5 As 16/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 16/2011- 106 - text č. j. 5 As 16/2011 - 117 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: T. H., zast. Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 12/1222, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2007, č. j. 232/2007-160-SPR/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 4 Ca 7/2007 – 58, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 4 Ca 7/2007 – 58 s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá výše označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2007, č. j. 232/2007-160-SPR/2. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele jako poškozeného směřující proti výroku o náhradě škody a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních agend č. j. S-MHMP 362035/2006 bur/Bu ze dne 28. 12. 2006, kterým bylo rozhodnuto, že se obviněný V. P. dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Současně byl tímto rozhodnutím stěžovatel odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody ve smyslu § 70 odst. 2 zákona o přestupcích na příslušný soud a na Českou kancelář pojistitelů. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje stižní důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném závěru o tom, že škoda na zdraví není majetkovou škodou a dále na názoru, že nárok na náhradu škody nebyl ze strany stěžovatele spolehlivě prokázán. Stěžovatel je toho názoru, že pojem „majetková škoda“, tak jak je obsažen v § 70 odst. 1 zákona o přestupcích, je ekvivalentní pojmu škoda v pojetí občanského zákoníku a zahrnuje i škodu na zdraví, neboť i ta je vyjádřena v penězích a je proto majetkové povahy. Stěžovatel odkazuje na výklad pojmu škoda činěný Veřejným ochráncem práv. Jakýkoliv jiný, než výklad zastávaný stěžovatelem, by byl v rozporu s ústavně zaručenou rovností v právech a v rozporu se základními principy materiálně demokratického a právního státu, neboť by bezdůvodně zvýhodňoval poškozené, jímž byla přestupkem způsobena újma na zdraví před poškozenými, kterým byla způsobena pouze újma na majetku, a bez racionálního a ústavně akceptovatelného důvodu by takové poškozené vylučoval z práva na uplatnění nároku na náhradu škody v přestupkovém řízení. Stěžovatel též odkazuje na nález Ústavného soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005, ze kterého vyplývá, že současné pojetí škody představuje vždy majetkovou újmu, a to i v takových případech, kdy jde o škodu na zdraví. Stěžovatel cituje § 70 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích a zdůrazňuje, že v průběhu správního řízení uplatnil jako poškozený několik samostatných nároků na náhradu škody, a to a) náhradu škody na zdraví ve výši 2 400 Kč podle lékařského posudku, b) ušlý výdělek ve výši 20 000 Kč, c) hmotnou škodu ve výši 2 500 Kč za náklady na znalecký posudek a d) hmotnou škodu ve výši 57 000 Kč na vozidle po odečtení plnění od pojišťovny. Stěžovatel má za to, že výši jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody v průběhu řízení správnímu orgánu doložil, přinejmenším nároky pod písm. a) a c) byly vyčísleny konkrétní částkou a doloženy listinnými důkazy, takže o těchto nárocích měl správní orgán I. stupně rozhodnout věcně a nikoli stěžovatele odkázat na řízení před jiným orgánem. Názor žalovaného, že náklady na vypracování znaleckého posudku o výši škody na vozidle nelze vůbec podřadit pod vzniklou škodu opomíjí příčinnou souvislost a skutečnost, že tyto náklady byly bezprostředně vyvolány protiprávním jednáním škůdce a jsou v přímé souvislosti s nehodou, neboť bez stanovení výše škody na vozidle by se stěžovatel nemohl připojit k řízení o přestupku s nárokem na náhradu škody. Stěžovatel dodává, že již ve správním řízení navrhoval, aby byl vypracován znalecký posudek, avšak bezvýsledně. Strohý údaj žalovaného o tom, že by provádění takového důkazu bylo nadbytečné a nehospodárné, představuje dle stěžovatele odmítnutí správního orgánu zjistit řádně skutkový stav. Tvrzení žalovaného, že stěžovatel uplatnil škodu skládající se ze 4 položek, z nichž dvě dle názoru žalovaného nebyly majetkovou škodou, si rovněž protiřečí. Pokud by tomu tak bylo, pak k těmto položkám neměl správní orgán přihlížet vůbec. Navíc zdůvodnění tohoto postupu obsahuje až rozhodnutí o odvolání, zatímco rozhodnutí I. stupně žádné takové odůvodnění neobsahuje a je tudíž nepřezkoumatelné. Stěžovatel zdůrazňuje, že § 70 zákona o přestupcích nevylučuje možnost rozhodnout o části nároku na náhradu škody, přičemž v trestním řízení tato možnost existuje. