4 Ads 79/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 79/2008- 61 - text  4 Ads 79/2008 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: R. D., zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 12 Ca 47/2006 – 33, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 12 Ca 47/2006 – 33, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 5. 8. 2005, č. j. 11114/213/05, bylo vyhověno žádosti Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správy Ostrava o časově omezené povolení provozovat nadlimitně hlučnou silnici I/48 v úseku provozního staničení 51,983 - 67,598 km do 31. 12. 2008. Odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení bylo zamítnuto žalovaným jako nepřípustné rozhodnutím ze dne 16. 12. 2005, č. j. SOZ-30.1-2.11.05-38081/I. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že v posuzovaném případě se jednalo o řízení vedené podle § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, tj. o správní řízení, v němž příslušný orgán ochrany veřejného zdraví rozhoduje o návrhu na vydání časově omezeného povolení k provozování zdroje nadlimitního hluku nebo vibrací. Žalovaný poukázal na § 94 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle kterého se na rozhodování podle tohoto zákona vztahuje správní řád, nestanoví-li tento zákon jinak. Zákon o ochraně veřejného zdraví v § 94 odst. 2 mimo jiné stanoví, že účastníkem řízení podle § 31 odst. 1 téhož zákona je pouze navrhovatel. To podle žalovaného znamená, že tento navrhovatel je také jedinou osobou oprávněnou rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví vydané v tomto řízení napadnout odvoláním. Protože zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) je podle § 94 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví pouze subsidiárním předpisem a tentýž zákon v § 94 odst. 2 výslovně a jednoznačně omezuje okruh účastníků řízení o vydání povolení podle § 31 odst. 1 pouze na navrhovatele, je podle žalovaného v daném řízení vyloučena aplikace § 14 správního řádu, která obecně vymezuje okruh účastníků správního řízení. S ohledem na § 94 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví je tak žalobkyně z účastenství v předmětném řízení vyloučena; její odvolání žalovaný posoudil jako nepřípustné. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž namítala zkrácení na svých právech tím, že žalovaný napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a také tím, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Vyjádřila názor, že je dotčena na svém vlastnickém právu chráněném čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) včetně práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právu na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny a čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, právu na příznivé životní prostředí chráněném čl. 35 Listiny a právu na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Žalobkyně zdůraznila, že měla právo zúčastnit se správního řízení o udělení časově omezeného povolení podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť v tomto řízení byla dotčena její práva. Žalovanému dále vytýká, že nezjistil řádně skutkový stav a jeho rozhodnutí nesplňuje požadavky § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že je majitelkou obytného domu sousedícího s komunikací, která je zdrojem nadlimitního hluku a vibrací, což zasahuje do jejího právního a také faktického postavení. V důsledku hluku totiž dochází ke snížení hodnoty její nemovitosti. Hluk rovněž negativně ovlivňuje její zdravotní stav (žalobkyně podrobně rozebrala jakým způsobem hluk působí na zdravotní stav obyvatel). Namítala rovněž, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí nevymezuje, z jakých vážných důvodů nelze hygienické limity dodržet, jaká přicházejí v úvahu další opatření k omezení hluku a vibrací a nezdůvodnil ani, jak jednotlivá opatření (jejich kombinaci) zvažoval vzhledem ke kritériu rozumně dosažitelné míry jejich účinku. Podle žalobkyně tak nedošlo k posouzení a výběru z alternativ protihlukových opatření a jejich kombinací z hlediska účinnosti a dosažitelnosti. V důsledku toho, že jí žalovaný nepřiznal postavení účastníka řízení s možností hájit svá práva v řízení před správním orgánem, byla tak zkrácena na právech, jež by jí příslušela zejména podle § 3 odst. 1 až 4, § 32, § 33 a § 46 správního řádu. Na uvedené argumentaci podle žalobkyně nic nemění ani to, že jí zůstává právo žalovat až konečné rozhodnutí vydané na základě § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Poukázala na skutečnost, že osoba stojící mimo správní řízení nemá záruku, že se dozví o tom, že řízení o výjimce je vedeno a že bylo vydáno rozhodnutí. Namítala rovněž, že úprava okruhu účastníků řízení podle § 31 odst. 1 ve spojení s § 94 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví je neústavní, neboť odporuje výše uvedeným ústavním garancím, když bere správnímu orgánu možnost, aby jako s účastníkem řízení zacházel též s osobou, která může být rozhodnutím vydávaným v řízení o výjimce z hlukových limitů dotčena ve svých právech a to i v právech ústavně chráněných. Na podporu svých tvrzení žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, a dodala, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu a není tedy možné zvýhodňovat vlastníka nadlimitního zdroje hluku nad vlastníkem hlukem postižené nemovitosti tím, že by vlastníku dotčené nemovitosti ve správním řízení vůbec nebylo umožněno hájit svá práva. Pokud předmětná úprava účastenství podle zákona o ochraně veřejného zdraví preferuje ochranu práv jedné skupiny vlastníků před právy ostatních vlastníků, nemůže se jednat o úpravu ústavně konformní. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že právní úprava účastenství v řízení o povolování výjimek podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 94 odst. 2 téhož zákona je neústavní a navrhla, aby městský soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) řízení přerušil a věc předložil k posouzení Ústavnímu soudu. Navrhovala rovněž, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na povahu řízení podle § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a konstatoval, že z dikce cit. ustanovení, v němž je mimo jiné uvedeno, že orgán ochrany veřejného zdraví časově omezené povolení vydá, jestliže osoba (provozovatel hluku) prokáže, že hluk nebo vibrace budou omezeny na rozumně dosažitelnou míru, jednoznačně vyplývá, že za splnění v něm uvedených podmínek vzniká žadateli na vydání časově omezeného povolení právní nárok. V předmětném řízení bylo prokázáno, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno v souladu se zákonem. K tvrzení žalobkyně, že je hlukem dlouhodobě obtěžována, což má vliv na její majetkové poměry, pohodu bydlení, kvalitu života a zdravotní stav, žalovaný uvedl, že tyto námitky s věcí nesouvisejí a je nutno je považovat za právně irelevantní. Dovozoval, že i pokud by žalobkyně byla účastníkem v předmětném řízení, nemohly by být její námitky zohledněny. Žalovaný se neztotožnil s námitkou žalobkyně ohledně zkrácení na jejích právech tím, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, neboť v tomto řízení se nejedná o realizaci subjektivních práv žalobkyně, která by jí podle veřejnoprávního předpisu náležela. Jde výlučně o ochranu veřejného zájmu, o posuzování hledisek, týkajících se ochrany veřejného zdraví, tedy o speciální činnost orgánů ochrany veřejného zdraví, která má odborný charakter a výkon státní správy v této oblasti je důsledkem tohoto odborného posouzení tam, kde to předpis stanoví. Účastenství v takovém řízení nemůže být založeno ani zájmem, který má žalobkyně z důvodu jejích soukromých práv, neboť pouhý zájem platnou normou práva veřejného nechráněný, nemůže založit požadovaná procesní práva. Žalovaný uzavřel, že § 94 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví zamezuje v řízení podle § 31 odst. 1 téhož zákona účast jiných osob krom navrhovatele, aniž by se tím stal ústavně nekonformním, neboť tím nijak nezasáhl do hmotných práv třetích osob, tedy i žalobkyně. Navrhoval, a