8 Afs 4/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 4/2007- 72 - text 8 Afs 4/2007 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Město Trutnov, se sídlem Slovanské náměstí 165, Trutnov, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2005, čj. 5123/170/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2006, čj. 31 Ca 310/2005  38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) poskytlo žalobci rozhodnutím ze dne 25. 9. 2000, (dále jen „rozhodnutí o poskytnutí dotace“), účelově určené prostředky ze státního rozpočtu ve výši 340 000 Kč na akci ev. č. 322040 0638 – „Úpravy CTZ v oblasti VS 34 a 36 Trutnov“. Finanční úřad v Trutnově uložil žalobci platebním výměrem ze dne 7. 1. 2005, čj. 945/05/268980/6965, odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 13 238 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 9. 2005, čj. 5123/170/2005, zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, čj. 31 Ca 310/2005  38, zamítl. Ztotožnil se přitom se závěrem žalovaného, podle nějž žalobce nedodržel stanovený systém financování, neboť při snížení celkových investičních nákladů na předmětnou akci nedodržel stanovený poměr mezi celkovými investičními náklady a dotací, přičemž část dotace čerpaná nad rámec stanoveného poměru nebyla vrácena. Žalobce podle krajského soudu akceptoval svým podpisem podmínky pro čerpání investiční dotace v podprogramu I-VII pro rok 2002 (dále jen „podmínky“), na které poskytovatel dotace odkázal v zápatí svého rozhodnutí a které představovaly nedílnou součást rozhodnutí o poskytnutí dotace. Žalobci byla v souladu s § 5 odst. 2 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová pravidla“), poskytnuta účelová dotace za podmínek stanovených zásadami dotační politiky. Částka poskytnutá jako systémová dotace odpovídala určitému procentu celkových investic. Poskytovatel dotace v podmínkách mj. stanovil, že při snížení celkových investičních nákladů akce je investor povinen dodržet původní poměr mezi celkovými investičními náklady akce a dotací, v případě vyššího poměru dotace je povinen přeplatek vrátit. Krajský soud přisvědčil postupu správce daně, který žalobci podle § 30 odst. 1 rozpočtových pravidel uložil povinnost vrátit neoprávněně zadržované prostředky do státního rozpočtu. Krajský soud rovněž odmítl námitku žalobce, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné pro absenci porovnání trestů za delikty z pohledu staré a nové právní úpravy. Stanovení povinnosti vrátit neoprávněně zadržované prostředky do státního rozpočtu nelze kvalifikovat jako trest, proto princip přípustnosti trestání podle novější právní úpravy nelze v daném případě aplikovat. Krajský soud uzavřel, že žalovaný správně aplikoval citovaná ustanovení, a žalobu zamítl. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, opírající se o stížní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jakkoliv své námitky těmto ustanovením výslovně nepodřadil. Stěžovatel namítl, že krajský soud neposoudil správně právní otázku dodržení podmínek udělení dotace. Rozpočtová pravidla neobsahují, mimo podmínky účelu dotace obsažené v § 5 odst. 2 rozpočtových pravidel, úpravu týkající se podmínek dotace. Závazné podmínky pro udělení dotace tak měly být uvedeny v rozhodnutí a pokud nebyly, je pro posuzování splnění podmínek udělení dotace relevantní pouze skutečnost, že dotace byla použita na určený účel. V té souvislosti stěžovatel poukázal i na skutečnost, že účelem akce bylo snížit roční dodávky tepelné energie výměníkových stanic. Z posouzení naplnění účelu dotace Českou energetickou agenturou přitom vyplývá, že účel akce byl naplněn dvojnásobně a jednotlivé parametry předpokládaných úspor prokazují, že celá akce byla vedena účelně a hospodárně. Zároveň stěžovatel namítl, že se krajský soud touto námitkou nezabýval. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 59 Ca 33/2003, podle kterého neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu představuje pouze jejich skutečné použití zcela v rozporu s určením. Dále stěžovatel zpochybnil právní posouzení závaznosti odkazu na podmínky čerpání dotace v zápatí rozhodnutí, kde bylo stanoveno, že podmínky jsou nedílnou součástí rozhodnutí o udělení dotace. Přestože stěžovatel podmínky podepsal a vzal na vědomí ještě před vydáním rozhodnutí o poskytnutí dotace, považoval je za nezávazné a informativní, nevztahující se přímo k účelu dotace. Stěžovatel rovněž namítl, že z podmínek neplynou žádné povinnosti, jejichž porušení by bylo porušením rozpočtové kázně. Termín „poměr dotace“ nebyl v podmínkách nijak definován, podmínky jsou v tomto ohledu velmi neurčité a nesrozumitelné a stěžovateli proto nelze účinně vytýkat porušení nedodržení stanoveného poměru dotace k vlastním investičním prostředkům. Stěžovatel také zdůraznil, že při snížení celkových investičních nákladů na akci se stanovený poměr snížil podle skutečných nákladů. Povinnost vrátit přeplatek proto stěžovateli nemohla vzniknout, taková povinnost se vztahovala k vyššímu, nikoliv nižšímu poměru investičních prostředků. Stěžovatel vytkl krajskému soudu i to, že dovodil závaznost podmínek pro čerpání dotace pouze výkladem, přestože závazná pravidla musí být podle stěžovatele stanovena v zákoně nebo v rozhodnutí vydaném na základě zákona. Krajský soud dovodil závaznost podmínek podle pravidel, která se stala pravidly porušení rozpočtové kázně až od 1. 1. 2004. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně podřadil závaznost podmínek pod § 5 odst. 2 větu první rozpočtových pravidel ve vztahu k pozdějšímu § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Výklad závaznosti nadto není podřazen příslušné větě první rozpočtových pravidel (zákona č. 576/1990 Sb.). Stěžovatel také zopakoval žalobní námitku, že trest se za účinnosti nové právní úpravy ukládá podle staré právní úpravy. Rozhodnutí o sankci ani o její výši není v rozhodnutí žalovaného zdůvodněno. Stěžovatel připomněl, že takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a odkázal na článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které i ve správním řízení platí povinnost použít práva příznivějšího pro pachatele. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel napadl kasační stížností mj. nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel rozpracoval tento důvod kasační stížnosti na jejích čtrnácti stranách, přičemž se převážně vrací k jednotlivým námitkám uplatněným již v žalobě a předtím i v odvolání proti správnímu rozhodnutí prvního stupně. Konfrontován s takto koncipovanou kasační stížností Nejvyšší správní soud připomíná, jaký je smysl kasačního přezkumu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 4/2005  56, a ze dne 12. 3. 2008, čj. 2 Afs 56/2007  141, oba na www.nssoud.cz). Není jím znovu a samostatně posuzovat věc, která již byla předmětem správního řízení, neboť takovým posouzením by byl Nejvyšší správní soud postaven toliko do role jakéhosi čtvrtého stupně veřejné správy. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Úkolem Nejvyššího správního soudu pak je posuzovat v rámci kasačního přezkumu, zda rozhodnutí krajského soudu napadené kasační stížností trpí některou z vad vyjmenovaných v § 103 odst. 1 s. ř. s. a uplatněných v kasační stížnosti. Úkolem Nejvyššího správního soudu není řešit znovu a komplexně otázky, jež byly předmětem samotného správního řízení a v rámci kontroly zákonnosti rozhodnutí i předmětem řízení před krajským soudem. Uvedení konkrétních námitek proti rozsudku krajského soudu nelze nahradi