1 Afs 39/2010 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 39/2010- 124 - text 1 Afs 39/2010 - 137 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně ŘEZPOF spol. s r. o., se sídlem Slovanská 213/19, 326 00 Plzeň, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem Hálkova 24, 301 00 Plzeň, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 2790/14, 305 72 Plzeň, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4241/071300403345, č. j. 4243/07-1300-403345, a č. j. 4250/07-1200/400609, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2010, č. j. 30 Ca 58/2007 - 78, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2010, č. j. 30 Ca 58/2007 - 78, s e z r u š u j e a věc s e  v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4241/07-1300-403345, zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1997 vydanému Finančním úřadem v Plzni dne 9. 4. 2001, č. j. 99587/01/138511/1423, jímž byla žalobkyni vyměřena daň ve výši 440 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4243/07-1300-403345, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1997 vydanému Finančním úřadem v Plzni dne 9. 4. 2001, č. j. 99696/01/138511/1423, jímž byla žalobkyni vyměřena daň ve výši 330 000 Kč. Konečně rozhodnutím ze dne 4. 5. 2007, č. j. 4250/07-1200/400609, zamítl žalovaný odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 vydanému Finančním úřadem v Plzni dne 9. 4. 2001, č. j. 100359/01/138511/1423, jímž byla žalobkyni doměřena daň ve výši 1 359 540 Kč. Žalobkyně brojila proti výše uvedeným rozhodnutím žalovaného u Krajského soudu v Plzni žalobami, jimiž se domáhala zrušení citovaných rozhodnutí. Nutno poznamenat, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval již podruhé. V předchozím soudním řízení svými rozsudky ze dne 11. 4. 2006, č. j. 30 Ca 179/2002 - 60, a č. j. 30 Ca 175/2002 - 50, zrušil původní rozhodnutí žalovaného z důvodu procesního pochybení. Konstatoval, že důkazní břemeno leželo v daném případě na žalobkyni, která k prokázání svých tvrzení navrhovala provedení dalších důkazů. Žalovaný ovšem navrhované důkazy neprovedl, v důsledku čehož zůstala otázka uskutečnění zdanitelného plnění, resp. otázka vynaložení výdajů na dosažení zdanitelných příjmů, neobjasněna. Nemohl tak obstát závěr žalovaného, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť dokazování provedené v daňovém řízení nebylo úplné. V novém řízení před Krajským soudem v Plzni, krajský soud nejprve usnesením ze dne 25. 10. 2007, č. j. 30 Ca 59/2007 - 48, žaloby spojil ke společnému projednání. Poté rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. 30 Ca 58/2007 - 78, žaloby zamítl. Neshledal, že by došlo k porušení § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), neboť byly provedeny všechny důkazy, které žalobkyně navrhla, a při podání žaloby před správním soudem již žalobkyně další důkazy nenavrhovala. Krajský soud dále konstatoval, že nebyla porušena zásada volného hodnocení důkazů. Bylo rovněž respektováno právo žalobkyně na spravedlivý proces, neboť na ústním jednání dne 31. 1. 2007 byla žalobkyně seznámena se všemi provedenými důkazy a byla jí dána možnost se k nim vyjádřit. Hodnocení důkazů žalovaným pak bylo provedeno při respektování pravidla logického vyvozování, k čemuž krajský soud odkázal na napadená rozhodnutí žalovaného. Krajský soud podotkl, že v předmětné věci nedošlo k přechodu důkazního břemene na správce daně podle § 31 odst. 8 daňového řádu, neboť bylo na daňovém subjektu, aby nikoliv formálními doklady, ale fakticky, prokázal existenci zdanitelného plnění (zhotovení 100 000 kusů reklamních katalogů společnosti ŘEZPOF spol. s r. o.). V daňovém řízení tak důkazní břemeno spočívalo na straně žalobkyně, která ovšem svá tvrzení dostatečně neprokázala, proto nemohlo k přechodu důkazního břemene na správce daně dojít. Krajský soud uzavřel, že postup žalovaného, který až při vlastním rozhodování, v rámci písemného odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, seznámil žalobkyni s právními úvahami a závěry, není porušením zásady zákonnosti ani spravedlivého procesu. Posouzení jednotlivých důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti a pravdivosti je výsledkem volného hodnocení důkazů a odůvodnění vydaného rozhodnutí je jediným místem pro jeho prezentaci. