7 As 62/2010 — Nejvyšší správní soud

7 As 62/2010- 78 - text č. j. 7 As 62/2010 - 79 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, č. j. 11 Ca 79/2009 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 2. 3. 2010, č. j. 11 Ca 79/2009 – 36, zamítl Městský soud v Praze žalobu, jíž se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 17. 12. 2008, č. j. vos/433/09, kterým jí Rada uložila pokutu ve výši 250 000 Kč za porušení povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů stanovené v ust. § 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Porušení citovaného ustanovení se stěžovatelka dopustila tím, že dne 20. 2. 2008 ve 20:00 hodin na programu ČT 2 odvysílala pořad Ta naše povaha česká s podtitulem Srp, kladivo a „haknkrajc“, ve kterém nebyl dán prostor k vyjádření osobám s opačným názorem na otázku používání komunistické symboliky a legality komunistické strany. V odůvodnění městský soud uvedl, že žaloba je velmi obecná, stěžovatelka v ní cituje část odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nezákonnost a nesprávnost úvahy Rady. Namítala–li stěžovatelka, že věc nebyla Radou správně kvalifikována, neboť k tvrzenému porušení zákona nedošlo, opět neuvedla, proč se domnívá, že tomu tak je a v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Neuvedla žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty, za kterou jí byla uložena pokuta. Pokud obecně odkázala na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „zákon č. 198/1993 Sb.“) a na § 198 a § 260 tr. zák., nelze ani z této námitky dovodit, co konkrétně Radě vytýkala, když v podstatě pouze konstatovala, že tyto zákony existují. Nedůvodnou shledal městský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Posuzování platné legislativy totiž nebylo předmětem řízení a napadené rozhodnutí se nemohlo stát nepřezkoumatelným v důsledku toho, že se Rada nevypořádala s odkazy stěžovatelky na platnou legislativu. Stěžovatelka přitom ve správním řízení výslovně neargumentovala legislativou, když obě její vyjádření jsou sepsána ve stejně obecné poloze jako žaloba. Rovněž námitku, že otázka legality komunistické strany uvedená ve výroku I. napadeného rozhodnutí v předmětném pořadu nastolena nebyla a že z výroku není zřejmé, kterou komunistickou stranu měla Rada na mysli, neshledal městský soud důvodnou. Z promítnuté nahrávky městský soud zjistil, že v pořadu hovořil senátor Štětina o Komunistické straně Čech a Moravy (dále jen „KSČM“), jmenovitě i o jejím předsedovi Filipovi. Pořad tedy dává nastolené téma do souvislosti se současnou parlamentní stranou. To je zcela patrné i z obsahu pořadu, ve kterém otázka, zda má či nemá tato politická strana místo na naší politické scéně, skutečně nastolena byla. Bylo tedy namístě, aby se s touto otázkou zabývala i Rada ve svém rozhodnutí. K námitce vytýkající Radě, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve konstatovala uložení pokuty ve výši 100 000 Kč a následně udělila pokutu ve výši 250 000 Kč, městský soud uvedl, že z obsahu rozhodnutí je patrné, že se jedná o zjevnou písařskou chybu. V odůvodnění je již dále uvedena částka 250 000 Kč a tato částka je i ve výroku rozhodnutí. Toto pochybení neznamená, že jde o rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které uvedla, že městský soud v napadeném rozsudku zjevně omylem uvedl, že se stěžovatelka domáhala zrušení Rady nikoliv jejího rozhodnutí. K závěru městského soudu o obecnosti žaloby stěžovatelka poukázala na své vyjádření k zahájení správního řízení ze dne 23. 7. 