6 As 28/2009 — Nejvyšší správní soud

6 As 28/2009- 72 - text 6 As 28/2009 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: H. X., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, č. j. 7 Ca 299/2007 - 43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Dne 19. 2. 2007 podal žalobce žádost o udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Jako účel zde uvedl, že je rodinným příslušníkem občana České republiky/Evropské Unie, konkrétně otcem dítěte M. D. Žádost o udělení povolení k pobytu však byla žalobci rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční služby Brno, ze dne 7. 8. 2007, č. j. SCPP - 002829 - 37/BR - I - CI - 8 - 2007, zamítnuta z důvodu naplnění ustanovení § 87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal k Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha. Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2007, č. j. SCPP - 3239/C - 218 - 2007, však bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou k Městskému soudu v Praze; ten svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, č. j. 7 Ca 299/2007 - 43, žalobu jako nedůvodnou zamítl a postup i rozhodnutí žalovaného shledal jako zákonné. Městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že zápis žalobce do rodného listu dítěte byl učiněný účelově a nemravně za účelem získat právní titul k pobytu na území ČR. Žalovaným pak bylo ve správním řízení prokázáno, že otcem dítěte žalobce není, neboť to potvrdila i matka dítěte. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které uplatňuje důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Kasační důvod podle písmene a) má dle stěžovatele spočívat v tom, že městský soud rozhodl nesprávně, jeho rozhodnutí je nezákonné a porušuje mezinárodní závazky České republiky. Stěžovatel zejména tvrdí, že mu ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vzniklo subjektivní právo na trvalý pobyt, jelikož se stal (souhlasným prohlášením rodičů dle § 52 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) otcem dítěte M. D. Trvalý pobyt mu však nebyl správními orgány přiznán z důvodu údajného účelového určení otcovství. Správní orgány tak postupovaly v rozporu s právními předpisy Evropského společenství a narušily tak volný pohyb osob zavedený Maastrichtskou smlouvou a dále rozvedený směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Stěžovatel poukazuje na to, že z čl. 27 směrnice 2004/38/ES vyplývá, že volný pohyb osob lze omezit jen z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a tato omezení lze použít v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být naplněny další podmínky v článku uvedené, kterými jsou: musí se jednat výlučně o chování osoby, které je skutečné, aktuální, dostatečně závažné a které ohrožuje některý ze základních zájmů společnosti. Stěžovatel k tomu namítá, že tento článek směrnice 2004/38/ES nebyl řádně implementován do českého právního řádu (§ 87k odst. 1 písm. b/ zákona o pobytu cizinců) a v jeho věci nebyl použit eurokonformní výklad předmětného ustanovení zákona. Jinak by totiž správní orgány musely dospět k závěru, že se nedopustil jednání, které by se dalo kvalifikovat jako závažné porušení veřejného pořádku ve smyslu směrnice 2004/38/ES, zákona o pobytu cizinců a judikatury Soudního dvora ES. Není totiž jisté, že stěžovatel byl zapsán do rodného listu M. D. účelově, a i kdyby tomu tak bylo, ze směrnice 2004/38/ES nevyplývá, že by se vztahovala na případy účelového zapisování otcovství do rodných listů. Stěžovatel uznává, že směrnice 2004/38/ES v odst. 28 preambule stanoví, že státy by měly mít možnost bránit zneužívání práv a podvodům, zejména účelovým manželstvím a jiným účelovým vztahům, jejichž výlučným účelem je získání práva na volný pohyb a pobyt; podotýká však, že z uvedeného vyplývá, že pokud toho chtěly členské státy využít, měly za tímto účelem přijmout příslušnou legislativu. Pokud tak neučinily, nemůže to být stěžovateli přičítáno k újmě. Co se týče kasačního důvodu podle písmene b), ten má dle stěžovatele spočívat v tom, že řízení před správním orgánem bylo stiženo vadami, neboť skutková podstata, ze které správní orgán vycházel nemá oporu ve spise. Stěžovatel tvrdí, že správní orgán především porušil zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když i přes rozpory v důkazech dospěl k závěru, že stěžovatel byl do rodného listu dítěte zapsán účelově. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podmínka povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelem uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve vyjádří k druhému z uplatněných kasačních důvodů, tedy že správní řízení bylo stiženo vadami, především že nebyla respektována zásada materiální pravdy. Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje, naopak dospěl k závěru, že zásada materiální pravdy porušena nebyla. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán velice pečlivě zjišťoval skutečný stav věci a podařilo se mu dostatečně prokázat, že zapsání stěžovatele do rodného listu M. D. bylo účelové, neboť to opakovaně potvrdila matka dítěte M. D., která toho, že k zápisu došlo, litovala a projevila přání, aby zapsání stěžovatele do rodného listu jejího dítěte bylo zrušeno. Uvedla také, že na tento „obchod“ se stěžovatelem přistoupila proto, že jí za to byla slíbena finanční odměna. K prvně uvedenému kasačnímu důvodu, tedy, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je nesprávné, nezákonné a porušuje mezinárodní závazky České republiky, Nejvyšší správní soud uvádí, že ani s tímto tvrzením stěžovatele se neztotožňuje, jak ostatně vyplývá i z jeho konstantní judikatury. Stěžovatel správně poukázal na to, že směrnice 2004/38/ES ve své preambuli zmiňuje, že členské státy by měly mít možnost bránit se proti účelovým rodinným vztahům vzniklým výhradně s cílem domoci se práva na volný pohyb a pobyt v členském státě Evropské unie. S tvrzením stěžovatele, že aby státy mohly proti těmto účelovým vztahům zakročit, je nutné aby k tomu v jejich právním řádu existovalo výslovné ustanovení, podle kterého budou postupovat, neboť preambule směrnice 2004/38/ES není přímo aplikovatelná, však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Právo musí často pracovat s obecnými pojmy, neboť není možné výslovně pamatovat na všechny případy, které se mohou v životě přihodit. Úkolem správního orgánu v této věci tedy nebylo pouze zjistit, zda existuje ustanovení, které výslovně řeší stěžovatelův případ, ale také zda stěžovatelovo jednání nespadá pod některý z důvodů, na základě kterého by bylo v souladu s § 87k zákona o pobytu cizinců třeba jeho žádost zamítnout. K závěru, že skutečnost, že se stěžovatel pokusil získat povolení k pobytu na základě účelově určeného otcovství (či obdobných účelových vztahů), spadá pod pojem narušení veřejného pořádku, dospěl nejen žalovaný v tomto případě, ale také Nejvyšší správní soud ve svých dřívějších rozhodnutích. Ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006 - 1, se Nejvyšší správní soud obdobným případem rozsáhle zabýval a dospěl k závěru, že při hledání odpovědi na otázku, jaké jednání je porušením veřejného pořádku pro účely zákona o pobytu cizinců, je třeba zvolit funkcionální výklad, a tedy „posuzovat souběžně jednak blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení. Jinak řečeno může