6 Ads 120/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 120/2010- 91 - text 6 Ads 120/2010 - 95 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: Mgr. Ing. Bc. K. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, se sídlem 30. dubna 24, Ostrava - Moravská Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2010, č. j. 22 Ca 264/2009 - 54, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím ředitele Policie ČR Městského ředitelství Ostrava ve věcech služebního poměru ze dne 27. 10. 2005, č. RSMSOV - 2674/2005, byl žalobce nadporučík Ing. K. Š. podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „služební zákon“) propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro jednání spočívající v tom, že dne 8. 10. 2005 v době kolem 01:00 hod. řídil v Ostravě - Zábřehu po ulici Pavlovově osobní motorové vozidlo Daewoo Spero SPZ X po předchozím požití alkoholických nápojů. Tato skutečnost byla zjištěna hlídkou Policie ČR, která u jmenovaného provedla orientační dechovou zkoušku přístrojem Dräger s výsledkem 2,18 g/kg v dechu. Následným odběrem krve pak bylo u jmenovaného zjištěno 2,39 %o alkoholu v krvi. Tím tedy žalobce úmyslně porušil zákonnou povinnost uloženou ust. § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, která řidiči ukládá zákaz řízení motorového vozidla bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo požití jiné návykové látky, čímž úmyslně zvlášť závažným způsobem porušil služební přísahu policisty, obsaženou v § 6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., kterou je jakožto policista vázán. Podle § 108 odst. 2 služebního zákona služební poměr končí uplynutím dvou kalendářních měsíců následující po dni doručení tohoto rozhodnutí. K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl ředitel Krajského ředitelství Policie Severomoravského kraje dne 14. 8. 2009, č.: KRPT - 52308 - 7/ČJ - 2009 - 0700KR - PK, tak, že odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti posledně uvedenému správnímu rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 26. 7. 2010, č. j. 22 Ca 264/2009 - 54, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce ve své žalobě uplatnil celkem 15 žalobních bodů, jimiž se krajský soud podrobně zabýval a ani jeden z těchto žalobních bodů neshledal důvodným. Ve vztahu k prvému žalobnímu bodu pokládal krajský soud za nerozhodné, že v žalobcově případě bylo rozhodováno žalovaným celkem 4 x po dobu 4 - 5 let, když věcný závěr byl přezkoumán soudem až v napadeném rozsudku. Důvodem předcházejících zrušovacích soudních rozhodnutí byla vesměs procesní pochybení žalovaného, kdy ani přes počet žalovaným vydaných rozhodnutí není možno konstatovat, že by se změnil žalobci vytýkaný skutek či jeho posouzení žalovaným jako závažné porušení služební přísahy. To, zda vytýkané jednání skutečně závažným porušením služební přísahy je, závisí na služební přísaze a vytýkaném jednání, nemůže být nějak odvislé od délky probíhajícího řízení. Pokud žalobce napadá procesní pochybení správního orgánu I. stupně (nevyžádání služebního hodnocení), krajský soud zdůraznil, že správní řízení je nutno pojímat jako celek s ohledem na jeho výsledek bezprostředně předcházející případnému soudnímu přezkumu, kterým je rozhodnutí odvolacího orgánu. Není vyloučeno, aby odvolací orgán v odvolacím řízení napravil pochybení prvostupňového správního orgánu, nepřesahuje-li to meze odvolacího řízení. Právě k takové situaci přitom došlo v posuzovaném případě, kdy služební hodnocení bylo vyžádáno v odvolacím řízení. Nezjistil-li tedy správní orgán I. stupně úplně a řádně skutkový stav, bylo toto jeho pochybení napraveno v odvolacím řízení. Třetí žalobní bod je pak podle krajského soudu čistě spekulativní, když žalobce usuzuje na manipulaci se zjištěnými hladinami alkoholu v krvi jen z odlišného rozdílu mezi alkoholem v dechu a v krvi. K takto obecné námitce byly jen obecně konstatovány obecně známé skutečnosti, že odběr krve je pravidelně činěn s delším časovým odstupem od požití alkoholu, který není u všech kontrolovaných totožný, že přístroje pro provedení dechové zkoušky mají možnou odchylku, a to až do 0,24 %o a že organismus každého jednotlivce odbourává alkohol jinak rychle. V případě žalobních bodů 4 a 13 