2 As 67/2010 — Nejvyšší správní soud

2 As 67/2010- 105 - text 2 As 67/2010 - 109 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., proti žalovanému: Policie České republiky Policejní prezidium ČR, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 26. 10. 2005, č. j. PPR-296/K-PK-2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2009, č. j. 7 Ca 4/2006 – 70, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 26. 10. 2005, č. j. PPR-296/K-PK-2005, kterým bylo podle § 60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád), zamítnuto jako nepřípustné jeho odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí Policejního prezidia ČR o neposkytnutí informací. Stěžovatel kasační stížnost opírá o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V první řadě polemizuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2009, č. j. 2 As 56/2008 - 59, jímž bylo částečně vyhověno jeho předchozí kasační stížnosti v téže věci. Stěžovatel nesouhlasí se závěry zdejšího soudu ohledně jeho námitky, že mu byla doručena pouze fotokopie a nikoliv stejnopis originálu rozhodnutí policejního prezidenta. Nejvyšší správní soud se, dle jeho názoru, v této otázce odklonil od dřívější judikatury, aniž by ovšem tento krok dostatečně odůvodnil. K tomu stěžovatel odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá požadavek na zdrženlivý přístup obecných soudů ke změnám judikatury a potřeba důkladného odůvodnění takových změn. Podle jeho názoru zdejší soud tomuto požadavku nedostál a nemohl mu tím pádem dostát ani městský soud, jenž byl v dalším řízení vázán jeho právním názorem. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká nesprávné posouzení právní otázky, zda žalovaný plně vyhověl jeho žádosti o poskytnutí informací, nebo zda mu částečně nevyhověl a došlo proto k vydání fiktivního negativního rozhodnutí o odepření poskytnutí některých informací. Jmenovaný zdůrazňuje, že se žádostí podanou dne 20. 9. 2005 domáhal poskytnutí informace o obsahu celé výroční zprávy Policie ČR za rok 2004 o poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění platném v době rozhodování, přičemž současně specifikoval, že má poskytnutá informace obsahovat a) počet podaných žádostí o informace, b) počet podaných odvolání proti rozhodnutí, c) opis podstatných částí každého rozsudku soudu, d) výsledky řízení o sankcích za nedodržování tohoto zákona bez uvádění osobních údajů, e) další informace vztahující se k uplatňování tohoto zákona. Kromě toho též požádal o poskytnutí kopie všech informací o činnosti Policie ČR a o poskytování informací Policií ČR v rozsahu podle § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 106/1999 Sb. Tyto informace byly přitom podle § 18 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 106/1999 Sb. povinnou součástí výroční zprávy. Ze skutečnosti, že výroční zpráva, jež byla stěžovateli Policií ČR zaslána, výše uvedené informace neobsahovala, jmenovaný dovozuje, že poskytnuté informace nebyly úplné, a že tedy jeho žádosti bylo vyhověno pouze zčásti. Dovodil-li městský soud, že jeho žádosti bylo vyhověno poskytnutím předmětné výroční zprávy i tehdy, pokud tato zpráva neobsahovala všechny informace, které podle zákona obsahovat má, a jejichž poskytnutí stěžovatel ve své žádosti výslovně požadoval, je takový závěr příliš formalistický a neslučuje se s materiálním nahlížením na právo. V tomto smyslu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, podle níž mají být právní normy vykládány s ohledem na jejich smysl a účel tak, aby jejich následná aplikace vedla ke spravedlivému výsledku. Účelem právní úpravy obsažené v zákoně o svobodném přístupu k informacím je přitom zajištění průhlednosti a veřejné kontroly výkonu veřejné správy prostřednictvím co nejširšího přístupu veřejnosti k informacím. Stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný svého práva na vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Ze spisu městského soudu a ze správního spisu zdejší soud zjistil následující relevantní skutečnosti. Dne 20. 9. 2005 podal stěžovatel Policejnímu prezidiu ČR podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též „zákon č. 106/1999 Sb.