7 Aps 2/2009 — Nejvyšší správní soud

1 Ans 6/2009- 51 - text 1 Ans 6/2009  56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: BOLECH IMPEX, spol. s r. o., se sídlem Opatov č. p. 73, Dušejov, zastoupena JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem V Teničkách 614, Uherské Hradiště, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti vyrozumění žalovaného ze dne 28. 7. 2008, čj. 43/60 020/2008-431, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, čj. 7 Ca 286/2008 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Stížností ze dne 30. 11. 2006 se žalobkyně domáhala u Finančního úřadu v Jihlavě (dále jen „finanční úřad“) prošetření postupu zaměstnanců exekučního oddělení finančního úřadu. Ti se dle žalobkyně dopustili porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, když při místním šetření dne 17. 10. 2006 sdělili panu R. H., že žalobkyně má u finančního úřadu dluhy ve výši 137 290 Kč. [2] Finanční úřad postoupil stížnost Finančnímu ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“), které je věcně příslušné ve věcech porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost ze strany zaměstnanců finančních úřadů. Finanční ředitelství stížnost prošetřilo, za tím účelem si vyžádalo vyjádření pana L. Z. a pana M. S., zaměstnanců vymáhacího oddělení finančního úřadu, kteří dle úředního záznamu provedli dne 19. 10. 2006 místní šetření v sídle žalobkyně. Dále vyslechlo jako svědka pana R. H. Finanční ředitelství dospělo k závěru, že nebylo dostatečně prokázáno konkrétní osobě a v konkrétním případě porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, které by nade vší pochybnost odůvodňovalo uložení sankce dle § 25 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). S těmito závěry finančního ředitelství byla žalobkyně seznámena přípisem ze dne 1. 2. 2008, č. j. 2064/08-1500-708893. [3] Žalobkyně dala přípisem ze dne 10. 3. 2008 podnět Ministerstvu financí (dále jen „žalovaný“) k přešetření postupu finančního ředitelství při vyřizování stížnosti žalobkyně. Žalovaný přípisem ze dne 28. 7. 2008, čj. 43/60 020/2008-431, vyrozuměl žalobkyni o výsledcích svého šetření. Žalovaný nezjistil v postupu finančního ředitelství žádné pochybení. Dodal, že žádost žalobkyně adresovaná žalovanému nemohla být vyřízena dle § 175 správního řádu, jelikož finanční ředitelství vedlo na základě podnětu řízení dle § 24 a § 25 daňového řádu. [4] Žalobkyně napadla přípis žalovaného žalobou, kterou se domáhala, aby městský soud zrušil výše označené vyjádření žalovaného a uložil mu řádně se zabývat podanou stížností. Městský soud žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že dle § 175 správního řádu správní orgán o vyřízení stížnosti nerozhoduje, nýbrž pouze vyrozumívá stěžovatele. Tento úkon správního orgánu nelze označit za rozhodnutí, kterým by byla zakládána, měněna, rušena či závazně určována subjektivní veřejná práva nebo povinnosti. Žalobou napadený úkon je vyloučen pro svoji povahu ze soudního přezkumu. II. Stručné shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost, přitom se plně odvolává na svou žalobu, kdy důvody uvedené v kasační stížnosti uváděla již v předmětné žalobě. Městský soud se dle stěžovatelky s těmito důvody řádně nevypořádal. Stěžovatelka namítá, že se žalobou domáhala ochrany před nečinností žalovaného a žádala, aby bylo žalovanému přikázáno zahájit řízení o prověření porušení mlčenlivosti pracovníky nižších správních orgánů. Z obsahu žaloby vyplývá, že nečinnost spatřuje stěžovatelka v tom, že dosud nebyl řádně prověřen její podnět na porušení mlčenlivosti, čímž chtěla dosáhnout projednání své záležitosti. Městský soud ve věci rozhodl, aniž si ujasnil, čeho se stěžovatelka domáhá, neboť vycházel z toho, že požaduje přezkoumání rozhodnutí ve věci. Usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné, nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby. Stěžovatelka je toho názoru, že žalovaný dosud nesplnil svoji povinnost zkoumat skutečný obsah a průběh porušení mlčenlivosti ze strany pracovníků nižších správních orgánů. Postup žalovaného, který řádně neprověřil podnět na porušení mlčenlivosti, je v rozporu s ústavními principy. [6] Stěžovatelka dále uvádí, že předmětem ochrany před nečinností správních orgánů je subjektivní veřejné právo vyplývající z č. l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě se správní orgán doposud nezačal řádně zabývat podnětem stěžovatelky na porušení mlčenlivosti ze strany správního orgánu, přestože tak byl podle zákona povinen učinit. