1 As 77/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 77/2010- 95 - text 1 As 77/2010 - 109 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce JUDr. V. J., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2010, č. j. KUJCK/35057/2009/OREG/2, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. J. G., 2. Ing. J. J., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2010, č. j. 10 A 7/2010 - 50, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2010, č. j. 10 A 7/2010  50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 1. 2010, č. j. KUJCK/35057/2009/OREG/2, zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, stavebního úřadu, ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. SU/3268/2006 Ka, jímž byla podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“), dodatečně povolena stavba rodinného domu na pozemku p. č. 41 v k. ú. Homole. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích; ten rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 10 A 7/2010 - 50, žalobu zamítl. Uvedl, že žalobce v podané žalobě zpochybnil především rozhodnutí o povolení výjimky z ustanovení § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, vydané 30. 6. 2008, ovšem podle názoru krajského soudu rozhodnutí o výjimce není subsumovaným rozhodnutím vydaným v rámci řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Řízení o výjimce bylo zahájeno z iniciativy stavebníků a proběhlo jako samostatné řízení podle právních předpisů platných v době, kdy bylo udělení výjimky posuzováno. Mohlo být také samostatně přezkoumáno správním soudem, neboť nepředstavuje rozhodnutí, které by bylo z přezkumu vyloučeno na základě § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Samostatnou žalobu ovšem žalobce v dané záležitosti ke správnímu soudu nepodal, proto se krajský soud nemohl zabývat námitkami ohledně splnění podmínek pro udělení výjimky podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť při přezkoumání rozhodnutí podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se soud zabývá toliko námitkami týkajícími se řízení o odstranění, resp. dodatečném povolení stavby, nikoliv námitkami ohledně povolení výjimky. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, kterou žalobce poukázal na nesprávný postup správních orgánů podle § 86 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř.“), že bylo účastníkům řízení rozesláno neúplné odvolání žalobce. Poznamenal, že žalobce může v žalobě proti správnímu rozhodnutí namítat pochybení správního orgánu, kterými je zkrácen na svých subjektivních právech, nemůže se však dovolávat nezákonnosti, resp. vady řízení, které se správní orgán měl dopustit ve vztahu k dalším účastníkům řízení. Současně krajský soud uvedl, že žalobce v dané věci nepředložil žádné důkazy o tom, že by taková situace skutečně nastala. Konečně k námitkám žalobce týkajícím se závažných procesních pochybení v řízení o dodatečném povolení stavby, jakož i v řízení, jež tomuto řízení předcházelo, krajský soud uzavřel, že žalobce konkrétně nespecifikoval, v jakých skutečnostech spatřuje pochybení k jednotlivě citovaným ustanovením správního řádu. Proto v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 Azs 28/2004, přezkoumal procesní postup správního orgánu pouze v obecné rovině ve vztahu k obsahu správního spisu. Jelikož za této situace krajský soud namítané pochybení správního orgánu neshledal, zamítl žalobu jako nedůvodnou. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností namítaje, že je dán důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v závěru krajského soudu, že rozhodnutí o výjimce předcházející rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nemělo povahu podkladového rozhodnutí. Dodatečné stavební povolení bylo žádáno ke stavbě rodinného domu, který svým umístěním nesplňuje požadavky na odstupové vzdálenosti podle vyhlášky č. 123/98 Sb. ani podle vyhlášky č. 501/2006 Sb. Je tedy zřejmé, že stavební úřad byl povinen vyžádat si od stavebníků doložení rozhodnutí o výjimce, bez něhož by rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nemohlo být vydáno. Rovněž správní orgány obou stupňů považovaly rozhodnutí o výjimce za rozhodnutí předběžné povahy, bez něhož konečné rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nemůže být vydáno. Povaha rozhodnutí o výjimce jako rozhodnutí předběžné povahy je zcela zřejmá jak z obsahu správních spisů, tak ze samotného smyslu a účelu, pro který bylo rozhodnutí vydáno. Je vyloučené, aby rozhodnutí o povolení výjimky sloužilo jako podklad pro jakékoliv jiné rozhodnutí než pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vedené podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Pokud stavební úřad vyzval v průběhu řízení o odstranění stavby stavebníky, aby v rámci vyřešení předběžné otázky doložili rozhodnutí o povolení výjimky, a řízení o dodatečném povolení stavby z tohoto důvodu přerušil, je zcela jednoznačné, že šlo o rozhodnutí předběžné povahy, po jehož právní moci bylo pokračováno v přerušeném řízení o dodatečném povolení stavby. Krajský soud tedy pochybil, když se nezabýval žalobními námitkami, jimiž stěžovatel upozornil na vady rozhodnutí o výjimce a potažmo i na vady napadeného rozhodnutí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nepředložil důkazy o tom, že správní orgán nerozeslal účastníkům řízení úplné odvolání stěžovatele, neboť důkaz o tom, v jakém stavu bylo odvolání rozesláno účastníkům řízení přiložil stěžovatel k žalobě. Krajský soud se ovšem tímto důkazem v odůvodnění rozsudku nijak nezabýval, ani jej nehodnotil. Tím došlo k porušení zásad soudního řízení správního. K závěru krajského soudu, že stěžovatel namítal porušení procesních předpisů toliko v obecné rovině, stěžovatel uvedl, že v textu žaloby a v jejím doplnění jsou uvedena konkrétní namítaná pochybení ve správních řízeních; tato jsou dostatečně popsána tak, aby mohla být přiřazena k jednotlivým ustanovením správních předpisů. Například na straně 2 žaloby stěžovatel uvádí, že ve správních řízeních nebyly provedeny jím navrhované důkazy, že zdůvodnění odmítnutí provedení důkazů bylo nedostatečné a zčásti chybělo (strana 3 žaloby). Svoji argumentaci týkající se chybného a neúplného dokazování doplnil stěžovatel v podání ze dne 25. 3. 2010, doručeném krajskému soudu dne 26. 3. 2010. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom nevyplývá, zda krajský soud považoval doplnění žaloby za včasné. Také ostatní žalobní body byly v dostatečně konkrétní podobě uvedeny s odkazem na příslušná ustanovení právních předpisů a mají oporu ve spisovém materiálu. Krajský soud měl tedy možnost se těmito žalobními body konkrétně zabývat, ovšem zabýval se jimi pouze částečně a nedostatečně. Nadto krajský soud v tomto ohledu postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 - 42). Z výše uvedeného je patrné, že krajský soud nesprávně posoudil rovněž skutečnost, zda žaloba, včetně jejího doplnění ze dne 25. 3. 2010, obsahovala dostatečně konkrétní žalobní body. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost spatřuje stěžovatel v tom, že se krajský soud nezabýval nejpodstatnějšími důvody správní žaloby a v odůvodnění rozsudku zřetelně nevyjádřil, jaké stanovisko zaujal ve věci doručení rozhodnutí žalovaného stěžovateli, tj. zda doplnění žaloby ze dne 25. 3. 2010 považoval za včasné či na něj nahlížel pouze jako na repliku. Z tohoto důvodu bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť krajský soud se s argumenty stěžovatele dostatečně nevypořádal. Dále stěžovatel zdůraznil, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, je s nimi v rozporu a při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost; pro tyto vady správního rozhodnutí měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 s. ř. s., neboť reálně hrozí dokončení kolaudačního řízení, případně vydání kolaudačního souhlasu na neoprávněně budovanou stavbu. Odkladný účinek přitom není v rozporu s veřejným zájmem ani se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud