4 Ads 104/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 104/2010- 76 - text 4 Ads 104/2010 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. J. V., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Cad 73/2009 – 34, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2009, č. j. 2009/1582-424, zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočky v Praze 6, ze dne 15. 10. 2008, č. j. ABG-2294/2008-06/E/04. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že skutečnosti, které žalobce namítá v odvolání, není možné pokládat za relevantní a nemohl je akceptovat. V rámci správního řízení zahájeného podáním žádosti o podporu v nezaměstnanosti odvolatel doložil potvrzení o zaměstnání vystavené dne 24. 9. 2008 zaměstnavatelem, ze kterého plyne, že žalobce byl zaměstnán u tohoto zaměstnavatele od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2008 a že pracovní poměr byl skončen na základě § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“); tato skutečnost je též zjevná z obsahu výpovědi z pracovního poměru ze dne 5. 6. 2008, kde je důvod výpovědi zaměstnavatelem kvalifikován jako závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonané práci, které zakládá možnost výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Poukázal na to, že žalobcem namítané „nahrazení výpovědi dohodou o skončení pracovního poměru ke dni 30. 11. 2008“ nelze v daném případě akceptovat, neboť z listin, které žalobce úřadu práce doložil, ani z jeho vyjádření nevyplývá, že by například žalobce napadl neplatnost této výpovědi u soudu či že by výpověď byla zaměstnavatelem podle § 50 odst. 5 zákoníku práce odvolána. S ohledem na běh výpovědní doby a doložená potvrzení měl žalovaný za prokázané, že pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2008. Konstatoval, že v případě akceptace ukončení pracovního poměru žalobce dohodou ke dni 30. 11. 2008, by byl úřad práce povinen žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání vyřadit, neboť vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání je neslučitelné s výkonem tzv. kolidujícího zaměstnání podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Uvedl, že správní orgán I. stupně postupoval tak, jak mu ukládá zákon o zaměstnanosti a rozhodl plně v souladu s ním, když žalobci podporu v nezaměstnanosti podle § 39 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž potvrdil, že mu původně byla zaměstnavatelem dána výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce, s důvody výpovědi z pracovního poměru nesouhlasil, což zaměstnavateli písemně sdělil a následně podal žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Poukázal na to, že po zahájení řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatel odvolal se souhlasem žalobce výpověď z pracovního poměru v souladu s § 50 odst. 5 zákoníku práce a pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 30. 11. 2008; v návaznosti na to vzal žalobce žalobu zpět a soudní řízení bylo zastaveno. Tyto skutečnosti sdělil úřadu práce a předložil všechny listiny, jež to prokazovaly a jež byly založeny do spisu, snad kromě žaloby, kterou pracovnice úřadu práce považovala za nadbytečnou. Dále uvedl, že odvolání již doručené výpovědi zaměstnavatelem se souhlasem zaměstnance zrušilo výpověď z pracovního poměru ze dne 5. 6. 2008 od počátku, výpověď byla nahrazena dohodou o skončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 11. 2008; za této situace žalobce splnil podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti podle § 39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti a § 42 odst. 1 a 2 téhož zákona. Konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu je v rozporu se zákonem, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, č. j. 4 Cad 73/2009 – 34, rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že z průběhu správního řízení vyplývá, že žalobce informoval správní orgán o svém postupu ve věci ukončení jeho pracovního poměru výpovědí z důvodu § 52 písm. g) zákoníku práce. Konstatoval, že v době, kdy rozhodoval o jeho žádosti o přiznání podpory v nezaměstnanosti správní orgán I. stupně, nebyl znám výsledek soudního řízení, ale v průběhu odvolacího řízení již tyto skutečnosti známy byly; žalobce ještě před podáním odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí doložil úřadu práce dne 1. 12. 2008 dohodu o rozvázání pracovního poměru podle § 49 zákoníku práce ze dne 28. 11. 2008 a potvrzení o zaměstnání s tím, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 30. 11. 2008. Ještě před rozhodnutím žalovaného ve věci odvolání žalobce doložil dne 30. 3. 2009 úřadu práce pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo zastaveno řízení ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, z něhož jednoznačně vyplynulo, že mezi účastníky došlo k mimosoudnímu jednání a že zaměstnavatel žalobce výpověď z pracovního poměru s jeho souhlasem odvolal. Pokud žalovaný vycházel stále ze skutečnosti, že pracovní poměr žalobce byl ukončen výpovědí zaměstnavatele z důvodu § 52 písm. g) zákoníku práce ke dni 31. 8. 2008, bylo vycházeno z nesprávných skutečností; to má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dále uvedl, že v průběhu soudního jednání žalovaný odkazoval na § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), s tím, že správnímu orgánu I. stupně nebyla známa skutečnost, že žalobce podal žalobu u soudu. Ze správního spisu je zřejmé, že správnímu orgánu tato skutečnost známa byla, když v záznamu o ústním jednání s uchazečem o zaměstnání při podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti dne 25. 9. 2008 bylo zaznamenáno, že žaloba na Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci neplatnosti výpovědi byla podána. Soud poukázal na to, že skutečnost, že kopie žaloby nebyla do spisu založena, není pro řízení v této věci podstatná; nejedná se o novou skutečnost, kterou žalobce, ač mohl, nesdělil v době podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti. Soud dal za pravdu žalovanému v tom, že pokud by skončil pracovní poměr žalobce dohodou ke dni 30. 11. 2008, nevznikl by žalobci ode dne 25. 9. 2008 nárok na podporu v nezaměstnanosti a nemohl by být ani zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání od tohoto dne, a bude na žalovaném, aby v dalším řízení vyšel ze žalobcem doložených skutečností, tj. z toho, že jeho pracovní poměr řádně skončil dohodou ke dni 30. 11. 2008. Skutečnost, že pracovní poměr žalobce skončil až ke dni 30. 11. 2008 a z toho vyplývající skutečnost, že proto nesplňoval podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání od 25. 9. 2008, a tedy ani podmínku pro přiznání podpory v nezaměstnanosti, není důvodem proto, aby soud žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že žalovaný vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a v důsledku toho rozhodl v rozporu se zákonem, proto rozhodnutí žalovaného jako nezákonné podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž označil důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a přislíbil doplnit odůvodnění kasační stížnosti doplní ve lhůtě čtrnácti dnů. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že vycházel v řízení o odvolání ze spisové dokumentace doložené příslušným úřadem práce, z níž skutečnost, že úřad práce o žalobě žalobce na určení neplatnosti výpovědi věděl již ve správním řízení, nevyplývala. Poukázal na to, že se o této skutečnosti dozvěděl až z napadeného rozsudku; při ústním jednání konaném dne 22. 4. 2010 nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo tvrzení soudu, že žalobce tuto skutečnost v prvoinstančním rozhodnutí uváděl. Konstatoval, že jestliže pracovní poměr žalobce skončil dohodou mezi žalobcem a zaměstnavatelem ke dni 30. 11. 2008, nebude žalobce ke dni podání žádosti o zprostředkování zaměstnání splňovat podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání podle § 25 zákona o zaměstnanosti; zákon o zaměstnanosti váže nárok na zařazení fyzické osoby do evidence uchazečů o zaměstnání na splnění několika hmotněprávních podmínek, jež jsou stanoveny kogentním způsobem, a nepřipouštějí proto volnější výklad v tom smyslu, že by splnění některé z nich nebylo nutno v odůvodněných případech požadovat. Z hlediska procesního má úřad práce při