— Nejvyšší správní soud

7 A 158/2000- 97 - text 7 A 158/2000 – 106 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Dopravní podnik Ústeckého kraje a. s., se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, (dříve: ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s., se sídlem Revoluční 3289/13, Ústí nad Labem), zast. JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem Čs. legií 172, Klatovy, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 6. 2000, č. j. O-125910-97, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 29. 8. 2000 se obchodní společnost ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. O-125910-97, a naposled uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím prvního stupně byla zamítnuta přihláška kombinované ochranné známky O-125910-97 ve znění „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze. Podle tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy, v nichž byla přede dnem účinnosti s. ř. s. dána jejich věcná příslušnost, dokončí řízení zahájená před těmito soudy. V předmětné věci bylo přede dnem 1. 1. 2003 zahájeno řízení a byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, neboť obsahem žaloby byl návrh na přezkoumání rozhodnutí vydaného ústředním orgánem státní správy. Podle ustanovení § 130 odst. 1 s. ř. s. řízení o žalobách podaných podle části páté hlavy druhé zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2002, o nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti s. ř. s., se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (tj. podle § 65 a násl. s. ř. s.). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení s. ř. s. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2003, č. j. 7 A 158/2000 – 41, byla žaloba odmítnuta s tím, že se jedná o tzv. soukromoprávní věc a soudem příslušným k rozhodnutí je obecný soud v rámci občanskoprávního řízení. Žalobce byl zároveň poučen o tom, že může ve věci do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté o. s. ř. (ve znění účinném po 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů zachovány. Žalobce řídě se uvedeným právním názorem podal dne 25. 7. 2003 u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu, v níž navrhoval, aby soud vydal rozsudek, jímž se žalovanému ukládá povinnost zapsat do rejstříku ochranných známek označení „ČSAD BUS Ústí nad Labem“ jako ochrannou známku žalobce. K návrhu žalobce (a po souhlasném vyjádření žalovaného) k postupu podle § 104c odst. 2 o. s. ř. byla Okresním soudem v Ústí nad Labem věc předložena zvláštnímu senátu, zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který usnesením ze dne 23. 7. 2004, č. j. Konf 64/2004 – 8, rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. O-125910-97, ve věci zápisu kombinované ochranné známky „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“ do rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví. Současně zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2003, č. j. 7 A 158/2000 – 41, s tím, že naposledy uvedený soud bude pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě. Na Nejvyšším správním soudu tudíž bylo dokončit řízení o původní žalobě podané u Vrchního soudu v Praze. V žalobě žalobce tvrdí, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. V první řadě žalovanému vytýká chybné vymezení okruhu účastníků správního řízení. Podle žalobce účastník řízení musí vždy mít právní subjektivitu. Žalovaný však nevyjasnil, kdo podal námitky proti zápisu ochranné známky. Dále žalobce pokládá hodnocení zaměnitelnosti přihlašované ochranné známky a namítané proslulé známky za nepřesvědčivé. Žalovaný hodnotil slovní a částečně i grafický prvek ochranných známek, opomenul však hodnotit prvek barevnosti. Proslulá ochranná známka je černobílá, zatímco přihlašovaná ochranná známka je barevná. Hodnocení tohoto hlediska však v rozhodnutí žalovaného chybí. Žalobce je též názoru že také grafické zpracování přihlašované ochranné známky je výrazně odlišné od známky namítané. Verbálním prvkem pak je obchodní jméno žalobce, které samo má rozlišovací způsobilost. Žalobce požaduje zrušení napadeného správního rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatuje, že s žalobcovými tvrzeními nesouhlasí. Jeho námitka týkající se nedostatku právní subjektivity, resp. chybného vymezení okruhu účastníků řízení vypovídá, že žalobce neporozuměl zcela institutu kolektivní ochranné známky. U něj je třeba odlišovat subjekt práva vlastnického a subjekt práva užívacího. Zatímco majitelem kolektivní ochranné známky může být pouze sdružení podnikatelů, subjekty práva užívacího mohou být pouze členové nebo společníci tohoto sdružení zapsaní v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví, nikoli sdružení samotné. Sdružení podnikatelů založené za účelem společného užívání kolektivní ochranné známky tedy má také právní subjektivitu, kterou žalovaný zkoumá podle smlouvy o podmínkách používání kolektivní ochranné známky, jež je obligatorní přílohou k přihlášce kolektivní ochranné známky. Taková smlouva byla k přihlášce proslulé kolektivní ochranné známky přiložena. Proto aby žalovaný mohl jednat ve správním řízení se sdružením podnikatelů, nebylo třeba jeho způsobilost dále vyjasňovat či prokazovat, neboť žalovanému byla známa z předchozího řízení. Na věci nic nemění, bylo-li v rozhodnutí první instance toto sdružení označeno jako „sdružení podnikatelů“ a v rozhodnutí druhé instance jako „sdružení uživatelů“. Na právní existenci sdružení nemá vliv ani to, že některý z jeho členů je v likvidaci nebo zanikl, neboť to z předložené smlouvy nevyplývá. K otázce zaměnitelnosti ochranných známek žalovaný odkazuje na rozhodnutí o rozkladu. K prvku barevnosti žalovaný uvádí, že proslulá kombinovaná ochranná známka byla zapsána v neutrálním černobílém provedení, a proto ji majitel může užívat v jakémkoli barevném provedení, třeba i v provedení, v němž byla přihlášena ochranná známka žalobcova. Starší právo tedy v tomto směru svědčí žalobcovu odpůrci. Žalovaný má na základě uvedeného za to, že nepochybil a navrhuje zamítnutí žaloby. V replice k vyjádření k žalobě žalobce zdůrazňuje, že nadále zůstává otázkou, zda ono sdružení podnikatelů mělo právní subjektivitu, přičemž z rozhodnutí obou stupňů nelze zjistit, zda se touto otázkou žalovaný zabýval a jak ji vyřešil. Dále žalobce dodává, že ze smlouvy, jíž se žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dovolává, nelze existenci právní subjektivity předmětného sdružení dovodit. Žalovaný též opominul zabývat se kolizí zájmů mezi žalobcem (přihlašovatelem ochranné známky) a namitatelem. Za situace, kdy jako zástupce namitatele vystupuje osoba, která původně hájila i zájmy žalobce, měl žalovaný kolizi řešit buď výzvou namitateli ke změně zastoupení nebo ustanovením kolizního opatrovníka. K otázce zaměnitelnosti pak žalobce podotýká, že hodnocení barevnosti přihlašované ochranné známky žalovaný nepojal do rozhodnutí, ale až do vyjádření k žalobě. Nejvyšší správní soud podle § 75 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a to v mezích žalobních bodů žalobcem uplatněných, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a neshledav vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že obchodní společnost ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. podala dne 2. 10. 1997 přihlášku kombinované barevné ochranné známky ve znění „ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s.“, a to pro výrobky a služby třídy 6 – kovové potřeby zámečnické a klempířské; 12 – dopravní prostředky a zařízení pro pozemní komunikaci, náhradní díly pro automobilovou dopravu z oceli a kovů; 39 – doprava; 41 – výchova, výuka, školení a vzdělávání dospělých – autoškoly; 42 – služby cestovního ruchu. Dne 9. 2. 1999 ing. J. K., patentový zástupce a soudní znalec, podal námitky proti zápisu uvedené ochranné známky do rejstříku. V podání sdělil, že „zastupuje kolektivní ochranné známky ČSAD“. Dále u