6 As 2/2008 — Nejvyšší správní soud

6 As 2/2008- 124 - text 6 As 2/2008 - 124 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. H. R., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem Poštovská 8c, Brno, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2006, č. j. O - 197027, za účasti osoby zúčastněné na řízení: RMC SPORTS s. r. o., se sídlem Pivodova 11, Brno, zastoupené Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2007, č. j. 11 Ca 385/2006 - 82, takto: I. Kasační stížnost, pokud směřuje do výroku o zamítnutí žaloby a do výroku o nákladech řízení účastníků, se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2006, č. j. O - 197027. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 7. 2005 o zamítnutí námitek podaných proti zápisu přihlašovaného označení ve znění SKATEBOX. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, žalobce je povinen uhradit České republice náklady řízení v částce 700 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze vyšel při svém posouzení věci z následujících skutečností: Podle § 42 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, lze proti rozhodnutí Úřadu podat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení rozhodnutí rozklad. Rozklad má odkladný účinek. Lhůtu k podání rozkladu nelze prodloužit a její zmeškání nelze prominout. Rozklad se považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. V daném případě bylo ze spisu zjištěno, že napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek bylo doručeno žalobci dne 29. 7. 2005. Posledním dnem k podání rozkladu bylo podle § 42 zákona o ochranných známkách v kontextu s ust. § 27 odst. 2 a 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, pondělí 29. 8. 2005. Rozklad byl sice odeslán včas, dne 26. 8. 2005, avšak poplatek byl uhrazen až dne 30. 8. 2005. V řízení ve věci správních poplatků se podle § 10 zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, postupuje podle ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle § 61 odst. 1 zákona 337/1992 Sb. je dnem platby u bezhotovostních převodů prováděných bankou nebo spořitelním a úvěrním družstvem z účtu v České republice den, kdy bylo uskutečněno odepsání peněžních prostředků z účtu plátce. Ze spisového materiálu je zřejmé (a žalobcem není odlišný skutkový děj namítán), že žalobce zaplatil správní poplatek za podání rozkladu bezhotovostním převodem dne 30. 8. 2005. Z uvedeného vyplývá, že žalobce sice podal rozklad ve lhůtě, avšak v této lhůtě neuhradil poplatek. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ans 5/2005 citovaný žalobcem je odlišný v tom smyslu, že žalovaný správní orgán zde nemusel řešit otázku výzvy k zaplacení poplatku vůbec, protože bezprostředně po uplynutí lhůty k podání rozkladu byl správní poplatek na účet správního orgánu uhrazen. Výzva k zaplacení poplatku by za těchto okolností byla pouze formálním úkonem. Městský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Nejprve uvádí, že pokud by správní orgán po doručení rozkladu obratem vyzval k zaplacení poplatku, mohl být poplatek uhrazen ve lhůtě. Dále uvádí, že ust. § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách odporuje normám ústavního pořádku i mezinárodním smlouvám (právo na spravedlivý proces). Obsah úpravy citovaného ustanovení je v rozporu s obdobnými úpravami u jiných úkonů v oblasti správního řízení, rovněž i s mezinárodní úpravou ochranných známek, dle Pařížské, popř. Madridské úmluvy. Uvedené ustanovení vytváří podmínky pro nerovnost - osoba, která by podala i věcně neodůvodněný rozklad a splnila povinnost poplatku částečně (i jen 1 Kč), by byla úřadem vyzvána k doplnění, a její opravný prostředek by byl řádně projednán. Za situace, kdy došlo k podání řádného a odůvodněného rozkladu ve lhůtě, nebyla dána výzva k uhrazení poplatku, a následně došlo k dobrovolné úhradě poplatku, se stěžovatel domnívá, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod (čl. 36 Listiny) a domáhá se u Nejvyššího správního soudu posouzení, zda není potřeba řízení přerušit a obrátit se na Ústavní soud s žádostí o posouzení ústavnosti tohoto ustanovení. Ustanovení - na úkor jeho původního účelu (rychlosti a plynulosti výkonu státní správy) - upírá adresátům normy právo na soudní a jinou ochranu práv a popírá právo na spravedlivý proces, mj. také neguje princip dobré správy. Žádné správní řízení (např. stavební, či soudní směnečné) nezná propadnost a nemožnost zaplacení správního poplatku v dodatečné lhůtě. Požadavku na plynulost a výkonnost státní správy je učiněno zadost tím, že lhůta k podání rozkladu je nepřekročitelná a nelze ji prodloužit. Věcné odůvodnění je přitom možné předložit v dodatečné lhůtě jednoho měsíce. Stěžovatel je také penalizován za to, že bankovní převod nebyl proveden bankou včas - přitom je známo, že různé banky mají různé lhůty pro provedení platebních příkazů - není tedy důvod, proč by lhůta k zaplacení poplatku měla být kratší, než lhůta k věcnému odůvodnění rozkladu. Řízení tohoto typu navíc trvají měsíce i léta, není tedy důvod k propadnosti lhůty. Úřad navíc zaplacený poplatek nevrátil, čímž připustil, že pokud dříve než úřad rozhodne o odmítnutí podání je poplatek zaplacen, lze pokládat podání za včasné. Stěžovatel svou kasační stížnost opírá výslovně o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V závěru kasační stížnosti navrhl stěžovatel zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření k věci ztotožnil s rozhodnutím, i s odůvodněním soudu. Pokud jde o požadavek výzvy k uhrazení poplatku, uvedl, že rozklad byl doručen dne 29. 8. 2005, hned následujícího dne - 30. 8. 2005 - došlo k připsání platby na účet Úřadu, čímž odpadl důvod výzvu zasílat. Poplatek se pak dle § 7 odst. 1 zákona č. 634/2004 Sb. vrací pouze na žádost plátce. Pokud se jedná o námitku neústavnosti označených ustanovení, pak žalovaný upozornil na ustanovení čl. 42, 55, a 59 Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. 12. 1993 o ochranné známce Společenství, jakož i čl. 94, 99, 108 a 122 Evropské patentové úmluvy, které mají zcela totožnou konstrukci. V případě závěru o neústavnosti citovaného ustanovení by bylo třeba zvážit i souvislosti s komunitárním právem, popř. i aspekty mezinárodního práva, které plynou z výše uvedených dokumentů. V závěru žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti a shledal, že z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů stěžovatel jím označené rozhodnutí krajského soudu napadá (§ 106 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná a vykazuje zákonné minimum náležitostí nezbytných k tomu, aby mohla být věcně projednána. Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná. Klíčové pro posouzení předmětné věci je ustanovení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách, podle kterého se rozklad považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. Posledním dnem k podání rozkladu byl v posuzovaném případě den 29. 8. 2005, což je mezi stranami nesporné. Žalobce zaplatil správní poplatek za podání rozkladu bezhotovostním převodem dne 30. 8. 2005, tedy - s ohledem na dikci výše citovaného ustanovení zákona o ochranných známkách - opožděně. (Městský soud vyšel z toho, že dnem zaplacení je den, kdy byla částka odepsána z účtu plátce, tj. v této věci den 30. 8. 2005. Odlišný skutkový průběh stěžovatel ani v řízení o kasační stížnosti neprokazuje.) Nejvyšší správní soud má v daném případě zato, že městský soud své rozhodnutí odůvodnil velmi důkladně a přesvědčivě a