5 As 57/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 57/2008- 190 - text č. j. 5 As 57/2008 - 198 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci žalobce: INTEGRA Co. s. r. o., se sídlem Praha 3 - Žižkov, Domažlická 1053/15, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem Advokátní kanceláře PRIME LEGAL se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Plzeň, Škroupova 4, zastoupenému JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou v Plzni, Modřínova 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) M. Š., 2) M. K., 3) P. K., 4) Statutární město Plzeň, se sídlem Plzeň, Škroupova 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2008, č. j. 30 Ca 78/2006 - 122, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení: M. Š., M. K., P. K. a Statutární město Plzeň n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 17. 3. 2008 krajský soud pro nedůvodnost zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. STAV/1772/06, neboť ve světle žalobních bodů shledal napadené rozhodnutí žalovaného zákonným. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, M. K., P. K. a M. Š. a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) ze dne 3. 3. 2006, č. j. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo/Sm, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání stavebního povolení na stavbu: stavební úpravy v přízemí domu Klatovská 38, č. p. 620, Plzeň, na pozemku č. p. 9927 v k. ú. Plzeň. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl včasnou kasační stížností výslovně jednak z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a dále z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Namítané nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně v předcházejícím řízení dospěl k závěru ohledně nedostatku souhlasu žalovaného (správně Statutárního města Plzeň) se zřízením stavebních úprav na adrese Plzeň, Klatovská 620/38 o jejichž povolení požádal stěžovatel žádostí o vydání stavebního povolení ze dne 9. 12. 2005. Stěžovatel má za to, že splnil své povinnosti ohledně doložení svého spoluvlastnictví k budově v níž měla stavba proběhnout, a že doložil souhlas ostatních spoluvlastníků týchž nemovitostí s předmětnými stavebními úpravami. Dle stěžovatele je pro posouzení sporu klíčové posouzení pravidel nakládání se společnou věcí dle § 136 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „ObčZ“), kdy Statutární město Plzeň jakožto spoluvlastník předmětných nemovitostí ignorovalo princip nakládání společnou věcí rozhodováním spoluvlastníků po projednání věci se všemi spoluvlastníky. Statutární město Plzeň udělilo souhlas se stavebními úpravami. Podáním ze dne 24. 2. 2006 však následně sdělilo stavebnímu úřadu, že s vydáním stavebního povolení nesouhlasí. Stěžovatel konstatuje, že pokud bylo jednou 100 % hlasů spoluvlastníků rozhodnuto o tom, že v předmětném domě budou učiněny stavební úpravy, není možné bez projednání věci se všemi spoluvlastníky takové rozhodnutí platným způsobem změnit. Statutární město Plzeň ignorovalo známou praxi nakládání společnými věcmi ve spoluvlastnictví (dle § 139 odst. 2 ObčZ) i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které úkon nakládání společnou věcí bez projednání všemi spoluvlastníky je úkonem absolutně neplatným, a tak nešetřilo práva osob zúčastněných na stavebním řízení, stejně jako jejich majetek. Ve své kasační stížnosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 334/96 ze dne 14. 7. 