“), ve znění účinném do 22. 3. 2006, žádost o poskytnutí informace o obsahu výroční zprávy Policie ČR o poskytování informací za rok 2004 a rovněž o poskytnutí kopie všech informací o činnosti Policie ČR a o poskytování informací Policií ČR podle § 5 odst. 1 písm. a) až g) téhož předpisu. Vzhledem k tomu, že byly požadované informace stěžovateli poskytnuty opožděně, přičemž byly navíc neúplné, dospěl jmenovaný k závěru, že došlo k vydání fiktivního rozhodnutí podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., v příslušném znění, proti němuž podal odvolání. Policejní prezident poukázal na to, že k vydání fiktivního rozhodnutí v daném případě nedošlo, neboť požadované informace byly stěžovateli poskytnuty dne 5. 10. 2005, kdy byly předány k poštovní přepravě. Policejní prezident se neztotožnil ani s námitkou, že byly poskytnuté informace neúplné, neboť bylo stěžovateli zasláno celé znění jím požadované výroční zprávy. Žaloba stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí policejního prezidenta byla zamítnuta již rozsudkem městského soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 7 Ca 4/2006 – 35. Městský soud v tomto rozhodnutí věcně posoudil námitky směřující jednak proti tomu, že byla stěžovateli doručena pouze fotokopie rozhodnutí žalovaného, neobsahující originální podpis oprávněné úřední osoby, a dále proti opožděnému poskytnutí požadované informace. Námitkou, že předmětné žádosti nebylo v části vůbec vyhověno, se městský soud věcně nezabýval, neboť dospěl k závěru, že tato námitka „míjí podstatu posuzované věci“. Stěžovatel posléze napadl tento rozsudek kasační stížností a namítal jak nedostatečné vypořádání námitky směřující proti neúplnosti poskytnuté informace, tak i nesprávné právní závěry ohledně otázek, jež byly předmětem meritorního posouzení soudu. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j. 2 As 56/2008 – 59. K absenci podpisu oprávněné úřední osoby na vyhotovení rozhodnutí doručeném stěžovateli uvedl, že jde o pouhé formální pochybení, které nevede ke zkrácení stěžovatelových procesních práv ani ke zhoršení jeho celkové právní situace, a předmětné rozhodnutí proto není stiženo natolik zásadní vadou, pro kterou by muselo být soudem zrušeno. K tomuto závěru zdejší soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí ze dne 26. 4. 2007, č. j. 2 As 71/2006 – 95, respektive ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 – 54, publ. pod č. 199/2004 Sb. NSS, dostupná na www.nssoud.cz, a na nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 1854/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz. V otázce, zda byla stěžovateli požadovaná informace poskytnuta včas, soud dospěl na základě rozsudku svého rozšířeného senátu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007 – 84, dostupném na www.nssoud.cz, ke kladnému závěru, neboť žalovaný předmětnou písemnost předal k poštovní přepravě před uplynutím zákonné patnáctidenní lhůty podle § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. ve znění účinném do 22. 3. 2006. Nejvyšší správní soud stěžovateli nicméně přisvědčil v tom, že bylo povinností městského soudu zabývat se rovněž otázkou, zda byla poskytnutá informace úplná, a zda tedy bylo jeho žádosti vyhověno v celém rozsahu. Napadený rozsudek proto zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud v dalším řízení dospěl k závěru o nedůvodnosti předmětné žalobní námitky. Vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel výslovně požadoval informaci o obsahu celé výroční zprávy o poskytování informací. Zasláním této zprávy bylo jeho žádosti plně vyhověno; na tomto závěru nic nemění skutečnost, že obsah zprávy neodpovídal zákonem stanoveným požadavkům. K částečnému nevyhovění jeho žádosti by došlo například tehdy, byla-li by mu zaslána pouze část zprávy a nikoliv její celé znění, což se však v tomto případě nestalo. Městský soud rovněž nepovažoval za relevantní skutečnost, že stěžovatelova žádost obsahovala vedle požadavku na poskytnutí úplné výroční zprávy též výčet jejích zákonem stano