3 Azs 8/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 8/2010- 75 - text 3 Azs 8/2010 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: T. L. J., zastoupen Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-1085/VL-07-L06-PD1-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 4 Az 17/2008 - 40, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 4 Az 17/2008 - 40, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-1085/VL-07-L06-PD1-2006. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to z důvodu nedodržení stanovené lhůty pro její podání ve smyslu § 53a odst. 1 zákona o azylu. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal o prodloužení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu dne 5. 5. 2008. Protože mu byla udělena doplňková ochrana na dobu 15 měsíců dne 11. 1. 2007, končila mu lhůta pro prodloužení doplňkové ochrany dne 13. 5. 2008. Jelikož je třeba podat novou žádost o doplňkovou ochranu nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na kterou byla udělena, končila žalobci tato lhůta dne 13. 4. 2008. Přitom se u žalobce nejedná o případ, kdy by mu v podání žádosti ve stanovené lhůtě zabránily důvody na jeho vůli nezávislé. Soud tak neshledal v postupu žalovaného žádné pochybení, pokud žalobcovu žádost zamítl právě s ohledem na to, že žádost o prodloužení doplňkové ochrany byla podána po lhůtě stanovené v § 53a odst. 1 zákona o azylu. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. V ní zejména odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 1 Azs 34/2009 - 55, ve kterém soud v obdobném případě dospěl k závěru, že třicetidenní lhůta uvedená v § 53a odst. 1 zákona o azylu je lhůtou pořádkovou, neboť s jejím nedodržením zákon nespojuje žádné právní následky. Nedodržení této lhůty tak není důvodem pro odnětí doplňkové ochrany dle § 17a zákona o azylu, není ani správním deliktem dle zákona o azylu dle § 93 zákona o azylu, ani přestupkem ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Nedodržení této lhůty není ani důvodem k zastavení řízení dle § 9 zákona o azylu v kombinaci s § 66 odst. 1 správního řádu. Zákon o azylu podle citovaného rozsudku vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu nedodržení třicetidenní lhůty neumožňuje, a správní orgán tak nemohl toto rozhodnutí vůbec vydat. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti stěžovatele se vyjádřil žalovaný přípisem ze dne 4. 2. 2010. Zde uvedl, že je mu znám právní názor kasačního soudu na zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu nedodržení lhůty pro podání žádosti podle § 53a odst. 1 zákona o azylu, vyjádřený v dovolávaném rozsudku. Napadené rozhodnutí soudu však bylo vydáno dne 28. 5. 2009, tj. ještě před tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Žalovaný proto ponechal posouzení důvodnosti kasační stížnosti na uvážení zdejšího soudu. Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. § 104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, podle něhož je kasační stížnost přijatelná mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. K otázce neprodloužení doplňkové ochrany z důvodu nedodržení lhůty podle § 53a odst. 1 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud vyjádřil dosud pouze dovolávaným rozsudkem, proto shledal kasační stížnost přijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s. a mohl se zabývat její důvodností. Námitky uplatněné stěžovatelem v kasační stížnosti lze podřadit důvodu vymezenému v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Po zvážení věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se udělí doplňková ochrana cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se za vážnou újmu považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 53a odst. 1 zákona o azylu udělí ministerstvo osobě požívající doplňkové ochrany oprávnění k pobytu na území na dobu, po kterou jí hrozí vážná újma podle § 14a, nejméně však na 1 rok, a na tuto dobu jí vydá průkaz oprávnění k pobytu, jehož náležitosti stanoví § 60a. Trvají-li důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena, nebo nenastanou-li důvody uvedené v § 17a, tuto dobu (tj. dobu oprávnění k pobytu) ministerstvo na žádost osoby požívající doplňkové ochrany podanou nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na niž jí je doplňková ochrana udělena, i opakovaně prodlouží, vždy nejméně o 1 rok; současně se prodlouží doba platnosti průkazu oprávnění k pobytu osoby požívající doplňkové ochrany. Nerozhodne-li ministerstvo o žádosti v době platnosti oprávnění k pobytu na území, prodlužuje se udělené oprávnění k pobytu na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o žádosti. Pokud podání žádosti ve stanovené lhůtě zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po odpadnutí těchto důvodů. O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud takto: Nejvyšší správní soud trvá na tom, co bylo ke sporné otázce uvedeno v dovolávaném rozsudku, tj. že smyslem § 53a zákona o azylu je umožnit správnímu orgánu opakovaně ověřovat naplnění, respektive trvání podmínek doplňkové ochrany, pro něž byla žadateli o prodloužení doplňkové ochrany udělena; jakož i že třicetidenní lhůta uvedená v citovaném ustanovení je toliko lhůtou pořádkovou a zákon o azylu správnímu orgánu vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu jejího nedodržení neumožňuje. Nadto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit se podrobněji ke vztahu § 14a a § 53a zákona o azylu, neboť jeho interpretace může v důsledku ne vždy zcela pregnantních zákonných formulací vyvolávat pochybnosti. Pokud by Nejvyšší správní soud vyšel z doslovného znění předmětných ustanovení, pak by § 14a upravoval podmínky udělení doplňkové ochrany a § 53a udělení oprávnění k pobytu, prodlužování tohoto oprávnění a vydávání průkazu oprávnění k pobytu. Za primární by bylo třeba považovat udělení „doplňkové ochrany“ podle § 14a zákona o azylu. Teprve na základě jejího přiznání by ministerstvo udělovalo jakýsi odvozený quasistatus v podobě „oprávnění k pobytu“ a pro dobu jeho trvání vydávalo „průkaz oprávnění k pobytu“. Doba oprávnění k pobytu by pak podle textu § 53a zákona o azylu kopírovala dobu (blíže nespecifikovanou), na kterou byla udělena doplňková ochrana. Ministerstvo vnitra by tak vydávalo dvě rozhodnutí, a to jednak o přiznání doplňkové ochrany, jednak o udělení oprávnění k pobytu, a následně vydávalo průkaz oprávnění k pobytu. Jelikož se žalovaný zjevně touto zákonnou konstrukcí neřídí a rovněž Nejvyšší správní soud ji považuje za zavádějící, bylo na místě obrátit pozornost ke směrnici 2004/83/ES, o minimálních normách, které musí spl