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nežádala vydání rozhodnutí nebo osvědčení o určitém obsahu, ale výhradně zamezení, podle jejího názoru zcela účelové, nečinnosti správního orgánu. Domnívá se, že nemožnost soudního přezkumu nečinnosti správních orgánů při vyřizování podnětů stěžovatelky na mlčenlivost by způsobila eventuální svévoli správců daně při respektování povinnosti mlčenlivosti. Stěžovatelka se žalobou domáhá uložení povinnosti správnímu orgánu řádně se zabývat její stížností. Z č. l. 4 odst. 4 Listiny plyne, že žádné ustanovení soudního řádu správního vylučující soudní přezkum správních postupů nelze vykládat extenzivně, ba naopak v pochybnostech je třeba zachovat právo na přístup k soudu. Stěžovatelka navrhuje, aby bylo napadené usnesení městského soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. [7] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 7. 2009 uvedl, že souhlasí s usnesením městského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení vyrozumění žalovaného. Dle žalovaného nelze z průběhu řízení vyvodit jeho nečinnost. Nelze dohledat ani svévoli správních orgánů při vyřizování stížnosti na možné porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost pracovníky správce daně. Stížnost byla důkladně šetřena a prověřována, a to jak finančním ředitelstvím, tak žalovaným. O výsledcích šetření byl žalobce podrobně informován. Na závěr žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Na vyjádření žalovaného reagovala stěžovatelka replikou doručenou soudu dne 2. 2. 2010. V replice setrvala na podané kasační stížnosti i na svých argumentech. III. Právní názor Nejvyššího správního soudu [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby lze napadnout kasační stížností jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Pod tento důvod spadá také nesprávné posouzení právní otázky, na níž je založeno rozhodnutí o odmítnutí žaloby, či případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby, a dále případ dle písm. c) uvedeného ustanovení, spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004  98, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz). [10] V řízení o kasační stížnosti, jíž bylo napadeno usnesení o odmítnutí žaloby (tj. procesní rozhodnutí), se soud nemůže zabývat námitkami stěžovatelky, které se týkají věci samé (argumentace, že žalovaný je nečinný, řádně se nezabýval podnětem na prošetření postupu finančního ředitelství atd.). Jedinou relevantní kasační námitkou stěžovatelky je tedy tvrzení, že soud chybně vyhodnotil její návrh na zahájení řízení jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (dle § 65 a násl. s. ř. s.), přičemž správně ji měl posoudit jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (dle § 79 a násl. s. ř. s.). [11] Obdobnou situací se zdejší soud zabýval nedávno v rozsudku ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009  197 ve věci Letiště Praha, a. s., v němž vyjádřil právní názor, podle něhož pro určení žalobního typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný její petit. Pokud by byl mezi obsahem žaloby a navrženým petitem rozpor, popř. byl rozporný samotný petit, bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit (srov. § 37 s. ř. s. a § 43 o. s. ř.). Není-li postaveno najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím své řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (shodně rozsudek ze dne 6. 3. 2008, č. j. 7 Aps 2/2007 - 53 ve věci Olomoucký kraj). Obdobný závěr učinil NSS již v rozsudku ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004  64, v němž dále upřesnil, že „soud rozhoduje o návrhu, jaký žalobce učiní, a ten je dán petitem a jemu odpovídající věcnou argumentací“. Tyto právní závěry prot