8 As 9/2007 — Nejvyšší správní soud

8 As 9/2007- 74 - text 8 As 9/2007 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. S. Š., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovu, advokátkou se sídlem Třebízského 175, Slaný, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2004, čj. 20932/2004-603, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, čj. 6 Ca 270/2004  49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2004, čj. 20932/2004-603, žalovaný zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha (dále jen „ČTÚ“), ze dne 21. 6. 2004, čj. 009280/2004-631/Něm/E, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení § 88 odst. 8 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“), jehož se žalobce dopustil tím, že při provádění výkopových prací přerušil telekomunikační kabel místní sítě. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, čj. 6 Ca 270/2004  49, zamítl. Podle městského soudu ze spisového materiálu nevyplývá včasnost podaného odvolání. Zástupkyni žalobce nebyla dne 23. 6. 2004 zastižena v místě doručení, proto jí byla písemnost určená do vlastních rukou uložena na poště a uložení této písemnosti jí bylo oznámeno. Zásilku převzala až dne 9. 7. 2004. V této souvislosti pak doložila soudu, že se v době od 25. 6. 2004 do 7. 7. 2004 v místě doručení nezdržovala. Krajský soud konstatoval, že nedoložila, že se v den uložení zásilky nezdržovala v místě doručování. Po uplynutí tří dnů od uložení, tj. od 28. 6. 2004 (třetí den po uložení zásilky připadl na sobotu) počala běžet lhůta k podání odvolání, proto odvolání proti rozhodnutí ČTÚ o udělení pokuty, které žalobce předal k poštovní přepravě dne 22. 7. 2004, bylo opožděné. Městský soud odmítl i námitku, že pokuta nebyla pravomocně uložena v zákonem stanovené lhůtě dvou let ode dne, kdy se žalovaný o protiprávním jednání dozvěděl (§ 100 odst. 1 zákona o telekomunikacích). Podle městského soudu ČTÚ rozhodl o uložené pokutě dne 21. 6. 2004, aniž by jeho rozhodnutí bylo účinně napadeno odvoláním, a nabylo tak právní moci do dvou let ode dne, kdy se úřad o protiprávním jednání žalobce dozvěděl, tj. před 5. 8. 2004. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností opírající se o stížní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem, a podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení před správním orgánem, pro kterou měl soud rozhodnutí zrušit. Stěžovatel především namítl, že městský soud žalobu zamítl pouze z formálních důvodů a stejně jako žalovaný se nezabýval věcí samotnou. V tomto postupu stěžovatel spatřoval zkrácení na svých právech podle článků 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Městský soud zamítl žalobu, přestože ČTÚ postupoval v rozporu se zákony a správní rozhodnutí se zakládají na podstatných vadách řízení, jsou v rozporu se skutečností, nesrozumitelná, zmatečná a nepřezkoumatelná. Dále stěžovatel upozornil, že lhůta, ve které lze podle zákona o telekomunikacích uložit pokutu, uplynula dne 5. 8. 2004, přičemž rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo vydáno až dne 17. 9. 2004, tj. po jejím uplynutí. Stěžovatel rovněž namítl, že městský soud nepřihlédl k námitce, podle níž byla porušena vyhláška č. 286/2004 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence, v tehdy platném znění (dále jen „poštovní řád“). Dodání poštovní zásilky na dodejku či dodání do vlastních rukou adresáta je doplňkovou službou, kterou si odesílatel zásilky musí sjednat. Z toho důvodu měl být aplikován § 48 poštovního řádu. Má-li pak dojít k fikci doručení podle § 24 odst. 2 zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), musí být příjemce zásilky poučen o důsledcích, které s nepřevzetím poštovní zásilky souvisí. To se ovšem v případě stěžovatele nestalo. Podle stěžovatele městský soud pochybil i v tom, že nehodnotil, jaké důvody na straně samotného stěžovatele (nikoliv pouze jeho zástupce) vedly k tomu, že si zásilku nemohl převzít sám. Bylo-li doručováno stěžovateli i jeho zástupci, měly být okolnosti doručování zjišťovány u obou subjektů. Stěžovatel zpochybnil i doručování své zástupkyni dne 23. 6. 2004 a upozornil na nepřesnosti na dodejce v označení dne, kdy došlo k vyzvednutí písemnosti na poště. Zástupkyně stěžovatele uvedla, že ve dnech 23. 6. 2004 a 24. 6. 2004 měla náročný pracovní program mimo sídlo své kanceláře, proto se na uvedené adrese nezdržovala. Poukázala také na ztížené možnosti vyzvednutí si poštovní zásilky na malém městě, jeho nesrovnatelnost s provozní dobou České pošty v hlavním městě Praze a namítla, že s ohledem na tvrzené a doložené skutečnosti mělo být odvolání žalobce hodnoceno jako včas podané. Pokud žalovaný neprominul stěžovateli lhůtu k podání odvolání a považoval odvolání za opožděné, lze v tomto postupu spatřovat pokus o obcházení zákona a hodnotit jej jako účelový. Konečně stěžovatel poukázal i na současnou právní úpravu doručování podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen“nový správní řád“), která spojuje fikci doručení zásilky až s uplynutím desátého dne po uložení zásilky. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel zároveň navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Usnesením ze dne 12. 7. 2007, čj. 8 Afs 9/2007  66, Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel především namítl, že městský soud žalobu zamítl pouze z formálních důvodů a věcí samotnou se stejně jako žalovaný nezabýval. Stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí podle § 60 správního řádu, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto jakožto opožděné. Odvolání stěžovatele nemohlo být z uvedeného důvodu vůbec meritorně projednáno. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že je-li napadeno správní rozhodnutí, které se nezabývalo podstatou věci, ale pouze posouzením opožděnosti odvolání, lze proti takovému rozhodnutí účinně brojit pouze tvrzením, že odvolání bylo podáno včas (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2006, čj. 4 As 6/2005  59, www.nssoud.cz). V rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 60 správního řádu se odvolací orgán nezabývá věcnou správností či zákonností rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale vyjadřuje se pouze k tomu, že odvolatel učinil svůj úkon opožděně, po lhůtě vymezené zákonem. Odvolací orgán současně zkoumá, zda nejsou dány zákonné předpoklady pro přezkum odvolání z hlediska důvodu pro obnovu řízení či použití mimořádných opravných prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. 8 As 1/2005  165, www.nssoud.cz). Stěžovatel se tedy mohl v žalobě účinně dovolávat zkrácení svých práv především tvrzením, že jeho odvolání bylo podáno včas. Námitky směřující do věci samé účinně uplatnit nemohl, neboť se nemůže dovolávat zkrácení práv, o nichž žalovaný vůbec nerozhodoval. Městský soud proto správně projednal žalobu pouze v rozsahu námitek, zda byly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání pro opožděnost. K argumentaci stěžovatele o porušení článků 36 a 38 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší správní soud poznamenává, že existence lhůt ve vztahu k jednotlivým procesním krokům, např. odvolacích lhůt jako podmínky věcného přezkoumání rozhodnutí, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Relativizace lhůty pro podání odvolání by naopak ve svém důsledku vedla ke zpochybnění právní moci rozhodnutí a dostala by se do rozporu s požadavkem právní jistoty, představujícím jeden ze základních principů právního státu. Nejvyšší správní soud ze spisů zjistil, že rozhodnutí bylo zástupkyni stěžovatele doručeno postupem podle § 24 odst. 2 správního řádu. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo na poště uloženo dne 23. 6. 2004; účinky doručení tedy měly nastat poslední den třídenní lhůty běžící od uložení, tj. dne 26. 6. 2004 (sobota). Jelikož jde