2008 a na výrok filozofa Jeana Paula Sartra, kterým argumentovala při soudním jednání. Pokud Rada vytýkala absenci vyjádření osob s opačným názorem na používání komunistické symboliky, je na místě se ptát, proč stejná výtka nesměřovala k symbolice fašistické. Stěžovatelka považuje za nesporné, že jak komunistické, tak i fašistické hnutí jsou hnutími směřujícími k potlačování práv a svobod člověka a užívaní jejich symbolů je stejným způsobem zavrženíhodně. Z této premisy vycházeli i tvůrci pořadu, Rada se však touto námitkou nezabývala. K závěru městského soudu, že posuzování platné legislativy nebylo předmětem řízení, stěžovatelka uvedla, v daném případě se nelze platné legislativě vyhnout, a to nejen zákonu o vysílání, ale i právnímu režimu komunistické symboliky. Stěžovatelka v žalobě odkazovala na zákon č. 198/1993 Sb. a ust. § 198 a § 260 tr. zák. Existenci pořadem zobrazovaného paradoxu rozdílného vztahu veřejnosti k symbolům fašismu a komunismu tak rozhodnutí Rady, a následně napadený rozsudek, pouze potvrzuje. Zmiňuje–li ve výroku otázku legality komunistické strany, má stěžovatelka za to, že tento subjekt není dostatečně konkrétně vymezen a dovozovat jeho identitu z dalšího obsahu pořadu, jak to učinil městský soud, je pro interpretaci rozhodnutí nepřípustné a to zvláště za stavu, kdy v České republice aktuálně působí KSČM a Komunistická strana Československa. Dále stěžovatelka upozornila na to, že rozhodnutí Rady je opatřeno k nadepsanému textu „Ing. Václav Žák, předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání“ nečitelným podpisem uvozeným zkratkou „v. z.“. Rozhodnutí tedy nebylo podepsáno předsedou orgánu a nesplňuje tak parametry písemného jednání Rady podle ust. § 9 odst. 2 zákona o vysílání. Námitkou vznesenou stěžovatelkou při jednání se městský soud nezabýval, ač by se měl touto vadou působící nicotnost zabývat z úřední povinnosti. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že z kasační stížnosti není zřejmé, z jakých důvodů stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný a nepřezkoumatelný. Může tak jít o důvody, které nebyly uplatněny v řízení před městským soudem, tedy o nepřípustnou kasační stížnost. Stěžovatelka přitom ani v žalobě neuvedla, v čem spatřuje nezákonnost a nesprávnost správní úvahy Rady. Městský soud se v napadeném rozsudku vyrovnal se všemi žalobními námitkami, které stěžovatelka teprve při ústním jednání upřesňovala. Odůvodnění napadeného rozsudku je dostatečně podrobné, srozumitelné a přesvědčivé. Kasační stížnost je nedůvodná, a proto Rada navrhla její zamítnutí. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Pokud stěžovatelka poukázala na to, že městský soud mylně uvedl, že se domáhala zrušení Rady a nikoliv jejího rozhodnutí, nemá tato zjevná písařská chyba podle Nejvyššího správního soudu vliv na zákonnost napadeného rozsudku a stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti nezákonnost napadeného rozsudku z tohoto důvodu ani nenamítala. Stěžovatelka k závěru městského soudu o obecnosti žaloby odkázala na své vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení a na výrok filozofa Jeana Paula Sartra týkající se vyváženosti, kterým argumentovala již při soudním jednání. Rovněž užila srovnání obecného vnímání komunistické a fašistické symboliky. Vzhledem k tomu, že tímto polemizuje výhradně se závěry vyslovenými Radou v napadeném rozhodnutí, není zřejmé, co konkrétně vytýká napadenému rozsudku. Nejedná se proto o stížní bod ve smyslu ust. § 103 odst. 1 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud se touto argumentací nezabýval (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu a primárním smyslem řízení o kasační stížnosti tedy není přezkum závěrů vyslovených ve správním rozhodnutí. Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší správní soud za nutné poukázat na to, že žaloba, kromě poměrně obsáhlé rekapitulace průběhu správního řízení a obecných odkazů na zákonná ustanovení, obsahovala pouze dva konkrétní žalobní body, a to námitku týkající se rozporu odůvodnění správního rozhodnutí ve vztahu k výši uložené pokuty a také námitku, že z výroku napadeného rozhodnutí není zřejmé, kterou komunistickou stranu měla Rada na mysli. Pokud se te