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na závěry Ústavního soudu z nálezu sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006, na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005, nález sp. zn. II.ÚS 2221/07 ze dne 19. 8. 2008, nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 a nález sp.zn. I ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009. Stěžovatel dále uvádí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR i Nejvyššího správního soudu je jak řízení o trestném činu, tak i řízení o přestupku považováno za řízení o trestním obvinění, přičemž není rozhodující, jak je trestní obvinění definováno vnitrostátním právním řádem. Není proto důvod, aby jen z procedurálních, formálních důvodů bylo odlišně rozhodováno o náhradě škody tehdy, jde-li o řízení o přestupku a odlišně tehdy, jde-li o řízení o trestném činu. Takový postup je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Městský soud výše uvedené námitce nepřisvědčil přesto, že z celé řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i některých rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že analogie iuris z trestního práva je přípustná (viz rozsudek městského soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 6 Ca 126/2002-27, usnesení RS NSS č. j. 2 As 34/2006 - 73 ze dne 15. 1. 2008, rozsudek NSS č. j. 8 As 17/2007 - 135 ze dne 31. 5. 2007 a zejména rozsudek NSS č. j. 1 As 27/2008 - 67 ze dne 16. 4. 2008.) Podle stěžovatele tak bylo namístě uplatnit § 229 odst. 2 trestního řádu a rozhodnout o nároku na náhradu škody zčásti. Městský soud též nepřisvědčil námitce stěžovatele, který spatřoval nezákonnost rozhodnutí v odkazu stěžovatele, co se týká nároku na náhradu škody, na „Českou kancelář pojistitelů.“ Stěžovatel má za to, že výši jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody v průběhu řízení správnímu orgánu doložil. Správní orgán měl rozhodnout věcně a nikoli stěžovatele odkázat na řízení před jiným orgánem. Česká kancelář pojistitelů není vůbec žádným orgánem, neboť není nadána rozhodovací pravomocí, kterou má výlučně soud. Dle stěžovatele je jediným příslušným orgánem, jenž je oprávněn o nároku na náhradu škody rozhodovat, soud. Česká kancelář pojistitelů je subjektem soukromého práva, vůči němuž se poškozený může v zákonném stanovených případech obrátit s žádostí o pojistné plnění. Tím není nijak dotčeno právo poškozeného na náhradu škody vůči subjektům, které za škodu odpovídají podle ustanovení občanského práva (škůdce, provozovatel dopravního prostředku). V žádném případě však tento subjekt není nadán pravomocí o takové žádosti rozhodovat, neboť nedisponuje vůči poškozenému ani vůči provozovateli vrchnostenskou pravomocí a toliko jedná namísto pojišťovny. Pokud žádosti poškozeného nevyhoví, nerozhoduje o ní a je na poškozeném, zda nárok na výplatu pojistného plnění uplatní ve sporném řízení podáním žaloby u soudu či nikoliv. Česká kancelář pojistitelů není vůbec žádným orgánem, natož orgánem „příslušným“ ve smyslu ust. § 70 odst. 2 zákona o přestupcích. Stěžovatel považuje za nezákonný závěr městského soudu, dle kterého soud považuje za nedůvodné námitky stěžovatele týkající se postupu žalovaného při rozhodování o odvolání, neboť nemají vliv na zákonnost rozhodnutí, ani námitky stěžovatele týkající se procesních pochybení (nekonkretizováno jakých), kterých se měl dopustit žalovaný a správní orgán I. stupně. Soud v této souvislosti zdůraznil, že pokud měl stěžovatel dojem, že jsou jeho práva postupem správního orgánu omezována, měl se obrátit přímo na tento správní orgán a požadovat v průběhu řízení nápravu. Takové „vypořádání se“ s žalobními námitkami je dle stěžovatele pouze formální a pro nedostatek srozumitelného odůvodnění činí rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným. Stěžovatel je toho názoru, že soud byl povinen, a to bez