6 As 51/2005 — Nejvyšší správní soud

6 As 51/2005- 129 - text č. j. 6 As 51/2005 - 135 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobců: a) P. R., b) D. R., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2003, č. j. MHMP - 65345/2002/VYS/Kš/Be, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 6 Ca 127/2003 - 75, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, č. j. 6 Ca 127/2003 - 75, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2003, č. j. MHMP - 65345/2002/VYS/Kš/Be, bylo změněno rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části Praha 7 ze dne 18. 3. 2002, č. j. 02 - 1208 Hol./2/Hu., tak, že se dodatečně povolují JUDr. M. Š. stavební úpravy provedené v bytě ve 3. patře domu č. p. 1208, H. 4, v P., spočívající v probourání dveří mezi pokojem bytu 1 + 2 užívaného dr. Š. a pokojem sousedním, který byl součástí bytu užívaného manžely Š., dále napojení plynového etážového topení a rozvodu elektrické energie a zároveň se povoluje užívání shora uvedených stavebních úprav jako bytu sestávajícího z kuchyně, předsíně, tří pokojů, koupelny a WC. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž zejména uvedli, že jím byli zkráceni na svých právech, a to především právech vlastnických dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nad práva vlastnická nelze nadřazovat práva nájemce, které je toliko od vlastnického práva odvozeno. Stěžovatelé nesouhlasí s nepovolenými stavebními úpravami, které byly v dotčených bytech provedeny, neboť jimi došlo k devastaci bytů a snížení jejich hodnoty. Dále napadli průběh řízení před žalovaným, který byl povinen provést místní šetření za účasti vlastníků. V doplnění žaloby dále uvedli, že nikdy nevyjádřili právně relevantní souhlas se stavebními úpravami realizovanými dr. Š., jimiž došlo ke změně dispozičního uspořádání bytů oproti stavu původně zkolaudovanému. Rovněž konstatovali, že změnu povolila osoba k tomu neoprávněná, a proto byly provedeny svévolně a neoprávněně. Nesouhlasili s tvrzením žalovaného, že sami vstoupili do práv a povinností předchozího vlastníka. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli zrušení napadeného správního rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že odbor bytového hospodářství Obvodního národního výboru v Praze 7, který v té době rozhodoval o přidělování bytů a jejich slučování, vydal dne 30. 3. 1990 rozhodnutí, kterým byl manželům Š. stávající byt rozšířen o 1 místnost. Na základě toho byla dne 11. 4. 1990 mezi Bytovým podnikem v Praze 7 a manžely Š. sepsána dohoda o užívání bytu, jež sloužila především ke stanovení výpočtu úhrad nájemného a služeb spojených s užíváním bytu. Tato dohoda byla dle názoru městského soudu uzavřena platně. Rovněž konstatoval, že výše popsané stavební úpravy byly provedeny bez řádného stavebního povolení. Pokud dále zkoumal, zda žalovaný řádně posoudil splnění podmínek § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územní plánování a stavebním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon“), který umožňuje stavebnímu úřadu nenařídit odstranění nepovolené stavby, pak zejména konstatoval, že stavba je v souladu s veřejným zájmem a původní vlastník se změnami souhlasil. Dospěl též k závěru, že dr. Š. byla v souladu s § 97 odst. 2 stavebního zákona účastnicí správního řízení a žalovaný nepochybil ani v případě, že nenařídil místní šetření a vycházel ze zjištění učiněných při místních šetřeních v souvisejících odvolacích řízeních. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, a to s výslovným odkazem na kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pochybení městského soudu spatřují v následujících skutečnostech: Soud se nevypořádal s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, č. j. 19 Co 161/2002 - 57, týkajícím se téže věci, jež mu bylo předloženo stěžovateli. Je v něm konstatováno, že k předmětným úpravám bytu nebylo nikdy vydáno stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí a v právním slova smyslu stále existuje byt o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím. Tímto usnesením byl soud při projednávání věci vázán, a proto jeho rozhodnutí je v celém rozsahu scestné a nezákonné. Dále stěžovatelé tvrdí, že se soud nevypořádal s nezákonnou argumentací žalovaného, pokud jde o nezbytnost souhlasu vlastníka stavby. Ve smyslu § 58 odst. 3 stavebního zákona může, jde-li o stavební úpravu, být stavebníkem právnická nebo fyzická osoba, která je nájemcem stavby, předloží-li o tom dohodu s vlastníkem stavby. Proto nájemce není bez souhlasu vlastníka oprávněn k podání žádosti o dodatečné stavební povolení. Stěžovatelé rovněž považují za zmatečné výroky soudu ohledně nutnosti provádět místní šetření a konstatují, že žalovaný hrubě porušil zákony a předpisy, pokud provedl místní šetření, aniž by o něm uvědomil a k němu přizval účastníky řízení - stěžovatele. Ze všech výše uvedených důvodů měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit. Proto navrhují, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že o usnesení, jímž argumentují stěžovatelé, mu není nic známo a toto usnesení není ani součástí spisového materiálu. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nelze v kasační stížnosti uplatňovat důvody nad rámec žalobních námitek, přičemž v žalobě stěžovatelé toto usnesení nezmiňovali. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že z uvedeného usnesení stěžovatelé dovozují, že předmětné stavební úpravy nebyly stavebním úřadem povoleny ani zkolaudovány. Tyto skutečnosti byly ovšem v řízení před správními orgány i před soudem nesporné a právě ony byly důvodem pro zahájení předmětného správního řízení. Podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je k žádosti o dodatečné povolení stavby nutno předložit doklady jako k žádosti o stavební povolení. Žalovaný je však toho názoru, že ustanovení vztahující se ke stavebnímu řízení lze použít pouze přiměřeně, neboť některé vyžadované doklady není možno předložit ke stavbě již dokončené. Podle § 16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (dále jen „prováděcí vyhláška“), stavebník k žádosti o stavební povolení předkládá doklad, jímž prokazuje své vlastnické nebo jiné právo ke stavbě, které ho opravňuje k provedení změny stavby. Není však předepsáno, o jaký doklad se má jednat a jakou formu má mít. Nevyplývá to ani z § 58 odst. 2 stavebního zákona. Doklady prokazující toto právo proto hodnotí správní orgány podle § 34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (účinného do 31. 12. 2005), a to každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Ustanovení § 58 odst. 3 stavebního zákona nelze dle názoru žalovaného na daný případ aplikovat, neboť vymezuje případy, kdy nájemce stavby může být stavebníkem a žádat o stavební povolení. V případě v němž je předmětem řízení již dokončená stavba, je zcela zřejmé, že stavebníkem je osoba, která stavbu provedla, a proto je nelogické tvrdit, že osoba, která stavbu provedla, nemůže být v daném případě stavebníkem. Z textu kasační stížnosti dle žalovaného není zřejmé, koho stěžovatelé považují v daném případě za stavebníka. Pokud by tímto stavebníkem byl Obvodní podnik bytového hospodářství, je zřejmé, že k provedení stavebních úprav nepotřeboval žádný souhlas, neboť sám byl osobou vykonávající vlastnická práva. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobami oprávněnými, neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.), stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) a namítají kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem městského soudu zaobíral v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje § 109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Důvod kasační stížnosti obsažený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud předesílá, že