6 Ads 19/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 19/2010- 401 - text 6 Ads 19/2010 - 409 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem, se sídlem Slapy 271, Slapy, proti žalovanému: Ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 10. 2006, č. 231/2006, a dalším rozhodnutím a právním úkonům v žalobě uvedeným, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2009, č. j. 5 Ca 339/2006 - 343, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Stěžovatel (původně žalobce) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2009, č. j. 5 Ca 339/ 2006 - 343, jímž ke stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 19. 2006, č. 231, ve výroku I. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve výroku II. odmítl stěžovatelovu žalobu proti správním úkonům různého typu specifikovaným v tomto výroku a ve výroku III. přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení v částce 108 Kč. Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal. Žalovaný ministr vnitra rozhodoval o rozkladu proti rozhodnutí, jímž jako orgán I. stupně rozhodl o podání stěžovatele ze dne 4. 10. 2000, jak mu bylo přikázáno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 Ca 3/2003 - 92. Procesní historie řady stěžovatelových věcí, které projednával od 90. let minulého století Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud od roku 2003, je oběma procesním stranám známa; stěžovatel se opakovaně domáhá vyslovení nicotnosti řady správních aktů či správních úkonů z let 1993 - 1999 ve věcech jeho služebního poměru k Policii ČR, který skončil propuštěním na základě rozhodnutí příslušných služebních funkcionářů č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999 a č. 738/99 ze dne 15. 12. 1999. Obdobně se domáhal vyslovení nicotnosti u řady rozhodnutí vydaných po roce 1999 ve věcech náležitostí souvisejících se skončením služebního poměru (příspěvku za službu, odchodného). Tyto akty, jejichž výčty jsou uvedeny v žalobě či napadeném rozsudku, již podlehly přezkumné pravomoci správních soudů, a to buď jako akty samostatně přezkoumatelné, anebo jako akty subsumované (to v případě služebního hodnocení). Procesní strategie, kterou stěžovatel po celé období užíval, totiž označení jednoho správního aktu za výslovný předmět soudního přezkumu a připojení dalších 10 - 20 aktů jako tzv. ve stěžovatelově pojetí subsumovaných aktů spolu s návrhem na vyslovení nicotnosti, nebyla ve správním soudnictví úspěšná. Správní soudy opakovaně stěžovateli vysvětlovaly, že s výjimkou služebního hodnocení, jež podléhá přezkumu spolu s finálním aktem, pro nějž tvoří kauzální předpoklad, veškeré další správní akty podléhaly samostatně přezkumu ve správním soudnictví a jako takové také přezkoumány byly; není účelem tohoto řízení, aby Nejvyšší správní soud zde podával přehled veškerých řízení, které stěžovatel za tímto účelem vedl, postačí učinit odkaz například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2008, č. j. 6 Ads 53/2008 - 102, (všechna v rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 27/2007 - 146, a řadu dalších (Nejvyšší správní soud eviduje téměř 50 stěžovatelových věcí, v nichž rozhodoval od roku 2003), v nichž byla mylnost této strategie vyložena. Také Ústavní soud k četným stěžovatelovým ústavním stížnostem zaujal odmítavý postoj, naposledy tak učinil v usnesení ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1119/09, kterým odmítl ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 6 Ads 87/2008 - 228, a ze dne 25. 2. 2009, č. j. 6 Ads 89/2008 - 147. Ústavní soud také již v minulosti připomenul, že stěžovatel opakovaně nerozlišuje, že některé správní akty již byly přezkoumány v jiných řízeních, a to jak před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 495/2000. Stěžovatelova ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, č. j. 28 Ca 4/2000 - 215, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí služebních funkcionářů ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie ČR (shora citovaná) byla shledána zjevně neopodstatněnou, přičemž ostatní návrhy učiněné vůči Ústavnímu soudu pod č. 2 - 27 byly usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 379/01, odmítnuty. Také stěžovatelova snaha učinit ze správních aktů služebních funkcionářů učiněných ve věci služebního poměru věc soukromého práva, se nesetkala s procesním úspěchem (usnesení ze dne 29. 