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížnosti namítajíc, že jsou dány důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatelka v závěru krajského soudu, že neunesla důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu. Je toho názoru, že důkazní břemeno v předmětném řízení přešlo v souladu s § 31 odst. 8 daňového řádu na správce daně, který jej neunesl. Dále zdůrazňuje, že při zjišťování skutkové podstaty a zejména při hodnocení důkazů byl porušen procesní předpis takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost vlastního rozhodnutí ve věci. Proces hodnocení důkazů byl velmi rozsáhlý, v opakovaném daňovém řízení byly odstraňovány nedostatky a na závěr odstraňování vad mělo dojít k relevantnímu komplexnímu zhodnocení důkazní situace. Při formulování závěru o tom, zda důkazní břemeno leží na správci daně nebo na daňovém subjektu měla být respektována pravidla zakotvená v judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 402/99) o tom, že po daňovém subjektu nelze požadovat provedení důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel. Tato argumentace musí podle stěžovatelky dopadat i na případy, kdy z takových neproveditelných důkazů vzejde určitá pochybnost správce daně a daňovému subjektu je uloženo uvedené pochybnosti vyvracet v rámci unesení svého důkazního břemene podle § 31 odst. 9 daňového řádu. V předmětném případě bylo celé hodnocení důkazů postaveno na pochybnostech o tom, co se událo mezi dodavatelem stěžovatelky a jeho obchodními partnery. Podporu tohoto neudržitelného přenosu důkazní povinnosti si daňové orgány našly v údajných malicherných rozporech ve výpovědích svědků, kteří byli vyslýcháni téměř po deseti letech. V důsledku ryze účelové manipulace při hodnocení důkazů byl učiněn závěr o tom, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, tedy že nedošlo ke vzniku důkazního břemene na straně správce daně ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu. Finanční orgány se tak vyhnuly tomu, aby své pochybnosti vyjádřily v rámci relevantní argumentace k prokázání existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost a správnost či úplnost účetnictví. Jediným takovým důkazem nevěrohodnosti by totiž byly právě skutečnosti zcela mimo sféru vlivu stěžovatelky. Stěžovatelka prokazovala existenci daňově uznatelného nákladu, resp. přijatého zdanitelného plnění, řádně vedeným účetnictvím, smlouvou o obstarání reklamy, účetními doklady, předložením několika originálních výtisků katalogů, svědeckou výpovědí pana Jansy, ředitele společnosti ACTION GROUP s. r. o. (dále též „Action Group“), který potvrdil uzavření smlouvy i faktické dodání katalogů, svědeckou výpovědí účetní této společnosti, jež předmětné daňové doklady zaúčtovala, svědeckou výpovědí F. Š., skladníka stěžovatelky, jež potvrdil přijetí zboží na sklad, svědeckou výpovědí R. Š., organizátorky výstavních expozic, svědeckými výpověďmi obchodních partnerů, kteří reklamní katalogy v roce 1997 obdrželi, fotodokumentací z výstavních akcí a účetními výkazy prokazujícími nárůst obratu v období po prezentaci formou reklamních katalogů. Krajský soud v rozsáhlém odůvodnění pouze uvedl, že se ztotožňuje se závěry žalovaného v tom, že nebyla porušena zásada volného hodnocení důkazů, a závěrem konstatoval, že z důvodu neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, toto břemeno nepřešlo na správce daně. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší sprá