pokládá krajský soud jiná rozhodnutí (byť týchž policistů a na podkladě týchž skutků) za nerozhodná, když jimi bylo rozhodováno o jiné věci (kázeňskému opatření) a tato rozhodnutí nebyla nikdy předmětem přezkumu žalovaného ani soudu. Zde žalobce srovnává svoje jednání s jednáním policisty kpt. ing. M. H., který narazil do stojícího vozidla, zatímco žalobce žádnou nehodu nezpůsobil. Krajský soud pokládá žalobcovo jednání za jednání vyšší typové nebezpečnosti, když žalobce řídil vozidlo v „ostrém“ silničním provozu, zatímco kpt. ing. M. H. bez většího silničního provozu pouze „posunoval“ zaparkované vozidlo na parkovacím místě. Rozhodně to tak byl žalobce, kdo intenzivně ohrožoval chráněné zájmy - život, zdraví, majetek. Právě proto krajský soud přisvědčil úvaze žalovaného, že rozdíl mezi jednáním žalobce a jednáním, které bylo prokázáno kpt. ing. M. H., odůvodňuje odlišný postup (v tomto směru není ani nevýznamný rozdíl množství alkoholu v krvi, pokud u žalobce bylo zjištěno 2,39 %o a u kpt. ing. M. H. toliko 1,66 %o). K žalobním bodům 5, 10, 11, 14 a 15 krajský soud konstatoval, že žalovaný se s námitkou žalobce o přiblížení se krajní nouzi (tu žalobce spatřuje v tom, že potřeboval neodkladně obstarat zdravotnickou pomoc pro svého otce) vypořádal, pokud výslovně uvedl, že motivace žalobcova jednání nemůže vzhledem k objektivně zjištěným skutečnostem přivodit jiné rozhodnutí než jaké bylo přijato. S touto úvahou se krajský soud ztotožnil, neboť při řízení motorového vozidla po vypití dvou piv a pěti slivovic, tedy při této intenzitě porušení závazku policisty k čestnosti a dodržování zákonu ve služební přísaze již skutečně nelze dovodit, že by motivace vytýkaného jednání (byť sebelepší) mohla vést k závěru, že by služební přísaha nebyla porušena zvlášť závažným způsobem. Krajský soud dále zastává názor, že žalobcovo jednání se krajní nouzi mohlo přiblížit leda zdánlivě, když zdůraznil, že možnost jiného řešení situace musela být při volbě chůze (běh) řízení vozidla žalobci zřejmá i při 2,39 %o v krvi a žalobce si musel být i v tomto stavu vědom, že zvolil nejen nevhodný, ale zcela nepřípustný způsob řešení, navíc pro policistu, jakkoli v tom okamžiku zrovna nebyl ve službě. Krajský soud proto uzavřel, že jednání žalobce se nepřiblížilo krajní nouzi natolik, aby snižovalo intenzitu porušení služební přísahy pod stupeň „závažným“ způsobem. Krajský soud se dále neztotožnil ani s názorem žalobce, že by jeho jednání bylo nedbalostním. V této souvislosti poukázal na to, že žalobce věděl, že alkohol požil, jako člověk nezbavený způsobnosti k právním úkonům pak musel vědět, že bude-li v tomto stavu řídit motorové vozidlo, může ohrozit život a zdraví osob či majetek, což mu bylo zjevně lhostejné, tedy pro takový případ byl s tímto následkem srozuměn. Tyto okolnosti nejsou znaky nedbalosti, ale úmyslu nepřímého (srov. § 4 odst. 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Úvahu žalovaného ve vztahu k později účinnému znění trestního zákona neshledal krajský soud nesprávnou, byť by mohla být formulována šťastněji. Skutečnost, že předmětné jednání by v dalším roce již znaky trestného činu naplňovalo, jen podtrhuje závěr o závažnosti porušení služební přísahy. Krajský soud přitom nezpochybňuje, že v roce 2005 toto jednání trestné nebylo, to ostatní však netvrdí ani žalovaný kdekoli v napadeném rozhodnutí. Ohledně žalobního bodu osm se krajský soud ztotožnil s žalobcem, že je nepřípadná argumentace materiálem nazvaným „Záznam k aplikační praxi“, nikoliv však proto, že vznikl až v roce 2009, ale protože se nejedná o žádný relevantní materiál, ale faktické pouhé poznámky předsedkyně poradního orgánu žalovaného. V tomto materiálu poznamenané informace však vycházejí i z jiného v řízení legitimně užitého materiálu, proto krajský soud toto pochybení nepokládal za způsobilé ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí a tím způsobilé založit důvod pro jeho zrušení. Oním užitým materiálem je žalobcem zpochybňovaný materiál MVČR, jenž však není ničím jiným než metodickou pomůckou shrnující dosavadní aplikaci ZSP a následujícího zákona správními orgány a soudy se shrnujícími závěry. Užití tohoto materiálu jako podpůrného je pak zcela legitimní stejně jako praxe soudů