku 1964 již není k dispozici. Přestože J. H. opakovaně žádal Okresní soud ve Vsetíně, aby rozhodl o jeho soudní rehabilitaci, byly tyto návrhy podvakrát zamítnuty (v roce 1995 – č. j. Nt 2303/94 - 36 ze dne 9. 3. 1995, přičemž stížnost proti tomuto rozhodnutí byla pod sp.zn. 27 Rto 4/95 ze dne 29. 6. 1996 zamítnuta s výslovným konstatováním, že „návrh byl podán ve věci, na kterou se zákon o soudní rehabilitaci nevztahuje“) a opětovně dne 23. 7. 2001 pod č. j. Nt 2303/94 - 38, s týmž výrokem („…Návrh o vydání rehabilitačního rozhodnutí se zamítá“). Orgánem příslušným rozhodnout ve věcech soudní rehabilitace byl přitom, jak podrobně rozvedeno v rozsudku zdejšího soudu