10. 1999, č. j. 4 C 219/99 - 53, Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo zastaveno řízení pro nedostatek soudní pravomoci). Stěžovatel byl tak procesně úspěšný v jediném žádání, a to aby příslušní služební funkcionáři rozhodli procesním způsobem, který předvídaly příslušné zákony o služebním poměru účinné v té či oné historické etapě těchto sporů, o stěžovatelovu podání ze dne 4. 10. 2000, v němž se obrátil na ministra vnitra se žádostí o určení neplatnosti rozhodnutí o odchodném ze 4. 1. 2000, č. j. PSC - 1277/FPO - 21 - 99, a rozhodnutí č. 714/2000 (rozhodnutí o odvolání v téže věci) a dalších rozhodnutí označených jako podkladová, včetně rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. V závěru tohoto podání uvedl, že žádá o náhradu škody, která mu byla způsobena porušením právní povinnosti příslušnými služebními funkcionáři, včetně příslušenství. K žalobě na nečinnost, kterou ve věci tohoto podání uplatnil pod sp. zn. 8 Ca 3/2003 u Městského soudu v Praze, rozhodl tento soud, že žalovaný je povinen v určené lhůtě o tomto podání v rozsahu modifikovaném v důsledku stěžovatelova dispozičního oprávnění uplatněného při jednání městského soudu, (tedy o návrhu zúženém na správní akty mimo rozhodnutí o odchodném) rozhodnout. Závěry městského soudu byly potvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007, č. j. 6 Ans 3/2006 - 129; přitom Nejvyšší správní soud zdůraznil, že povinnost rozhodnout o určitém podání s sebou v žádném případě nenese povinnost vydat rozhodnutí určitého obsahu, tedy povinnost vznesenému nároku vyhovět. Nečinnost je jevem procesním a předmětem soudního řízení ani na úrovni městského soudu, ani Nejvyššího správního soudu, nebyla otázka meritorního posouzení žalobcových tvrzených nároků, nýbrž toliko otázka, zda správní orgán rozhodl o stěžovatelově podání. (V posuzované věci se nejeví podstatným, že obdobně se vyvíjela - i když s podstatně širšími procesními obtížemi - stěžovatelova věc, jejímž předmětem byla rovněž žaloba na nečinnost pod sp. zn. 11 Ca 2/2003 Městského soudu v Praze). Poté, co městský soud uložil ministru vnitra (shora cit. věc sp. zn. 8 Ca 3/2003) o podání ze dne 4. 10. 2000 rozhodnout, a přitom si především ozřejmit, zda stěžovatelovo podání ze dne 4. 10. 2000 je svým obsahem návrhem ve smyslu § 135 tehdy účinného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, jenž - jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, č. j. 8 Ans 1/2006 - 140, představoval institut srovnatelný s obnovou řízení podle správního řádu (bylo lze ho označit za speciální úpravu obnovy řízení), o němž musí být vydáno správní rozhodnutí, byť by předmětem rozhodnutí bylo odmítnutí návrhu vzhledem k uplynutí lhůty pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 135 odst. 2 tehdy účinného zákona o služebním poměru, (na rozdíl od § 136 cit. zákona, jehož úprava se blížila tzv. přezkumu pravomocných rozhodnutí podle tehdy účinného § 65 správního řádu, jenž nevyvolával tento důsledek), vydal ministr vnitra dne 29. 6. 2006 rozhodnutí č. 186/2006, kterým podle § 136 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon o služebním poměru) vyslovil, že nezrušuje a ponechává v platnosti A) rozhodnutí a služební hodnocení uvedená v podání žalobce ze dne 4. 10. 2000, která konkrétně vyjmenoval pod č. 1. - 6., pod bodem 7. uvedl, že nezrušuje a ponechává v platnosti navrhovatelem nekonkretizovaná případná rozhodnutí o náhradě škody, B) rozhodnutí, oznámení, služební hodnocení a další služební materiály uvedené v podání žalobce ze dne 31. 1. 2006, které ve výroku vyjmenoval a C) navrhovatelem blíže nekonkretizovaná případná rozhodnutí o náhradě škody, kdy navrhovatel uplatnil svá práva a v zahájených řízeních řádně pokračuje, uvedená v podání ze dne 31. 1. 2006 na str. 32 pod body 1 až 7 (nároky, o nichž jsou řízení vedena, ve výroku vyjmenoval). O rozkladu proti tomuto rozhodnutí rozhodl ministr vnitra dne 18. 10. 2006 pod č. 231/2006 tak, že výrokem I. zamítl rozklad proti rozh