1997, ze kterého je patrné, že „o neshodě podílových spoluvlastníků nerozhoduje stavební úřad a řešení takových neshod v jeho kompetenci není“. V posuzované věci se dle stěžovatele jednalo o citovaný případ neshod mezi spoluvlastníky a stavební úřad nebyl oprávněn tuto věc posoudit sám a stavební povolení bez dalšího nevydat. Dle stěžovatele stavební úřad nepostupoval správně a zákonně, když podle tehdy platné úpravy (§ 137 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy platném znění) řízení nepřerušil a neodkázal účastníka stavebního řízení na soud z důvodu, že se nepodařilo odstranit občanskoprávní námitky. Za situace, kdy stavební úřad ve věci jednal, rozhodl v rozporu se zákonem o zamítnutí žádosti o stavební povolení. Dle stěžovatele toto pochybení stavebního úřadu nesprávně právně zhodnotil i krajský soud, resp. se vůbec touto problematikou nezabýval. V kasační stížnosti stěžovatel dále namítá, že argument krajského soudu ohledně iracionality stavebních úprav je lichý, neboť stavební úpravy by předmětný dům zhodnotily. Za zásadní považuje stěžovatel fakt, že podání žaloby na ostatní podílové spoluvlastníky není žádnou právní skutečností, ale právním úkonem, ke kterému se většinový vlastník sám svobodně rozhodl, tedy nedošlo ke změně okolností ve smyslu argumentace krajského soudu. (Výše uvedená argumentace stěžovatele se vztahuje k následující části odůvodnění rozsudku krajského soudu: „Počátkem roku 2006 se ovšem pro většinového spoluvlastníka nemovitostí změnily skutkové okolnosti, protože podal Okresnímu soudu Plzeň-město (sp. zn. 20 C 26/2006) žalobu vůči ostatním (menšinovým) spoluvlastníkům nemovitostí (INTEGRA Co. s. r. o., M. K., P. K., M. Š.). Při takové zásadní změně situace nikdo nemohl nutit statutární město Plzeň, aby souhlasilo s vydáním stavebního povolení na stavební úpravy přízemí domu, jehož je většinovým spoluvlastníkem, resp. aby souhlasilo se stavebními úpravami domu.“) Z hlediska procesního stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s nesrovnalostmi, které panují mezi rozhodnutím správního orgánu I. stupně a rozhodnutím žalovaného. Prvoinstanční stavební úřad dle stěžovatele zamítl žádost o vydání stavebního povolení z důvodu údajného nedostatku souhlasu jednoho ze spoluvlastníků, resp. jeho vzetí zpět v průběhu stavebního řízení. Odvolací stavební úřad – žalovaný dle stěžovatele potvrdil zamítavé stanovisko správního orgánu I. stupně s tím, že většinový spoluvlastník vyjádřil nesouhlas se stavebními úpravami, a to v průběhu stavebního řízení. Odvolací správní orgán však výslovně uvedl, že Statutární město Plzeň je z 8/9 vlastníkem předmětných nemovitostí a s navrhovanými stavebními úpravami nesouhlasí. Tento závěr je však dle stěžovatele v přímém rozporu s principy nakládání společnou věcí dle § 139 odst. 2 ObčZ a odvolací správní orgán – žalovaný tak vlastně věc vyložil jinak než prvoinstanční správní orgán, shledal i jiné důvody nevyhovění žádosti o vydání stavebního povolení. Stěžovatel ve své kasační stížnosti považuje za nepřípustný i takový postup, kdy majetkový odbor Magistrátu města Plzně sdělil všem odborům to, že je se spoluvlastníky předmětné nemovitosti vedeno soudní řízení a tedy je informoval, že „nelze dát za většinového vlastníka souhlasné stanovisko ke stavebnímu řízení“. Takový závěr dle stěžovatele majetkový odbor nebyl oprávněn učinit, jde o smíšení kompetencí státní správy a samosprávy a nezákonnost spočívající ve zneužití pravomoci orgánů státní správy. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že krajský soud řádně a zákonně posoudil právní otázky, které bylo třeba řešit v řízení o povolení stavby. K jednotlivým důvodům stěžovatele žalovaný sděluje, že stavební úřady se necítí být oprávněnými posuzovat vztahy mezi spoluvlastníky a z důvodu vlastnictví města je třeba důrazně oddělovat ty orgány města, které hospodaří s majetkem, a ty orgány, které vykonávají veřejnou správu v přenesené působnosti. Žalovaný rozvíjí, že stavební úřad k vydání stavebního povolení potřebuje podklady a náležitosti uvedené ve stavebním zákoně, mimo jiné průkaz oprávnění stavebníka provést požadovanou stavbu. Rozhodující je stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době podání žádosti. Stav v době vydání rozhodnutí byl takový, že stavebník jednoznačně neprokázal oprávnění provést požadovanou stavbu, jelikož nedisponoval v