2 As 9/2010 — Nejvyšší správní soud

2 As 9/2010- 58 - text 2 As 9/2010 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. Č., zastoupeného opatrovníkem JUDr. Jiřím Tvrdkem, advokátem se sídlem Semická 3292/6, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, č. j. 10 Ca 193/2007 - 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1.] Žalované Ministerstvo vnitra (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 4. 2007, č. j. OAM-45-769/2006. Tímto rozhodnutím žalovaný uložil žalobci V. Č. povinnost uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním ve výši 43 417,50 Kč. II. Obsah kasační stížnosti [2.] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tzn. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [3.] Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 123 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „cizinecký zákon“), provedeným městským soudem. Z tohoto ustanovení prý neplyne, že by nebylo možno požadovat uhrazení nákladů správního vyhoštění po cizinci, v důsledku jehož protizákonného jednání tyto náklady vznikly. Městský soud sice rozhodl ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu, nicméně tento závěr prý odporuje úmyslu zákonodárce. [4.] V této souvislosti odkazuje stěžovatel na znění ustanovení § 123 cizineckého zákona před novelizací provedenou zákonem č. 428/2005 Sb. Peněžní prostředky, z nichž by mohly být hrazeny náklady správního vyhoštění, zde byly vymezeny jako ty, které má cizinec u sebe. Zákonem č. 428/2005 Sb. došlo k vypuštění slov „u sebe“, z čehož plyne, že za peněžní prostředky nemají být považovány toliko finanční hodnoty, jež má cizinec u sebe, nýbrž jedná se i o jeho potenciální budoucí příjmy. Výklad městského soudu označil stěžovatel za nepřípustně úzký a pokud by měl platit, šlo by o diskriminaci státních občanů, kteří jsou povinni platit dluhy vůči státu v plné výši. Navíc, snaha změnit zákon rozhodnutím soudu odporuje čl. 90 Ústavy. Stěžovatel rovněž doporučuje, aby se soud vyjádřil k otázce definice peněžních prostředků ve smyslu cizineckého zákona. [5.] Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. III. Vyjádření žalobce [6.] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. IV. Vlastní argumentace soudu [7.] Stěžovatel uplatňuje kasační důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud, vázán důvody a rozsahem kasační stížnosti, se proto v dalším zaměřil na naplnění právě tohoto stížnostního důvodu. Takto nazíráno by mohla být kasační stížnost úspěšná buď tehdy, jestliže by městský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci chybná zákonná ustanovení, anebo pokud by chybně vyložil správná zákonná ustanovení, tj. tento výklad by odporoval standardním interpretačním metodám. [8.] Jak plyne ze shora uvedeného, sporným se v nyní projednávané věci jeví ustanovení § 123 cizineckého zákona, které městský soud aplikoval, přičemž samotnou aplikaci právě tohoto ustanovení stěžovatel nezpochybňuje. Je tak zřejmé, že sporným se jeví toliko jeho výklad. [9.] Podle citovaného ustanovení (v relevantním znění, tj. ve znění účinném do 31. 8. 2007) platilo, že „(1) Náklady spojené se správním vyhoštěním se hradí z jistoty. (2) Nelze-li uhradit náklady z jistoty, uhradí se, byť i částečně, z peněžních prostředků cizince, který má být vyhoštěn na základě rozhodnutí o správním vyhoštění. (3) Nelze-li uhradit náklady z jistoty ani z peněžních prostředků cizince, uhradí je plně nebo jejich zbývající část osoba, která se k tomu zavázala v pozvání ověřeném policií. (4) Nelze-li uhradit náklady podle předchozích odstavců, jsou povinni tyto náklady uhradit plně nebo jejich zbývající část postupně a) ten, kdo cizince zaměstnal bez povolení k zaměstnání, b) ten, kdo zaměstnání bez povolení k zaměstnání zprostředkoval, c) dopravce, který nesplnil povinnost podle § 104. (5) Nelze-li náklady spojené se správním vyhoštěním uhradit podle předchozích odstavců, nese tyto náklady a) policie, jde-li o cizince zajištěného podle zvláštního právního předpisu 16b), b) ministerstvo v ostatních případech. (6) Do nákladů spojených se správním vyhoštěním se zahrnují náklady na ubytování a stravování, přepravní náklady a ostatní nutné peněžní náklady. (7) Nejsou-li náklady spojené se správním vyhoštěním cizince uhrazeny z jistoty nebo z peněžních prostředků cizince, stanoví policie nebo ministerstvo rozhodnutím, kdo a v jaké výši je povinen tyto náklady nebo jejich část uhradit. Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím převzetí.“ [10.] V daném případě z obsahu spisu plyne, že žalobci bylo rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha, Odbor pátrání a kontroly pobytu ze dne 7. 12. 2006, č. j. SCPP-1108/PH-OPK3-SV-2006, uloženo správní vyhoštění a současně mu byla stanovena doba tří let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce od okamžiku skončení dlouhodobého pobytu (14. 3. 1998) až do dne svého zajištění (6. 7. 2006) pobýval na území ČR nelegálně. [11.] Dále bylo zjištěno, že celkové výdaje na pobyt žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (tj. stravné a ubytování) činily částku 43 417,50 Kč. Žalobce nesložil jistotu ani nebyl pozván na území ČR. [12.] Za těchto okolností učinil městský soud správný závěr, že předmětné náklady na ubytování a stravování žalobce principielně spadají mezi náklady spojené se správním vyhoštěním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Tyto náklady totiž byly vynaloženy na osobu žalobce a jsou spojeny s řízením o vyhoštění. Ostatně, odst. 6 citovaného ustanovení do těchto nákladů výslovně zahrnuje náklady na ubytování a stravování. V tomto směru stěžovatel koneckonců právní názor městského soudu nijak nerozporuje. [13.] Sporným se proto jeví závěr městského soudu, že peněžní prostředky představují faktické prostředky, jimiž cizinec disponuje, a které byly u něj zjištěny a zajištěny – nejedná se proto o peněžní prostředky cizince získané eventuálně v budoucnu. Jelikož v daném případě rozhodl stěžovatel (žalovaný) o uložení povinnosti žalobce uhradit náklady správního vyhoštění ve výši, která neodpovídá výši jeho zajištěných prostředků a soud jeho rozhodnutí zrušil. [14.] Městský soud v napadeném rozsudku výslovně odkazoval na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž zdejší soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se od ní měl v nyní rozhodovaném případě jakkoliv odchýlit. [15.] V rozsudku ze dne 21. 5. 2009, č. j. 1 As 36/2009 - 88 (č. 1909/2009 Sb. NSS) Nejvyšší správní soud uvedl, že „pojem „peněžní prostředky cizince“ užitý v § 123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, je třeba vykládat jako peněžní prostředky, jimiž cizinec fakticky disponoval a které jsou u něj zjištěny a zajištěny; nejedná se tedy o jakékoliv eventuálně v budoucnu získané prostředky cizince.“ Podobný názor vyslovil stejný soud např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2009, č. j. 3 As 7/2009 - 49 (www.nssoud.cz), když konstatoval, že „podle § 123 cizineckého zákona není správní orgán oprávněn uložit cizinci úhradu nákladů spojených se správním vyhoštěním nad rámec jeho peněžních prostředků.“ [16.] Je tak zřejmé, že městský soud v rozsudku napadeném nyní projednávanou kasační stížnosti plně a přesně respektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). To ostatně připouští i stěžovatel, který pouze namítá, že tento právní názor NSS je v příkrém rozporu s úmyslem zákonodárce. [17.] K tomu soud uvádí, že citovaná judikatura je závazná i pro zdejší soud samotný, protože pokud by se od ní chtěl odchýlit, mohl by tak učinit výhradně způsobem předvídaným v ustanovení § 17 s. ř. s., podle něhož dospěl-li senát NSS při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí NSS, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Tento postup by však připadal do úvahy pouze tehdy, pakliže by se nyní rozhodující tříčlenný senát chtěl odchýlit od citovaných dříve vyslovených právních názorů, pro což však sám neshledal žádnou relevantní a přesvědčivou právní argumentaci a tuto argumentaci nenabídl v ka